Výrazná je práce s fantaskní nadsázkou, do vyprávění dokonce zasahuje samotný Bůh (lempla z úvodní povídky, který se bez zájmu plouží životem, ať již na hřišti, u své milenky či u rodičů, promění ve stejně nepotřebný hmyz - masařku). Všimneme si třeba frankensteinovské výměny identit v závěrečném příběhu, jenž se snaží přiblížit vnímání člověka právě opojeného drogou. Nastolovaná bizarnost přitom dosahuje až groteskních rysů, umocněných současně vulgárním slovníkem, jímž se postavy, neschopné vystoupit ze své danosti, vyjadřují. Hrdinové jsou schopni určité sebereflexe teprve tehdy, když změna, která se jim přihodí, je již nezvratná.

Kupříkladu hrdina úvodní povídky teprve v muší podobě konečně vykoná činy, na něž se jako člověk nikdy nezmohl - otráví všechny, od nichž si nechal ztrpčovat život. Dojemně zamilovaný mladík z prostřední povídky, starající se o malé děcko, vydrží všechny ústrky a ponižování od své promiskuitní manželky i jejího obhroublého milence, dokonce se k ní, opět těhotné, vrátí, když ji milenec opustí. I jemu schází schopnost razantnějšího odporu, na rozdíl od mládence z předchozí povídky, který byl líný výrazněji se projevit, vůbec toho není schopen: vždyť už ve škole mu přezdívali "měkkejš".

Závěrečná povídka nejzřetelněji inklinuje k bizarní hříčce, kde hrdinové k žádné katarzi nedospívají. Zdrogovaný výtržnický mladík si po zásahu bleskem vymění svou mysl s novorozencem. Zatímco jeho vzrostlé tělo vydává neartikulované zvuky a kolíbá se na posteli, schopno jen řevem upozorňovat na své potřeby, batole nejprve přisprostlými slovy komentuje dění ve své nové rodině a poté jako odrostlejší si stejně vulgárně poroučí. Nic se nezměnilo a nic se nezmění, ani když se mentality opět vrátí do příslušných těl. Dočasně transformovaný výtržník se ani v nejmenším nezměnil.

Acid House se vyznačuje sugestivními hereckými výkony, záměrně stylizovanými až k vyhraněné expresi, ať již se týká změkčilé poddajnosti či naopak obhroublého, násilnického chování. Některé kreace připomínají až patologické studie některých lidských typů, ale zejména protagonista závěrečné povídky dosahuje uhrančivého výkonu, když zvládá protikladné polohy, v nichž se jeho tělo (nikoli mysl) ocitá - od vzrušivé drogové extáze, kdy své okolí vnímá ve zkreslených proporcích, až k batolecí bezmoci.

Pozoruhodná je triková úroveň, nálety masařky i její design dosahují pozoruhodných výsledků stejně jako dítě z posledního příběhu, které má nepřirozeně svraštělou kůži, mírně zažloutlé oči a ďábelský výraz ve tváři. Klipový charakter vyprávění podtrhuje drsný hudební doprovod, písňové texty někdy komentují samotné dění, aby ještě zvýraznily zmarnění lidských snů a tužeb, rozbíjených o lhostejnost, nepochopení a vulgaritu, ale také o neschopnost zasadit se o potřebnou změnu.

Úterý 17. 9. 2002 NOVA - 22.30 hodin

Zatímco dobrák Clint Goodman každý den poctivě pracuje, jeho atraktivní manželka se nudí a nakonec si najde milence - svého doktora. A protože je Clint milencům stále více na obtíž, rozhodnou se manžela zbavit a pak si v klidu užít za peníze z jeho životního pojištění. Doktor namíchá jed, Joanna ho manželovi podstrčí, a když manžel zemře, zařídí doktor, aby byl pohřben bez pitvy. Dávka, kterou doktor namíchal, však nebyla dostatečně silná, takže Clinta nezabila. Ten se v rakvi probudí a začne se dobývat ven.

Režie Frank Darabont. Hrají Tim Matheson, Jennifer Jason Leigh, William Atherton, Hoyt Axton, Wayne Grace, Donald Hotton a další.

