Jistě ale nejde jen o text, co charakter a psychika postav?
K takovým figurám, jako je Klytaiméstra, se blížím po krůčkách a práce na nich nekončí premiérou. U ní jsem třeba velmi obtížně hledala její totální svrchovanost a velkolepost. Přece jen mi je bližší vyjádřit pochyby a všelijaké lomy figury, než monumentálnost a zakotvení osobnosti až kdesi v zásvětí - to je těžké zpřítomnit a mí kolegové by mohli vyprávět, čeho jsou svědky. "To je dobrý, uber, uklidni se," říkají, když vidí, jak jdu za svou představu s takovou vervou a zbrklostí, že jsem s to si i ublížit. Pokaždé když hrajeme Oresteiu, narazím si koleno. Nikdo mě k tomu samozřejmě nenutí. To je jen moje hloupost, že běžím k tomu obrovitému válečnému vozu, na kterém přijíždí král, a místo abych se před ním zastavila, vší silou narazím do jeho schodů.

Vraťme se k Lady Macbeth. Ta rozhlasová není vaší první. Před čtyřmi lety jste ji hrála v létě při Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě. Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma variantami jedné postavy?
Na Hradě režíroval Boris Rösner a jako dramaturg s námi spolupracoval Tomáš Vondrovic, který měl úžasné expozé o magii příběhu a o tom, jak mu vévodí thesalské čarodějnice a Hekaté... Tomuto pojetí pomáhala i úchvatná scenerie, kdy nad hradbami vycházel měsíc, nádvoří se tmělo a jak vzduch chladl, my celí zpocení jsme se pod rozžhavenými reflektory začali vypařovat téměř jak přízraky v podzimním lese. V rozhlase to bylo jiné. Když jsem šla do studia, měla jsem už leccos nastudováno a říkala jsem si, že vím, o čem ta hra je. Tvrdě jsem narazila. Lída Engelová ji viděla úplně jinak a často mi svým tichým, vemlouvavým hlasem říkala: "Ne ne, Taňko" - říkala mi Taňko -, "nehraješ to na Pražském hradě. Lady Macbeth je milá žena, která chce prostě jen posloužit svému manželovi. Žádná démonická čarodějnice, pojď se poslechnout..." A já se poslouchala a občas si připadala jako blbec. Přesto to ale pro mě bylo velmi zajímavé - mám ráda, když režisér po vás pořád něco chce a není spokojený a říká ještě takhle a tamto ještě jednou... To pak mám pocit, že opravdu pracuju. A to mě baví.

Jsou takové těžké role těžké i pro vaši rodinu? - Do jaké míry zapojujete svého muže a dvě dcery do svého hereckého konání?
Když náhodou zrovna nezkouším, můj muž se nikdy nezapomene zeptat, kdy už začnu. S podtextem: "Kdy už bude v domácnosti klid?" Snažím se svými postavami rodinu moc neobtěžovat. A když je studuji, má to pro rodinu dokonce jisté výhody. Dlouho a často venčím psa. Nejlépe se totiž učím v chůzi, takže při venčení psa zároveň venčím sebe, zvládám text a rodinu chráním před svými hlasitými výkřiky. Ty nejraději vyluzuju tak okolo druhé v noci, když věším prádlo. Sousedi jsou hodní a zatím si nestěžují. Jak se blíží premiéra a mé pochybnosti a nejistoty vzrůstají, dcery - protože jsou bezvadné a už velké - mě utěšují a říkají: "Ale mami, takhle šílíš vždycky, prosím tě, uklidni se." A můj muž mi pomáhá tím, že je takový, jaký je, a že mi třeba natočí některou ze zkoušek na video. Pokud herec není samožer, který je ze sebe permanentně uchvácen, tak je video velká pomoc. Při prvním sledování sebe sama je to obvykle šok. Vždy si říkám: "Kde bereš tu odvahu tam vylézt!"

