Ještě dlouho, dlouho se bude mezi lidmi probírat rozsudek soudu nad komunistickými pohlaváry Jozefem Lenártem a Miloušem Jakešem. Není divu, pro mnoho lidí po něm zůstala pachuť, trpká jak pelyněk. Tak takhle tedy účtujeme s totalitní komunistickou minulostí! Vždyť tu nebyla jako všudypřítomný vzduch, pilně na ní pracovali jednotlivci, lidé se svými vlastnostmi a ambicemi! Jejich snažení a rozhodování znamenalo násilí, zavírání, mučení i smrt mnoha lidí, vyhnání ze země, odpírané vzdělání, zákaz odborné práce neposlušných, ukradený majetek, celkové zaostávání země za ostnatými dráty. To je nevyvratitelný fakt.

A najednou se stane, že dva z lidí, kteří v té době byli v čele státostrany, stojí před Městským soudem v Praze obviněni, že se společně s dalšími funkcionáři komunistické strany snažili legalizovat invazi armád do Československa v roce 1968 prostřednictvím protiústavní takzvané dělnickorolnické vlády. Sedm let od obvinění se tenhle horký brambor přehazuje mezi soudy nižšími a vyššími. A celý týden trval nedávný soud, končící výrokem soudkyně Hany Hrnčířové, že obžalovaní jsou z pohledu trestního práva nevinní, jejich jednání nebylo vlastizradou, nevybočovalo z mezí zákonného postupu podle tehdejších zákonů a není možné hodnotit ho jako jednání protiprávní. Několikařádkový rozsudek musel být ale podepřen hodinovým vysvětlením. Pravda, státní zástupce Jiří Bednář se proti rozsudku okamžitě odvolal, takže o případu bude znovu rozhodovat pražský Vrchní soud. Naopak k osvobozujícímu rozsudku ihned gratulovali svým soudruhům věrní příznivci, kteří vše sledovali z bezprostřední blízkosti. A oba staří pánové, blahosklonní k mladé soudkyni, která se občas musela zorientovávat v historických událostech, řekli ve svých proslovech, že jejich pohnání před soud je msta za socialismus, ale že musí s uznáním říct, že soudci pracovali poctivě.

To není jako za socialismu, kdy bylo předem všechno jasné, chtělo by se říct... Vina musí být prokázána bez sebemenších pochybností a soud jedná pouze o skutku, uvedeném v žalobě. Navíc trestný čin může posuzovat jen měřítky zákonů, které platily v době, kdy byl čin spáchán. Soudci dospěli k názoru, že obžaloba nepředložila důkaz o tom, zda oba žalovaní skutečně schvalovali návrh tehdejšího sovětského velvyslance Červoněnka na vytvoření dělnickorolnické vlády a souhlasili, že by se na ní mohli podílet. Touto cestou že by byl zlegalizován vstup vojsk, což s ním projednávali na tehdejším sovětském velvyslanectví. A navíc že tyto návrhy doporučili prezidentu republiky Svobodovi, který je odmítl a hledal jiné cesty. Doklady pouze prokazují, že se těchto jednání zúčastnili.

A dál? Dál chybějí svědci. Obžalovaných z vlastizrady bylo původně třináct, ale nakonec zbyli jen tři. Ostatní zemřeli, jeden spáchal sebevraždu a další jsou občany Slovenské republiky. Zřejmě v dohledné době usedne na lavici obžalovaných ještě ten třetí žijící, Karel Hoffmann, v roce 1968 ředitel Ústřední správy spojů. V den, kdy vojska obsadila ČSSR, vydal rozkaz přerušit vysílání rozhlasu a televize. Tenhle soud by mohl vynést rozsudek viny jen v případě, kdyby se dokázalo, že tak učinil na pokyn někoho jiného než tehdejšího předsednictva ÚV KSČ, které přece prokazatelně tentýž den vpád odsoudilo. Jinak to bude znovu klání žalobce a obhájců, které opětovně dospěje k názoru, řečenému několikrát i při soudu s Lenártem a Jakešem, že totiž obžalované lze z pohledu dnešních antikomunistů morálně odsuzovat, nelze je však trestně postihnout.

S podzimem napršela i smršť názorů a úsudků k soudní věci Lenárt - Jakeš. Verdikt soudu přece tak křiklavě protiřečí historickému hodnocení srpnových událostí! Jenomže trestní soud nehodnotí historii. K té musí zaujmout postoj soud nejvyšší - veřejné mínění a z něho odvozené chování. Tak tomu bývá v kultivované demokratické společnosti. My jsme na tu kultivaci smyslem pro spravedlnost a proměnou soudcovského sboru měli už dvanáct let. A výsledek? Ten u mnohých lidí ovládají emoce, také politické přesvědčení, zášť, korupce a mnoho dalších lidských vlastností, které nelze vymýtit. Právě to tíživé dědictví uplynulých čtyřiceti socialistických let předem posvěcené pravdy citlivost postojů otupilo. Myslíte, že u nás má svou váhu veřejné mínění, veřejný odsudek? Lupou abys ho hledal! Smiřujeme se s poklesky politiků, politických stran, veřejných činitelů ve své blízkosti a namnoze i s prohřešky svými. Blahosklonně dovedeme přehlížet, důvěřivě volíme, jmenujeme a vyznamenáváme. Vytváří se tichá mírová koexistence kritiky a nenapravovaných chyb. Stále se zdá příliš těžké a složité dosáhnout práva. A pak je tu také zkušenost, že co se vleče, někam přece jednou konečně uteče.