Jak snášíte vedra?
Dobře. Já jsem vysloveně teplomilný člověk. Teď mám sice starosti, mám nemocnou mámu a starám se o ni, ale vedle toho si najdu čas i na letní sporty - hraji tenis, plavu. To mi ostatně pomáhá, pak lépe zvládám své povinnosti. Obecně mám vedro rád. Jsem schopný být v ohromných horcích pět i šest hodin a ještě sportovat. Ne všichni jsou ale takhle disponovaní. Ti, co to hůře snášejí, by na sebe měli dávat pozor.

Takže asi máte raději léto než zimu.
Určitě. Navíc mám za sebou několik operací nohou, takže se ani nemůžu věnovat zimním sportům, i když jsem dříve některé dělal závodně.

To nezní moc radostně.
Na druhé straně mě ale těší dobrá úroveň zdravotní péče. Nedávno operovali páteř Miroslavu Palečkovi. I díky němu věřím, že kdyby podobné problémy potkaly mne, lékaři by mě dali tak dohromady, že bych zase mohl hrát tenis, běhat a jezdit na kole.

Mluvil jste o mamince. Bylo jí devadesát let - to už asi na vaše koncerty nejezdí.
Donedávna jezdila. Teď se jí ale, jak jsem o tom mluvil, zdravotně přitížilo, takže už jezdit nemůže. Jsem ale rád, že má fantastickou hlavu, že se s ní dá bezvadně komunikovat, pamatuje si, má skvělé nápady. Psychicky je na tom dobře, fyzicky hůř. Doufám, že jí pomůže chodský vzduch.

Máte doktorát filosofie. Co jste studoval?
Sociologii a estetiku. Na dobu studií moc rád vzpomínám. Byl to konec šedesátých let (dostudoval jsem už na začátku let sedmdesátých). Šedesátá léta byla výjimečnou dobou, a nejen u nás. My Češi máme pocit, že v šedesátých letech se děly převratné věci jenom v Československu, ale není to pravda, děly se v celém světě. Ať už jde o Evropu, Austrálii, jižní či severní Ameriku. Všude byla šedesátá léta výjimečná.

V čem?
V muzice, literatuře, ve filmu i v politice. To už se asi nikdy nezopakuje. Nechci se k tomu ale vracet s nějakým velkým sentimentem, protože to, co prožíváme dneska, se vůbec nedá s ničím srovnat.

A přitom si toho spousta lidí neváží!
To je pravda. Musíme si uvědomit, že to, čeho jsme se dožili, je velká věc.

Věnoval jste se někdy oborům, které jste vystudoval?
Vlastně ne. To bylo tak: v sociologii nedostal nikdo z absolventů možnost se uplatnit, jenom jeden pochybný člověk, který k nám přišel uprostřed studia z nějaké politické školy, nastoupil na ministerstvu vnitra. Ostatní museli hledat náhradní řešení. Estetika - to bylo nádherné studování, ale jako obor nebyla k uživení. Takže jsem se ani sociologii ani estetice nevěnoval.

A chtěl jste?
Ano, chtěl. Rád bych býval spojil muziku a příbuzné žánry, hudební divadlo a tak dál, a zkoumal podmínky jejich vzniku a jejich vliv. Některé publikace, které tehdy vycházely, byly opravdu zajímavé. Ale nemohl jsem se tomu věnovat a dnes už bych se těžko vracel. V jakékoliv vědecké disciplíně by měl člověk udržovat kontinuitu. Jak stykem s kolegy u nás i v zahraničí, tak i co se týče literatury. Takovou kontinuitu jsem neudržoval.

Na jaře, přesně půl roku po strašných událostech 11. září, jste zpíval v New Yorku na vzpomínkovém večeru. Jak na vás organizátoři téhle pietní akce přišli?
To bylo ovlivněno spoustou okolností a náhod, rozhodně ne nějakými mými zásluhami. Myslím si, že u nás je spousta daleko vhodnějších interpretů. Jenže někdo mě tady slyšel a nabídl mi to. Svou roli jistě sehrálo i to, že zpívám živě a dokážu se sám doprovodit - nepotřebuji žádnou kapelu, nejsem na nikom závislý. A přimluvilo se i pár lidí za mořem, kteří mě už znali. Takže výslednice různých náhod způsobila, že jsem se tam najednou ocitl. Moc si toho ale vážím.

