Narodil jste se u Glasgow, ale dříve, než vám bylo deset let, jste se přestěhoval s rodinou k Londýnu. Řekněte nám více o vašich rodičích.
Můj otec byl inženýr, pracoval během války pro firmu Rolls-Royce, ale věnoval se také přednesu a četbě monologů. Čítával mi básně, dělal amatérská vystoupení, byl velmi talentovaný. Zabýval se i fotografií, už od malička fotografoval mě a mého bratra, který je o pět let mladší než já. Byl jsem tedy zvyklý stát před objektivem, a když jsem později dělal televizní show, nebyl pro mě problém pohybovat se před kamerou.

Má maminka zpívala. Nebyla sice profesionální zpěvačka, ale tehdy, na přelomu čtyřicátých a padesátých let, zpíval v Glasgow každý. Rádio ještě nebylo tak populární, nehrálo celý den, každou minutu, televize ještě nebyla k mání, a tak si lidé zpívali. Maminka pocházela z Irska, můj otec ze Skotska, tak jsem poslouchal irské a skotské písničky na každé rodinné oslavě. A to je malý příběh mých rodičů.

Zmínil jste, že vám maminka zpívala písničky. Pamatujete si chvíli, kdy jste získal pocit, že by se vám hudba mohla stát životní náplní?
Myslím, že jsem nejprve začal psát verše, ale hudba byla součástí života rodiny a musíte vzít v úvahu, že poezie, to je hudba, to, co mi čítal otec, byly vlastně písně, ale otec je nezpíval, nýbrž přednášel. Otec měl talent ovlivnit lidi svým přednesem, svým hlasem, což mě naučil, ale myslím, že jsem si i něco přinesl z předchozích životů. Já jsem totiž takový keltský buddhista, věřím v reinkarnaci, ve kterou ovšem věří i Keltové.

Hudba ke mně dorazila tak ve věku čtrnácti let, kdy jsem si řekl, že bych chtěl být součástí, jak se teď říká, folkové scény, bohémského života a jazzu. Když jsem potom v patnácti přišel na college, do Welwyn Garden City, byl jsem vtažen do bohémského světa. Folkové a jazzové kluby jsem znal už od čtrnácti let, ale poslouchal jsem i Buddyho Hollyho a Everly Brothers. Byl jsem naprosto fascinován knihou Jacka Kerouaka Na cestě a začal jsem číst i Hermanna Hesseho, Alana Wattse, Allena Ginsberga a buddhistické knihy. A pochopitelně staré básníky, například Shelleyho, nějaké básně Shakespeara, ty mi četl otec, Roberta Burnse, skotskou obdobu Shakespeara. Nejvíce mou práci asi ovlivnil William Buttler Yeats, protože mi už od útlého věku otevíral tradiční keltskou mytologii a po svém interpretoval staré pověsti Irska, Skotska a Walesu. Čili toto mě utvářelo.

Kdo vás nejvíce ovlivnil hudebně?
Když jsem folkovou hudbu začal poslouchat - to bylo ve folkových klubech, byl jsem fascinován americkou produkcí. Stejně jako všichni mí hudební vrstevníci, včetně Beatles, Rolling Stones a Who, i když ti byli o trochu starší. Tehdy jsem ještě neobjevil své keltské kořeny, ale vnímal jsem hudbu Woodyho Guthrieho, Peta Seegera, Derrolla Adamse a pak Joan Baezové i skupiny Peter, Paul and Mary. Tito mladí folkaři z Ameriky byli velmi zapojeni do sociálních změn společnosti té doby. Můj otec byl sociální demokrat, pracoval v odborech, chtěl pro pracující lepší podmínky, změny. Určité sociální cítění jsem tedy měl i já. A když jsem pak slyšel Woodyho Guthrieho, tak jsem si řekl: "To je fascinující, to je chlapík podle mého gusta." Woody mě ovlivnil asi nejvíce. Arlo Guthrie, syn Woodyho, je dnes mým přítelem, zpíváme spolu.

Musíte si uvědomit, že tehdejší folkoví zpěváci neposlouchali pop, jen folkovou hudbu. Kdežto já chtěl propojit folk se sociálními prvky a populární hudbou. Věděl jsem, že první nahrávky Elvise byly kombinací folku a blues, s basou a akustickou kytarou. Everly Brothers měli taky dvě akustické kytary, rovněž Buddy Holly psal své písně s akustickou kytarou, a takto jsem nacházel folkové prvky v pop-music. Ale pořád jsem nevěděl, jak do toho světa proniknout. Až jsem pak v rozhlase uslyšel jednu nahrávku. Přijel jsem domů z cesty stopem, rodiče nebyli doma, dům prázdný a já slyšel tu skladbu v rozhlase. Nejprve jsem ji poslouchal tak na půl ucha, byly tam akustické kytary, harmonika, bicí, vokální harmonie a zpívalo se tam Love, love me do, you know I love you a pak přišla ta harmonika. Byl jsem tím naprosto fascinován, sedl jsem si do křesla, něco se stalo v mém nitru a já věděl, že ať to bylo cokoliv, budu dělat právě toto. Vůbec jsem nevěděl, o jakou skupinu jde - a pak moderátor řekl, to byli Beatles, nová kapela z Liverpoolu. A za dvanáct, možná patnáct měsíců jsem seděl v jedné místnosti s Bobem Dylanem a s Beatles. Tak to byla další skupina, která mě velmi ovlivnila: Beatles!

