Naproti tomu chlapec je překvapivě introvertního založení, většinou má skloněnou hlavu s očima sklopenýma k zemi, mluví málo a tiše, podřizuje se rozhodnutím svého problematického průvodce a jen málokdy se odváží projevit své pochybnosti. Přesto tato nerovná dvojice spolu vydrží a dokonce se sblíží - i když chlapec muže oslovuje "pane" a na jeho jméno se zeptá až v samotném závěru, i když muž označuje děcko za spratka a nanejvýš na něho volá zcela neosobně "kluku". Kikudžiro si dlouho odmítá připouštět jakoukoli odpovědnost, svěřené peníze dokonce prohraje v koňských dostizích. Jejich cestování je šňůrou nepřetržitých trapasů, které zažijí při stopování - včetně pobytu na autobusové zastávce, kudy zřejmě nevede žádná trasa. Nápady, jak dosáhnout svého, přitom dosahují až bizarních rozměrů - počínaje zastavováním aut s tmavými brýlemi na obličeji a slepeckou holí v ruce a konče nucením náhodných spolucestujících (dvojice motocyklistů a potulný básník s dodávkou), aby pro chlapce uspořádali velkolepé hry pod širým nebem.

Kitano zůstává věrný svým postupům: okamžiky násilností buď snímá z povzdálí (Kikudžiro použije železnou tyč proti řidiči velkých nákladních vozů),či je zcela vypouští, aby zaznamenal jen výsledek (zmlácení Kikudžira v zábavním parku). Zařazuje i nečekané záběry, třeba "zmnožený" pohled očima vážky, kolem níž oba protagonisté procházejí. Především však Kitano prokazuje smysl pro jemnou komediální nadsázku, zpravidla hraničící s trapasy, ale nejsou mu cizí ani záchvěvy sentimentu - když navštíví svou zřejmě již nikoho nepoznávající matku v domově důchodců, vůbec ji neosloví, jako kdyby se styděl za svůj dosavadní nezájem.

Kitano natočil další, bohužel nijak převratně objevnou verzi soužití mezi opuštěným děckem a zprvu vychytralým dospělým - stejné téma přitom zužitkovaly již snímky jako Kolja či brazilské Hlavní nádraží. Kitano ovšem přesunul pozornost výhradně na dospělého hrdinu, dítě je zde dramaticky degradováno až kamsi na úroveň pouhého katalyzátoru, v jehož přítomnosti se Kikudžiro takříkajíc polidšťuje. Oba jsou svého druhu outsideři a jejich nikdy nevyslovené souznění asi nejlépe vyjádřila epizoda, kdy chlapec bez jediného slova odchází od zbitého Kikudžira, aby v lékárně sehnal obvazy a léky. Od toho okamžiku je jasné, že chlapec svého problematického průvodce "adoptoval" bez ohledu na jeho vrtochy a umanutost. Naskýtá se ojedinělá příležitost srovnat tento snímek s Kojlou, tento týden též vysílaným.

Středa 23. 10. 2002 ČT 1 - 20.35 hodin

"Film se mi líbí, jenom bych, jako dcera, přidala víc rodinných záležitostí. Milan Chladil byl i tatínkem a dědečkem, a toho ve snímku moc není," řekla po projekci další části ostravského cyklu Předčasná úmrtí dcera populárního zpěváka. Díl se jmenuje Bylo nám s ním dobře a je věnován Milanu Chladilovi. Zpěvákovi se sametovým tenorem, který strávil 28 let s Orchestrem Karla Vlacha a proslul i ve dvojici s Yvettou Simonovou. Člověka, který měl neustále dobrou náladu a bez ustání neúnavně bavil své okolí. Ovšem i umělce, který patřil v minulém režimu k těm tolerovaným, snad i nedotknutelným. Otázkou je proč - Chladil komunisty rád neměl.

Milan Chladil nebyl jen dobrým zpěvákem, který celý svůj život, i přes nástupy nových, zůstal věrný svému hudebnímu stylu. Vynikal i ve sportu a ovšem i svou stále klukovskou duší a také dobrosrdečností. Za svých (pouhých) třiapadesát let života se doslova rozdal. Za mlada hrál první ligu basketbalu, ale stejně mu šel i fotbal, volejbal nebo nohejbal. Zásadně na všechny cesty s sebou vozil tenisovou raketu a fotbalový míč (a tenkrát v Čechách docela neznámý petanque). S jeho vášní pro jakékoliv sportovní zápolení a s naprostým odporem k nudě souvisí i další jeho věčná zábava, neustále se o něco sázet. Měl i další záliby: kromě vášně pro auta - považoval se za jedinečného řidiče - měl společnou zálibu s Karlem Vlachem: oba sbírali plnicí pera, která si vozili vedle gramofonových desek a částí garderoby ze zahraničí. Rozuměl vínu, vždycky měl zásobu kvalitního, a byl gurmán. O tom všem (a samozřejmě i o Chladilovu hudebním putování) bude řeč ve snímku Bylo nám s ním dobře. Na zpěváka zavzpomínají příbuzní, přátelé a kolegové, vedle dcery Alexandry třeba Yvetta Simonová, Milena Vostřáková, Karel Hála či Milan Drobný.

