39
vychází 16. 9. 2002

Zpět na obsah         

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Šel čas jak říční proud

To byl jeden z hitů Karla Hály. Bohužel už si nepamatuji autory, ale v mozku mi utkvěla část textu: "jen vzpomínky mi zůstanou." No právě! Vzpomínky, prožitky jsou tím největším bohatstvím, které nás věrně provází po celý život. Je v nás a v drobných předmětech, které si uchováváme a čas od času se v nich rádi přehrabujeme. Fotky, diáky, deníky, dárky, mušle, kamínky, všechny ty neužitečné předměty láskyplně ochraňujeme. Kolikrát si říkám, že vyhodím tohle, a támhleto, ale nemůžu. Každá ta věcička vypovídá o čase, o lidech, o setkáních, přátelství, o lásce. Dokonce posilují i v době, kdy to s člověkem jde z kopce, a aby se z toho vybabral probírá se vzpomínkami. Připomene si své šťastné chvíle. Ano - jednou jsi dole jednou nahoře. Prokletá sinusoida, která funguje v kratších či delších intervalech. Ale funguje! Sebevědomí se pozvolna vrací, až to dospěje k bodu HURÁ! Naskočilo to. Mám chuť porvat se s osudem, a začít znovu. JENŽE! Když najednou nejde plyn, vypne elektřina nebo dokonce ztratíte střechu nad hlavou - co teď?! O chlebu a vodě se dá vyžít, ale bez toho ostatního? No nedá, ale musí se. Že voda vzala ledničky, a veškeré zařízení v bytě zničila, to se časem nahradí. Že vzala vzpomínky to se snáší hůř. Naše sklerotická paměť se bez těch drobných předmětů neobejde. Ale co naplat, jsou fuč. Fuč je i obří židle sochařky Magdaleny Jetelové, která se osaměle tyčila na Kampě před Sovovými mlýny. Té židli jsem fandila. Trčela uprostřed vodního živlu, a já si říkala, dokud ta židle bude vidět, snad se to všechno ustojí. Neustálo. Voda opadla, a židle nikde.

Ptám se sama sebe, co bych dělala, kdybych se ocitla v evakuačním centru v jednom triku, v jedněch džínách a v jedněch botech? Nemám už své knížky, desky, cédéčka, psací stůl, pianino, ani svou postel, žádost o důchod, křestní list. Důležité papíry neexistují, a tak neexistuju ani já, a nemám kam jít. Nejdřív mě napadlo, že bych "všechno" hodila za hlavu a šla. Kamkoliv od města k městu, od vesnice k vesnici, a za trochu jídla a nocleh bych pomáhala dělat, co je potřeba, tu zazpívala, pohlídala děti, a šla zase dál, ale copak to jde? Ta civilizace! Bezdomovce připouští, ale pracující tuláky ne. Čím se liší bezdomovci od lidí bez domova? Jsou víc v klidu, protože tu svou "povodeň" mají už dávno za sebou. Jeden z nich, který postává s lahváčem v ruce na rohu Mostecké ulice, si ke svému batůžku přikurtoval knížku Vzpomínky na budoucnost. Tohle moje přemítání ukončím slovy - pud sebezáchovy ať je veleben.

JANA KOUBKOVÁ