Jaký ten večer byl?
Když řeknu, že hodně emocionální, tak je to slabý výraz. Bylo to zcela výjimečné. Myslím si, že není ve světě netečného člověka, kterému by bylo jedno, co se 11. září stalo. Bez patosu - poznamenalo to celé lidstvo. Na tom večeru jsem viděl ty, kteří se toho dne zachovali víc než čestně. Být tváří v tvář lidem, kteří zachraňovali ostatní s nasazením života, byl velký zážitek.

Jak jste 11. září prožíval vy?
Doma u televize, a stejně to bylo strašné. Hned jsem si vzpomněl na jeden nádherný spirituál o konci světa. Tahle vize je v oné písničce umocněná obrazem, ve kterém padají hvězdy na zem. Hříšník se v písni snaží před touhle skutečností utéct do hor, ale samozřejmě se mu to nepodaří.

V Americe jste byl i před dvěma lety. Změnili se Američané po 11. září?
Žijí dál a všechno funguje, ale na každém kroku cítíte, že lidé jsou tou událostí poznamenaní. Vidíte to na zdánlivých hloupostech: všude se třeba vyhrabávají a vyhledávají fotografie Světového obchodního centra. I když tyhle budovy už nebudou, v duších Američanů jsou zapsané. Uvědomte si, kolik tam bylo úřadů a institucí, třeba i nadací! Byl tam komunikační systém, který navigoval letadla a telefony. To zničení bylo ohromnou ranou civilizaci.

Jsou dnes Američané ostražitější?
Určitě. To máte jako v Anglii. Děly se tam pumové útoky - bomby byly ukryté v igelitkách. Kdykoliv se někde objevila igelitka, lidi se báli. Podobné je to dnes v Americe. Lidi si dávají velký pozor, když něco jen zaslechnou nebo vidí.

Co si myslíte o výzvě, aby veřejnost všechno podezřelé hned hlásila?
Myslím si, že veřejnost má být do boje proti terorismu zapojena. Víte, my jsme z doby, kdy u nás byla profízlovaná společnost, liknaví a cítíme, že se nás věci netýkají. Když se stane bouračka, nejsme schopni hned vystartovat ku pomoci. V Americe lidi liknaví nejsou. Snaží se uchránit si společnost, protože to jsou oni, to jsou jejich děti, to jsou jejich instituce.

Skončeme radostněji: právě vydáváte "novou" desku.
Je to vlastně můj první výběr "best of". Jeden takový už jsem sice měl, ale to byla deska, která se vymkla všem katalogům. Bylo to v době, kdy si Supraphon s Bontonem vyjasňovaly vztahy a to cédéčko se nikam nedostalo. Dnes ho vlastní asi jen pár fandů, nemám ho už dokonce ani já. Nová deska není vyčerpávajícím výběrem od nejzazších dob po dnešek, spíše kopíruje sedmdesátá a osmdesátá léta. Nejsou tam rokenrolové začátky, tenkrát jsme s Framusem ještě nic nenatočili, a nejsou tam ani moje nahrávky se Spirituál kvintetem. Pokládám to za spravedlivé: měl bych vystupovat sám za sebe. Ve Spirituálu jsem součástí celku, to by bylo na úplně jinou desku. Na téhle jsou ale jiné zajímavosti, třeba béčkové strany singlových hitů. O těch se už dneska moc neví, přestože jak zvukově, tak třeba textově stále obstojí. A moje radost byla možnost nově nazpívat Presleyho píseň Ghetto. Firma zaplatila práva, za což jsem jí vděčný, a tahle písnička celou desku uzavírá.

Když jsme u toho - občas vás někdo nazve českým Elvisem. Cítíte se tak?
Ne, to ze mě udělali spíš novináři. Že máme možná nějakou podobnost v hlase, mi došlo vlastně docela pozdě. Já mám Elvise rád, ale jenom v jeho rokenrolovém období. Presleyho pozdější tvorba se mi už tak nelíbí, výjimku tvoří jen několik písniček, třeba již zmíněné Ghetto.

TOMÁŠ PILÁT