34
vychází 12. 8. 2002

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

V Belgii jako doma

"Jak se Ti v té Belgii žije? Není těžké si zvykat na českou realitu?" Podobné otázky slyším při letní dovolené na rodné hroudě často. Mí přátelé mají pocit, že mluví s člověkem z jiného světa. S někým, kdo pojídá v zahradách rozkoše a moudrosti sladké plody, zatímco oni se potýkají s nástrahami absurdního nefungujícího státu. Mé vyprávění je většinou překvapí. Třeba na opravu vozu v servisu jsem po příjezdu do Prahy čekal pouhé dva dny. Vše bylo perfektně uděláno a ještě jsem dostal auto umyté a naleštěné. V Belgii se běžně objednávám 14 dnů dopředu, rychlejší to rozhodně není. Podobné je to s lékaři. Můj známý měl velké problémy s dýcháním, nemohl prakticky spát. Léky od praktického lékaře nezabíraly, a proto se rozhodl vyhledat experta. Sestřička bruselského plicního odborníka ho však objednala na druhý den až po hysterickém vyhrožování jeho přítelkyně, jež pracuje v diplomatických službách. Jinak by nešťastník čekal na prohlídku až tři týdny, což by nejspíš nepřežil. Mnohokrát se mi stalo, že jsem něco potřeboval, přijel jsem minutu po zavírací době k obchodu a viděl prodavače jak zamyká dveře. Pokud se domníváte, že nějaký vrozený smysl pro byznys nutil onoho pána otevřít mi náruč, jste na omylu. Spíš jen pokrčil rameny a ukázal na hodinky. Bankovky, kreditní karty a touha utrácet nejsou všemocné nástroje. Všeobecně tady platí heslo, že pracovat se má jen do výše platu. Druhou poučkou je moto, že přílišnou rychlostí si člověk přidělává jen další práci. Třeba můj kamarád pracující v jedné nejmenované mezinárodní organizaci tvrdí, že se bojí zůstávat v kanceláři příliš přesčas. "Kolegové, zvláště ti služebně starší, mi naznačili, že můj předchůdce zvládal agendu v normální pracovní době. Žádné stachanovce tady nechtějí. Není dobré chrlit nápady a prosazovat své ambice zvýšenou aktivitou. Ta se po právu trestá," konstatoval suše a teď má klid. Podobná praxe je na belgických úřadech, v bankách nebo pojišťovnách. Vždyť k čemu mít hromadu peněz, když nemáte čas je utratit? Večer se má jíst, hrát tenis, jezdit na kole a starat se o rodinu, nikoliv lámat rekordy v počtu odpracovaných hodin. Myslím, že u spousty Čechů se zakořenila podivná představa, kterou u nás šířili někteří krajané z Ameriky. Večery, víkendy, noci - to vše prý musí člověk obětovat, aby se měl dobře. Belgičané a spolu s nimi Francouzi, Španělé nebo Italové by se tomu smáli. Věřte, nevěřte, já si myslím, že Češi jsou mnohdy pracovitější než naši evropští sousedé. Pokud mám tedy odpovědět na otázku, jak těžké je pro mě si zvyknout na českou realitu, vidím to jednoduše. Jak v ČR, tak v Belgii si připadám stejně doma. Všechno má svůj rub a líc. Jediné, co mi v Česku tragicky chybí, je nabídka francouzských sýrů a vín na každém rohu. V tom je Belgie nenahraditelná. Alespoň prozatím.

MILAN FRIDRICH, Brusel