Tím se vracím k tomu, co jsem řekl před chvílí. Opravdu jsem nejprve poslouchal populární hudbu a teprve později jsem v sobě objevil folkové kořeny, když mi bylo šestnáct sedmnáct. Ale v té době se populární hudba začala trochu prolínat se sociálním folkem, který reprezentoval právě Bob Dylan. Na mých prvních nahrávkách je patrné, že se pokouším experimentovat s oběma polohami.

S Bobem Dylanem jste se poprvé setkal v květnu 1965 v londýnském hotelu Savoy. Jaké to bylo?
Představila nás Joan Baezová - bylo to v rámci natáčení filmu Don´t Look Back. V tisku kolem toho bylo hodně zmatečných zpráv, že prý se s Bobem nemáme rádi. Ale naopak, vycházeli jsme spolu velice dobře. Bylo to pěkné setkání. Bob mě třeba představil Beatles nebo Allenu Ginsbergovi, pomáhal jsem Allenovi psát text k písni Subterranean Homesick Blues. Ačkoliv jsem byl velice mladý a nesmělý, věděl jsem, že jsem na správném místě.

Anglický nebo keltský folk je trochu vzdálen kalifornskému slunci. Kde a jak jste se poprvé seznámil s hnutím hippies a generací dětí květin?
Říká se, že flower power je americká zálěžitost, ale já si myslím, že do Ameriky jsem tuto věc přinesl já. V Kalifornii, v San Francisku, se myslí květinami ve vlasech - slunce ve vlasech. Když jsem přišel do Kalifornie, promísila se má láska ke keltským pohádkám, pověstem a mýtům s atmosférou Kalifornie. Nesetkal jsem se s flower power, vytvořil jsem si vlastní hnutí květin.

Víte, flower power, to je fráze, se kterou, myslím, přišel Alen Ginsberg, a která znamená, že síla květin je mocnější než síla zbraní. Tato filozofie je shodná i s buddhismem. Tak se domnívám, že Alen Ginsberg měl na mysli otevírání se hudby, otevírání se sdrcí.

V Anglii jsme této filozofii věřili, George Harrison, John Lennon, já, Pete Townshend z kapely Who... George se věnoval hinduismu, já buddhismu. John měl silné sociální cítění kombinované s tibetskou filozofií a zálibou ve všem tajemném. Toto své květinové hnutí jsme si přinesli do Ameriky a tam jsme se setkali s americkým flower power.

Můžete nám popsat svou cestu do Indie?
Bože, v mé knize o tom píšu několik stran. Jak si můžete představit, byl to blázinec, ve kterém jsme žili, všichni, Beatles, já, další kapely, Who, Stones, Kinks, Animals, Hollies. Všichni jsme žili v bláznivé době. A najednou Beatles, Donovan, jeden z Beach Boys, Mike Love, a herečka Mia Farrow jsme z toho blázince vystoupili, ale tisk nás sledoval dál. Každý, NBC, CBS, německá, japonská televize, rádio, noviny, ti všichni novináři sídlili nedaleko nás, ale pomalu nás opouštěli a najednou jsme zůstali sami. Měli jsme s sebou tři akustické kytary a to bylo jediné, co jsme měli. Tak jsme si hráli a bylo to krásné, být mimo ten blázinec, pryč ze západní civilizace.

O čem tedy ta píseň je?
Je o mnoha věcech. Především vyjadřuje mou lásku k jazzu. Když jsem byl v New Orleans, šel jsem si poslechnout staré chlapíky, jak hrají pořádný neworleanský jazz. Byl jsem tím klasickým rytmem naprosto fascinován. V jazzu slovo mellow znamená být uvolněný, v pohodě, v klidu. A to byla má zpráva. Šafrán má vztah k buddhismu, jako žlutá barva roucha. Ale ta část s elektrickým banánem? John Lennon a já jsme často procházeli přílohy novin a časopisů, pročítali inzeráty a reklamy, jestli nenajdeme něco humorného. Leccos jsme si pak poznamenali a použili v písních. Jenom jako hru se slovy. A v jedné příloze byl inzerát na erotické pomůcky a vibrátory. No a odsud pochází tedy elektrický banán, který jsem v písni použil.

U nás je zásluhou české verze velmi známá písnička Jennifer Juniper.
Je to trochu dětský song. Ale je také o Jennifer, což byla sestra Patti Boydové (herečky, pozdější manželky George Harrisona a Erika Claptona, pozn. aut.), měli jsme takový platonický vztah. Skladbu jsem napsal těsně před odjezdem do Indie. Je v ní také cítit meditace. A je také o bohyních, o bohyních jako mladých pannách.

JIŘÍ KASAL, RICHARD LHOTSKÝ