Představte si, že byste se svými nejbližšími mohla strávit ideální den. Jak by podle vás vypadal?
Především bych v něm nevstávala ani v šest, ani v sedm, ani v osm. Možná tak v devět nebo raději v deset. A kdybych se probudila, venku by mohlo být - protože miluju teplo - tak 25 až 28 stupňů a my bychom snídali na balkoně nad mořem. Miluju moře. Ale mělo by to být teplé moře - alespoň 25-26 stupňů. No a potom by si každý z nás asi dělal, co by chtěl. Můj muž ani mé děti by se asi do moře moc nehrnuli. Na rozdíl ode mě nejsou vodní živočichové. Nejspíš bychom udělali kompromis a jeli na výlet, který by skončil - jak jinak - v nějaké úžasné restauraci. Nejlépe rybí. Jenže můj muž ryby nesmí, je na ně alergický, a Kačenka, má starší dcera, se kloní k vegetariánství, proto by to musela být hospůdka, kde by bylo k sehnání všechno. A potom bych zase plavala v moři a pořád by bylo teplo a cvrkaly by cikády a já bych se ten den neučila.

Myslíte si, že být překladatelkou je lepší než být herečkou?
To je tak - Když někdo nehraje divadlo, tak si myslí, jak je krásné hrát divadlo, když není doktor, tak si myslí, že je úžasné být doktor. Mě, protože nejsem překladatel, ale jazyky mám velmi ráda, mě uchvacuje, když je někdo opravdu dobře zná. Mé zacházení s jazyky je ryze amatérské, a proto závidím všem, kteří je mohou studovat do hloubky - jejich historii, rozvrstvení, používání v různých sociálních prostředích - a seznamovat se se zajímavými knihami a překládat je tak, že člověk žasne nad nuancemi výrazů a významů, které v nich nachází.

Nejste příliš skromná? Vždyť dokážete plynně komunikovat v angličtině, francouzštině i ruštině. Vzpomenete si na nějaké chvíle, kdy vás komunikace v cizím jazyce obzvláště těšila?
Letos o prázdninách jsem tady měla "pen friend" - kamarádku z Anglie, se kterou si dopisuju už od roku 1965. Ten měsíc, který jsem s její rodinou v roce 1969 strávila, ovlivnil celý můj další život a ze mě se stal anglofil. Přijela s celou svou rodinou, byli čtyři a bydleli u nás - zrovna v tom týdnu, když byly povodně. A musím vám říct, komunikace s nimi, to byla opravdu radost. Žijí severně od Londýna a používají některá slovíčka, která jsem v životě neslyšela. Jedním z nich bylo označení bundy. Vždy jsem se učila, že bunda je "anorak". Ale oni se smáli, že to je zastaralé a že se teď říká - "khghů". Vydali takový hrdelní zvuk. Ty dny pršelo a já jim tedy pokaždé připomínala, aby si nezapomněli vzít "khghů". A ti čtyři vždycky vyprskli, jako bych jim říkala nějakou nemravnost. - Tak právě takové momenty mě na komunikaci v cizích jazycích těší. Jednou jsem se bavila s jakýmsi pánem a on mi prozradil, že miluje výtažek z droždí - což se řekne nějak jako "maermeids". A já pokyvovala hlavou a opakovala "mermaid"? A on se smál, až se za břicho popadal. "Mermaid" je totiž mořská panna. - Tyhle koniny, kterých se dopouštíme v cizím jazyce prakticky všichni, ty mám ráda.

A využíváte to i záměrně?
Při učení jazyků určitě, ale v herectví? - Rozhodně nemám takový talent jako Olda Kaiser nebo pánové imitátoři, kteří mají schopnost napodobit i témbr hlasu. Spíš mám pohybovou paměť: ráda si všímám, jak se lidi hýbou, co dělají.

