Vaše cesta k mikrofonu?
Poprvé jsem se s rozhlasovým mikrofonem potkala v osmnácti, a to v pozici zpovídaného. Vyhrála jsem tehdy recitační soutěž Wolkerův Prostějov a s mikrofonem Mikrofóra se za mnou vydal jeho tehdejší redaktor Luděk Mühlstein. Poté mi byl rozhlas dlouhá léta zvukovou kulisou a až před šesti lety mi nově nastupující ředitelka českobudějovické stanice Českého rozhlasu Marie Šotolová navrhla, jestli nechci zkusit vyměnit novinářské pero za mikrofon. Zkusila jsem to a zkouším stále. Doufám, že ke spokojenosti posluchačů.

Vaše rozhlasová "nej"?
Dobrovolně se přiznávám, že Top Ten si nevedu. K rozhlasovým zážitkům bezesporu patří věci, které osloví člověka především i lidsky. Například okamžik, kdy jsem měla telefonickou informaci, že do prostoru sídliště spadly dvě stíhačky, které se předtím srazily. Chvíle, která uběhla od oné první informace do momentu, kdy jsem na vlastní oči viděla skutečný stav, se mi zdála nekonečná. A zprávu, že nikdo při téhle hrůzně vyhlížející havárii nepřišel o život, jsem říkala do vysílání s tak velkým ulehčením, že snad ten "padající kámen" byl slyšet od Šumavy až ke slovenským hranicím. A k těm dalším "nej" možná patří i osobní potkávání se s posluchačkami v rozhlasovém klubu Saxana, který už existuje a docela dobře si žije tři roky.

Co vás drží nad vodou?
Heslo "Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody". Naštěstí jsem při své práci obklopena lidmi, kteří hledají způsoby, a to mi dělá obrovskou radost. Pochopitelně nemohu pominout ani svého muže, který se už před páry roky pasoval na šéfa přístavu, kam já pravidelně vplouvám jako do skvělého zázemí a kam nedosáhne žádné seberozbouřenější moře. A taky své dvě dospělé dcery, které mi kdysi řekly: Novinařina je možná skvělá věc, ale když my, bohužel, známe všechny její horší stránky... a vydaly se na dráhu ekonomickou. Ale je pravda, že si kvůli tomu, aby mne slyšely, ladí v Praze Radiožurnál.