Středa 18. 9. 2002 ČT 1 - 20.35 hodina

Natáčení dokumentu trvalo tři roky. Jan Mudra v něm odkrývá Hapkovu posedlost tvorbou, jeho neuvěřitelnou energii a nápady. Přibližuje jeho rodinné zázemí, studia na herecké konzervatoři a první role v českých filmech. Připomíná počátky spolupráce s Hanou Hegerovou, se kterou, jak sám Hapka říká, uzavřel hudební manželství. Ve filmu vzpomínají na práci s Hapkou textaři (Petr Rada, Zdeněk Rytíř, Michal Horáček), zpěváci (Lucie Bílá, Richard Müller) či režisér Otomar Krejča. Dozvíme se, ke kterým divadelním představením, filmům, televizním inscenacím a seriálům napsal Per Hapka hudbu, které známé znělky jsou jeho dílem, které snímky zachycují jeho umění herecké, kolik slavných zpěváků má v repertoáru jeho songy. Věřte - ani jednoho z toho není málo.

A ještě pár citátů Hapkových spolupracovníků a přátel. "Když k němu přijdeš na návštěvu, je to, jako bys přišel k někomu, kdo žije v dávno minulém století," říká Lucie Bílá. Režisér Juraj Herz soudí, že Hapka je poslední český bohém, zatímco Michal Horáček doplňuje: "Je zásobárnou neužitečných informací!" Věra Plívová-Šimková pak lakonicky konstatuje: "Petr je živel!"

Čtvrtek 19. 9. 2002 ČT 1 - 23.05 hodin

Berlín byl údajně založen 28. října 1237. Od té doby se stihl stát hlavním městem sedmi států - Braniborska, Pruska, Německého císařství, Výmarské republiky, Třetí říše, Německé demokratické republiky a nyní Spolkové republiky. Největší zkáza postihla město za druhé světové války. Rozsah škod dokazují statistiky: zničeno bylo 600 tisíc bytů; počet obyvatel klesl z 4 milionů 300 tisíc na 2 miliony 800 tisíc. Ze 173 tisíc předválečných Židů zůstalo pouze 6 tisíc. Zatímco na Západě se snažili při obnově města navázat na předválečný stavební styl a vrátit poničenému městu jeho původní podobu, na východě šli levnější cestou - cestou betonu a panelů.

Z panelů se stavěly obytné činžovní domy, ale také transformátorové stanice a dokonce i reprezentační vily. Z panelů byla i zeď, kterou se sovětský Východ odhradil od západních čtvrtí. Na druhou stranu z betonu, tehdy na důkaz stoupající moci "reálného socialismu", vznikla ve východní části také televizní věž. Ta je dnes, k nelibosti západoberlínských patriotů, neměnným symbolem sjednoceného Berlína.

Více prozradí první díl nového cyklu cestopisně-publicistických telefejetonů Německo očima Davida Šťáhlavského nazvaný Berlínská Panelostory.

 Pátek 20. 9. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Režisér kolem této osy rozehrál množství nahořklých postřehů, které vypovídají o přelomové době, v níž film vznikal: natáčel se během roku 1989, ale do kin se dostal až po listopadových událostech. Rázem se všechny odvážné náznaky změnily v prázdné kudrlinky, které jen matně napovídaly, co se již dávno provalilo. Rozpačitá je i určitá inscenační nesjednocenost, která prosakuje zejména do hereckých modelací - vedle mnohotvárně rozehrané hlavní figury, postavené docela vtipně na věkové záměně, čerpající z nenadálých paradoxů, opírající se o trapasy, poněkud vadí, že mládež vyznívá jako jednolitá masa dovádivých puberťáků, navíc po výrazové stránce notně přeexponovaných. Juchaví studenti jsou nesporně nositelem vitality, která se odmítá (prozatím) přizpůsobovat vnucovaným stereotypům. Jakoby mimochodem probleskují i jiné vlastnosti - nezúčastněná lhostejnost, ba náběhy k sobeckému, asociálnímu chování. Jenže různé roviny nazírání se jaksi nepodařilo sloučit v optimální celek. Poetizované okouzlení mládím, situační groteska i sebezpytné zamyšlení se zde prolínají, aniž je sepnula nějaká sjednocující rovina.

Snímek Vrať se do hrobu navštívilo na půl milionu lidí, i kritici se vyslovovali vlídně. Jana Ovsíková míní, že se jedná o dobře odvedenou filmařskou práci, která navíc vtipně inspiruje, jak si udělat život pestřejším. Jan Lukeš shledává evidentním, že vyznění se vztahuje k mnohem širším horizontům, než by se na první pohled zdálo. A Martin Nezval završí chválu, když film pasuje na jednu z nejlepších českých komedií osmdesátých let. Dlužno dodat, že na tomto místě setrvává stále.

Sobota 21. 9. 2002 NOVA - 21.15 hodin

Režie Jonathan Lynn. Hrají Bruce Willis, Matthew Perry, Rosanna Arquette, Michael Clarke Duncan, Natasha Henstridge, Amanda Peet a další.

Neděle 22. 9. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin