41 |
|
Televize |
|
TV TIPY
![]()
První část cyklu je věnována velmi citlivé otázce homosexuality. Postoj evropských států k homosexualitě je rozdílný, a cyklus tak názorně přibližuje kulturní rozdíly, které ho formují. Legalizaci soužití partnerů stejného pohlaví nicméně přijala už více než polovina států EU; první to v roce 1989 udělalo Dánsko, po něm například Švédsko či Nizozemí. Pro Evropskou unii neexistuje v tomto směru jednotící směrnice, je pouze evropská norma o zákazu diskriminace homosexuálů v práci. Otázku sňatků tedy řeší každá země sama: nejliberálnější Nizozemí dokonce umožňuje plnohodnotnou adopci dítěte (od dubna 2001), v jiných státech, například Řecku, se partneři nemohou ani registrovat na úřadě. V České republice se o zákonu o partnerském soužití osob stejného pohlaví hlasovalo ve sněmovně už třikrát, naposledy v říjnu 2001, kdy byl opět těsnou většinou zamítnut. Naši zákonodárci tak opakovaně (stejně jako katolická církev, která organizovala skandální a ostudnou podpisovou akci) ukázali, kolik je v nich nepochopení a snad i nenávisti. Jen kdyby se měla zmíněná norma týkat jich samých, to by asi bylo jiné; Gay iniciativa v ČR nicméně svůj boj zatím nevzdala. Držme jí, stejně jako všem homosexuálům, palce. Snad jednou budeme mít moudré poslance. TOMÁŠ PILÁT
Spící tygr
Režie Rolf von Sydow. Hrají Inka Victoria Groetschelová, Stephan Schwartz, Andrea L´Arrongeová, Michele Oliveriová, Marcela Mussová, Hildegard Metznerová a další.
Rodinné vztahy snadno ochladnou, ale obtížně se slepují Anglický snímek Zimní host, režijní debut herce Alana Rickmana, kterého dosud známe spíše z rolí psychopatů (Smrtonosná past), se zcela liší od obvyklých akčních vyprávěnek - vyznačuje se citlivým přístupem k látce dotýkající se potřeby vzájemného odpouštění, nutnosti překonat dosavadní rozepře, protože nejvíce traumatizující jsou pocity křivdy či dokonce nenávisti. Vyprávění je zasazeno do třeskuté zimy, která dodává bělavý potah všem sceneriím - jako by se tak označovaly i vychladlé mezilidské vztahy, ať již poznamenané vážnými rozepřemi nebo malichernostmi.
Největší tíha ovšem leží na ústředních protagonistech - Emmě Thompsonové jako ženě, která svůj odchod ze slunné Austrálie do mrazivého Skotska i ztrátu milovaného manžela prožívá v depresích, nečinnosti a podrážděnosti. Ale ještě výraznější je výkon její skutečné matky Phillidy Lawové, která složitou roli zvládla na výtečnou - předkládá směs naléhavosti, vydírání i rodičovského komandování, které odmítá brát na vědomí, že dcera již dávno není malou holčičkou, ale člověkem plně odpovědným za svůj život. V její prezentaci rozpoznáme hodně vyzrálého mistrovství v jemném odstínění jednotlivých výrazových poloh, od jakési dětinské umíněnosti a dotčenosti až k smířlivým postojům. Herečka hraje jak lámavým, vyčítavým hlasem, tak komisním držením těla, vyjadřujícím neochotu připustit si změnu rodičovské role. Všechny další motivy již nemají tuto závažnost ani v hloubce ponoru, ani v plasticitě hereckého ztvárnění - patrné je to zejména u mladé milenecké dvojice, která zůstává dosti toporná v jednoznačně vymezených mantinelech. Vzájemné dohadování obou hrdinek je jednou laskavější (když si dcera zacpává uši, aby neslyšela matčiny výklady), jindy vede až k podrážděné odezvě. Ovšem ani tehdy nemá vztah mezi nimi rozměr hluboké nenávisti, s jakou třeba operuje Bergman v Podzimní sonátě. Je pro ně daleko snazší nalézt cestu k sobě. Když vyčerpaná matka, furiantsky pokračující v chůzi a odmítající jakoukoli podporu, upadne a zraní si koleno, když vyčerpána usedá na lavičku, aby si odpočala, když dokonce musí zápolit