38
vychází 9. 9. 2002

Titulní rozhovor

Ivana Tetourová:
S Malým princem na nočním stolku

Je vaší láskou i výtvarnictví?
To je trochu jinak. Výtvarné umění nebylo vždy tím, co by mě bytostně poutalo. Až když jsem začala v rozhlase dělat rozhovory s různými osobnostmi, patřili k hostům často malíři. Musíte se orientovat, pokud se nechcete shodit před hostem i před posluchačem. Tak jsem si po večerech doma v knihách a po galeriích "vystudovala" takou malou soukromou školičku výtvarného umění a později, když mně Lyra nabídla uvádění pořadů s hosty, se mi to moc hodilo. Bavilo mě to, oblíbila jsem si hlavně grafiku. Malíři jsou vzdělaní lidé s rozhledem, je mi s nimi dobře, ráda je zvu do svých pořadů a stále se učím.

Padlo zde slovo rozhlas. Nemýlím-li se, jeden čas byl rozhlas ve vašem životě dosti důležitý.
Ne "byl", stále je, jenom teď ustoupil do pozadí. Publicistika mě dávno lákala a zběhla jsem z kantořiny, jakmile byla příležitost. Zpočátku, pokud jsem psala, nebyly to nikdy verše, jak byste možná čekal, ale spíše fejetonky, úvahy. V ranních pořadech Českého rozhlasu je nejdříve četla Olga Čuříková, posléze i já. A rozhlasový mikrofon se postupně na několik let stal mým osudem, náplní mého života. Hodně se mi po něm stýská, ale Lyra a rozhlas se do mého života současně nevejdou. Dělala jsem pořady A léta běží, vážení; Život, osudy, osobnosti, ale také jsem psala pro časopis Rodina a škola. V roce 1993 mi v Radiu Collegium nabídli autorské celovečerní pořady. Skvělá škola to byla, pět hodin vysílaných živě, vybírala jsem si hosty, hudbu, všechno. Dvakrát týdně. Po vysílání jsem padala únavou, ale byla jsem šťastná. Hodně jsem se tehdy naučila od publicisty Oty Nutze, škoda že už mi nikdy neřekne "nekuňkej"... Vzpomínám si třeba, jak jsme si začali povídat s Jaroslavem Svěceným, který byl, ostatně jako vždy, tak nabitý zážitky, že jsme zcela zapomněli na okolní svět. Přetáhli jsme tenkrát čas a úplně rozbourali sled dopoledního vysílání. Setkala jsem se se spoustou nádherných osobností. Lidé jako Miroslav Horníček, František Nepil, Vladimír Komárek a další mě nesmírně obohacovali. Tvořila jsem své pořady a ony utvářely mě, to je nádherná práce.

Při vzpomínce na hlasové kreace Karla Högera či třeba na slavnou Manon Lescaut Dagmar Sedláčkové a Milana Friedla mě však napadá, zda je vůbec třeba něco měnit.
Lyra Pragensis by skončila, kdyby se neproměnila, ztratila by životaschopnost. Zůstává orientace na tituly, které inspirují k zamyšlení nad cestami a smyslem života, nad tím, že lidský život má i jiné než vědou uznávané dimenze. Rozhodně není náhodou, že kultovními autory současné Lyry jsou Richard David Bach a Antoine de Saint-Exupéry. Ale dávno nestačí lidem předčítat, byť sebekultivovaněji. Doba, kdy se do Lyry chodilo poslouchat texty, ke kterým běžně nebyl přístup, je dávnou minulostí. Divák očekává víc, očekává nápad, originalitu, hloubku i v humoru, kontakt s pódiem, prožitek umocněný prostředím. Hlediště Lyry je dnes zaplněno a většinu tvoří mladí lidé. To o něčem svědčí - oslovuje je Most přes navždy, Jonathan Livingston Racek od Richarda Bacha, Noční let od Exupéryho, Cesta pokojného bojovníka od Daniela Milmanna. Zaujal Kámen a bolest Karla Schulze, mimochodem dosud nezdramatizovaný, nebo povídky Tommasa Landolfiho. Vážím si té první epochy Lyry Pragensis, ale vím, že bylo nutné jít dál ve formě jevištního zpracování. Divadlo Inspirace nám konečně umožnilo vytvořit originální scénickou formu na pomezí literárního pořadu a inscenace s minimem klasických divadelních prostředků, s velkou rolí světelného a zvukového pojetí. To je v Lyře nové a pro mnohého dlouholetého návštěvníka překvapivé stejně jako to, že z Lyry Pragensis mizí čtení textů - v nových představeních už očekávám práci herců bez papíru, pokud jej role samotná nevyžaduje.