Některá děcka jsou ve školce překvapena, že vůbec mohou s někým rozprávět, získávají aspoň naději, že po nastoupení do školy nebudou tak beznadějně zaostalá. Ředitel mateřské školy (vynikající Philippe Torreton) se potýká s nedostatkem financí pro provoz školky, s rodičovskou vyhaslostí, s rodinnými problémy. A ukazuje, že často nezbývá nic jiného než se uchýlit ke svépomoci.

Tavernierova výpověď možná občas směřuje k názorné plakátovitosti, avšak rozhodně není nicotná jako většina takzvaně atraaktivních filmů.

Režisérovo rozhodnutí opustit aktivní filmařinu tenkrát před čtyřmi roky mnohé překvapilo. On sám se pak rozloučil již zmíněným snímkem důstojně. Vysvětluje: "Rozhodnutí natočit poslední film Láska, kterou opouštím nebylo pro mě lehké. Už proto ne, že jsem v zásadě člověk plachý a před kamerou se necítím dobře. Jako dokumentarista znám také úskalí sebeinzerce, která by mohla zbytečně dávat hůl do ruky těm, kteří chtějí autora bít. Na druhé straně jsem také jako dokumentarista věděl, že když existuje silná potřeba sdělit myšlenku, je šance tak učinit přesvědčivě, autenticky a přirozeně. Zachtělo se mi doříct něco, co jsem nemohl sdělit filmem a dříve možná ani neuměl vyjádřit slovy. V mládí mívá člověk plno zábran a nejistot. Stárnutí dává člověku příležitost osvobodit se otevřeností a upřímností."

Film Láska, kterou opouštím, ba dokonce ani jednu z jeho částí však reprezentativní blok Špátových filmů nenabídne. Tentokrát spatříme snímky Mezi světlem a tmou, 777 vteřin v Československu a portrét Vlastimila Brodského natočený pro cyklus GEN.

Mezi snímkem Respice finem (uvedeným v rámci prvního bloku) a filmem Mezi světlem a tmou, uváděným právě nyní, uplynulo asi třicet let. "Ten druhý mám rád proto, že se v něm zúročily moje dovednosti, všechno, co jsem se ve filmu naučil," říká Jan Špáta a pokračuje: "V tom snímku se to koncentruje jak v pojetí obrazu, tak i rytmu, skladby, práce s kamerou a použití hudby. Do toho filmu jsem vložil všechno, co jsem se jako filmař s těžkou filmovou kamerou pětatřicítkou naučil," doplňuje. Mimochodem - snímek získal řadu cen (i když podle režiséra patří k jeho nejdrsnějším) a je vlastně posledním, který Jan Špáta natočil na filmovou surovinu a byl uváděn v kinech na velkém plátně. My si ho budeme moci připomenout i na televizních obrazovkách.

Sobota 26. 10. 2002 NOVA - 21.45 hodin

Režie Rob Bowman. Hrají David Duchovny, Gillian Anderson, William B. Davis, Martin Landau, Mitch Pileggi, Jeffrey DeMunn a další.

Neděle 27. 10. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Ačkoli příběh chce především dojímat, je neustále nadlehčován ironickými postřehy jak o vztazích mezi Koljou a Loukou, tak o Loukově poměru ke stávajícímu zřízení, které se ocitá ve stále zřetelnější krizi. Rozměr idyly je ovšem všudepřítomný: ostatně i estébáci, vyšetřující Louku, jak přišel k dítěti a jak to bylo s jeho fingovanou svatbou, pouštějí hrůzu už poněkud bezzubě a Loukovo švejkovské vzdorování zůstane bez následků. Sentimentalita, zde ještě jakoby "zušlechtěná", se však ukázala být ústředním stylotvorným prvkem, kterým Svěrák zahltil svůj příští film Tmavomodrý svět.

Kolja se nesporně vyznačuje obdivuhodnou vypravěčskou obratností a okamžitě si každého podmanil - jenže i do všeobecného nadšení začaly záhy pronikat zpochybňující názory. Například Ondřej Štindl mu přiřkl kýčovitý rozměr: "Zatímco Zdeněk Svěrák chtěl udělat reklamu na Čechy, jeho syn natočil reklamu na Jana Svěráka. /.../ Oba Svěrákové, první snahou poučit národ a cosi o něm "vypovědět", druhý režijním pojetím, tak Kolju posunuli z hájemství kýče mezi filmy, jež sebe samy berou vážně a stejný přístup vyžadují i od ostatních. Tím však svému filmu poskytli medvědí službu." Francouzskému kritiku Jeanu-Michelu Frodonovi připomíná styl Kolji rafinované reklamy: "...snad smíme sdělit aspoň šeptem, že máme co dělat s vyčerpávajícím akademismem, maskovaným jako velice obratný marketing. Ale co má talent tohoto druhu společného s filmem?"