Poprvé jsem se s vámi setkal před devětadvaceti lety na Halasově Kunštátu. Máte dnes ještě čas číst i jinou poezii než tu, kterou se právě chystáte interpretovat?
Sporadicky. Navíc se přiznám, že jsem informační narkoman. Když se musím naučit nějaký text, tak si především zakážu koupit u stánku noviny. Protože i když politice nijak nerozumím a vím, jak pomíjivá záležitost to je a že mě nijak neobohacuje, přece jenom mě fascinuje. Vezměte si třeba průběh nedávné vládní krize - či spíš nástinu vládní krize. To mělo přece s divadlem dost společného! Když mě chtějí děti dopálit, tak říkají: "Mami, vždyť jsi říkala, že se musíš učit, a přitom tady máš Respekt, Reflex, Týden a Dnes - tak se moc nezačti!" - V této četbě vidím jedinou časovou rezervu, kdy bych se mohla věnovat krásné literatuře. Určitě by mě obohatila víc, než když se dopaluju nad aktuálním děním. Jenže si nemůžu pomoct - to, co se děje, mě velmi, velmi zajímá. Když jde ovšem "do tuhýho" - jak říkával režisér Macháček -, tak na naši paní trafikantku už zdáli volám: "Kdepak, žádné noviny nechci!" Místo nich si čtu - v tramvaji, autobuse, metru - přepsané texty.

Přepsané texty? - Snad scénáře, ne?
Ne ne, vlastnoručně přepsané texty. To jsem odkoukala od pana Lukavského, taky to dělávala paní Medřická. Je to úžasná věc - netáháte objemné svazky, ale jenom útlé sešitky, a trošku se text naučíte už tím, že ho přepisujete. Kdybyste viděl, jak třeba teď vypadá můj francouzský Seifert. Salát je slabé slovo. Seiferta mám recitovat v půlce října v Paříži. Tahám ho s sebou všude. Měla jsem ho i na dovolené. Je úplně zmaštěný a mnohá písmenka nejsou už vidět. I tady si říkám - kde beru tu odvahu, recitovat v Paříži francouzsky. Ale vzala jsem to jako výzvu. K výročí Jaroslava Seiferta se tam připravuje reprezentační večer. Pan Brousek bude jeho básničky říkat česky a já francouzsky. Už se tím zabývám tři měsíce a kudy chodím, tudy melu Seifertovy verše.

Divadlo, poezie... Jsou vám blízké i další oblasti umění?
Obdivuji architekturu, mám moc ráda hudbu, ale díky své vytíženosti ji málo poslouchám. Málo si dopřávám těch chvil jako v mládí, kdy jsem ještě chodila na koncerty.

V malém muzikálu Sekretářky se ovšem hudbě věnujete aktivně - zpíváte, tancujete...
To je taková radost... Je známo, že herci rádi tancují a zpívají, protože jim to přece jen není úplně vlastní - taky se "opičej". V Sekretářkách jsme se sešli moc prima parta. A velmi intenzivně jsme zkoušeli Když si představím, kolikrát jen moje kolegyně cvičily dvojhlasy a trojhlasy! Před každým představením korepetujeme, jsme spolu rádi a dělá nám velkou radost, jak tuhle inscenaci lidi berou.

Co zkoušíte teď?
Nejintenzivněji se zabývám tím francouzským Seifertem. Něco se mi rýsuje v televizi, ale jsem pověrčivá a raději o tom ještě nebudu mluvit. Co říct můžu, je to, že 3. ledna bych měla v Kolowratu začít zkoušet s Janou Janěkovou a Honzou Novotným hru současné anglické autorky Sarah Kane Psychóza ve 4.48. Režii má náš nový šéf - Michal Dočekal.

Nastoupil před dvěma měsíci. Co byste mu v jeho funkci přála?
Držím mu palce. Přece jen už jsem v Národním divadle nějaký ten pátek a vím, že být šéfem činohry není snadná záležitost. Přeju mu, aby to vycházelo jemu, a tím i nám všem.

BRONISLAV PRAŽAN