Jak se vám pracuje s herci? Nemáte stálý soubor...
Máme své stálé interprety, kteří jsou s Lyrou doslova propojeni, a nemohu všechny ani jmenovat. Když třeba přijdou Boris Rösner s Táňou Fischerovou a stanou se z nich Richard a Leslie z Mostu přes navždy, nemám o osud představení sebemenší obavy. Do Lyry však v poslední době přicházejí mladí herci. Přinášejí nové nápady, pracují s obdivuhodným nasazením a překvapují mě tím, jak jim je Lyra blízká a jak přesně cítí její novou cestu a jsou ochotni na sobě pracovat. Nemáme ambice rozšiřovat pražskou scénu o další klasické "divadlo malé formy", chceme Lyře zachovat ojedinělost, kterou budete vnímat, když párkrát přijdete. Věřím, že se na lidi v hledišti přenáší i ten entuziasmus herců, režiséra, scenáristy, osvětlovače, zvukaře... všech. Žijeme pod náporem informací, přepracování, nesmyslného braku, necitlivosti, teď i katastrof, potřebujeme protipól, máme-li si zachovat rovnováhu.

To současnost nevidíte zrovna optimisticky.
V představení Přivonět k růži se říká: Učiňte něco pro sebe na své cestě životem. Zpomalte a udělejte si čas na to, abyste opravdu viděli. Udělejte si čas na to, abyste se mohli rozhlédnout kolem sebe a uviděli, co se děje právě tam, kde jste. Možná přicházíte o něco nádherného. Myslím, že do Lyry chodí lidé právě pro to zastavení. Tvoříme mikrohistorii svých životů, jsme spolutvůrci mikrodějin svých blízkých. Věřím na osobní metamorfózy. Daří-li se nám, mohou posunout svět kousek blíž k lásce. Představuji si, jak by se světu ulevilo, kdyby každý člověk každý večer docela obyčejně trochu zpytoval svědomí... Možná to působí příliš nadneseně, ale chtěla bych nacházet v umění inspiraci k zamyšlení nad tím, proč se vůbec účastníme té velké komedie života.

Převedla jste Lyru přes období zmatků, nepochopení a mediálních útoků z paláce v Karlově ulici do Divadla Inspirace na Malé Straně. Stálo to jistě mnoho úsilí a nervů.
Kauza Colloredo-Mansfeldský palác byla v tisku propírána mnohokrát. Nadace Lyry Pragensis, která měla v pronájmu palác v Karlově ulici, byla organizace, která už neexistuje. Současná Lyra Pragensis, obecně prospěšná společnost, vznikla v roce 1998. V tisku však tyto dvě instituce nikdo nerozlišoval a většinou ani nechtěl vědět, jak to je. Zmíněná kauza nám přinesla jen problémy s očištěním jména před diváky a před možnými sponzory, bez kterých bychom nemohli hrát. Věřím, že dnes už je jasné, že opravdu chceme jen hrát divadlo. Usilí a nervy jsem riskovala dobrovolně od chvíle, kdy jsem slíbila Lyru vést, není to žádná zvláštní zásluha. Mám kolem sebe navíc pár lidí, kteří mi hodně pomáhají, bez nich bych nedokázala Lyru udržet. Vážím si možnosti hrát v Divadle Inspirace, které je scénickým ateliérem Hudební fakulty Akademie múzických umění. Po delší době hledání a občasného zklamání se v lidech jsem u vedení HAMU našla pochopení a pomoc. Oceňuji to.

Foto PETR HEJNA