se zřejmě srdeční slabostí, dcera ji starostlivě sleduje a přes hašteření jí nakonec podává pomocnou ruku. I když se jedná o realizačně zvládnutý snímek, nelze přehlédnout, že přinášený pohled na zvolenou problematiku - a zvláště rozpory mezi matkou a její dávno již dospělou dcerou - je už zásluhou předlohy mělký, inklinuje k zejména verbálním efektům, které prozrazují umělou konstrukci, která není dána logikou zápletky (zejména v ožehavých rozmluvách mezi chlapci - ostatně podivnou samoúčelností zůstává i odchod jednoho z chlapců na zamlžené a zledovatělé moře jako symbolu odcházení k metám, o nichž se dosud nanejvýš jen snilo). JAN JAROŠ
Osudové okamžiky Velké Hincovo pleso 1965
Žena si zaslouží důstojnost Mimořádný úspěch muzikálu Starci na chmelu (jen v kinech jej viděli téměř tři miliony diváků), vysoce ceněného i odborníky, jako by předurčil další dráhu režiséra Ladislava Rychmana. Vytrvale se vrací k poloze muzikálu, ale věhlasu Starců již nikdy nedosáhl. Nepomohla ani přítomnost Karla Gotta ve zmodernizované a ideologicky ošetřené verzi Strakonického dudáka, která se uváděla pod názvem Hvězda padá vzhůru. To však již vládla tvrdá normalizační leta, jejichž požadavkům se Rychman bez většího odporu přizpůsobil.
Svým způsobem lze Dámu na kolejích vnímat jako první pokus o feministický postoj, jakkoli nesmělý a neodvažující se dál než právě k onomu snění. Paní Marie sice rozpoutá divoký mumraj zmatků, když dá volný průchod své pomstychtivosti, jenže mezi představou a skutečností bývá velký rozdíl. Rychman obsadil po bok Bohdalové Radka Brzobohatého, s nímž se v konfliktní dvojici sešla ještě několikrát - v pamětihodném politickém dramatu Ucho i ve "vacátkovské" detektivce Pěnička a Paraplíčko. Dobový ohlas film označil za lidovou revui, která kolísá mezi novátorským pojetím a naplněním dávných žánrových klišé. Přesná je charakteristika, že film stojí na suverénně zvládnutých scénách, že je sledem vybraných jednotlivostí. Přestože Dáma na kolejích stále setrvává ve stínu Starců na chmelu, můžeme ji považovat za dobrou ukázku muzikálové tvorby 60. let v celoevropském kontextu. (jš)
Furianti na družstevní vesnici Zdeněk Podskalský na sebe upozornil "faustovskou" komedií Kam čert nemůže, svěží historkou, která si pohrávala s duchařskými dvojsmysly (ovšemže nakonec řádně vysvětlenými), opírala se o vtipné promluvy i jemně nadnesené zápletky. A hlavně zjednala velkou popularitu dvěma epizodním postavičkám rozdurděných družstevníků, které si s chutí zahráli Vlastimil Brodský a Jiří Sovák. Režisér okamžitě vytušil skryté možnosti a ve svém příštím filmu Spadla s měsíce (1961) je vytáhl do ústřední dramatické pozice. Současně ovšem začlenil i přitažlivou dívku, zjevivší se na vesnické návsi stejně záhadně jako hrdinka jeho předchozího díla. Jenže namísto okouzlující, hravé Jany Hlaváčové, která v něm excelovala, obsadil přece jen topornější a neohrabanější, zbytečně přepjatou Hedu Škrdlantovou, jež posléze na hereckou dráhu rezignovala (upřednostnila nakonec lékařství). Tento film vznikl v období, kdy se požadovala "konstruktivní satira", takže sice již absentují zlotřilí záškodníci, ale dočkáme se půtek dobrého s ještě lepším. Z hlavní, na první pohled snad poněkud nonkonformní hrdinky se vyklube obětavá zootechnička, která využije dočasné nepřítomnosti předsedy družstva (Brodský), aby vesnici zvelebila k nepoznání. Jenže vztahovačný předseda všechny tyto změny vnímá spíše odmítavě, naštván, že se někdo odvážil rušit zaběhnuté pořádky. A samozřejmě z toho povstane spousta zmatků a nedorozumění, než se všechny potíže a rozpory urovnají.
JAN JAROŠ
Sen pro nespavce
|