Neděle 18. 8. 2002 ČRo 2 - PRAHA - 8.04 hodin

Kterak se Plzeň hlavním městem země naší kvůli ráně morové stala

Na podzim roku 1598 se začal zdravotní stav Rudolfa II. opět nápadně zhoršovat, zdánlivě bez jakékoli vnější příčiny. Symptomy duševní poruchy se tentokrát projevovaly velmi vytrvale. Rudolf odkládal bezdůvodně své vladařské povinnosti a ponechával volné pole působnosti svým důvěrníkům, vyhýbal se jakýmkoli setkáním s cizími lidmi a odmítal udělovat audience, byl neustále podrážděný, vybuchoval hněvem a vzápětí upadal do stavu úplné skleslosti.

V jeho chování objevily se i některé nové, dosud málo zjevné příznaky: stal se nedůvěřivým i ke svým dosavadním politickým rádcům a kromě mnoha jiných fobií začal projevovat i strach z atentátníků, usilujících domněle o jeho život. Jakých atentátníků se bál? Kapucínů. Jestli ho chtěli zabít? Císař si to myslel. A zdali vskutku chtěli? Císař si to myslel, a to vážilo víc, než kdo co skutečně chtěl. (Rudolf se totiž z jednoho horoskopu dozvěděl, že násilně zahyne rukou mnicha jako před časem jeho kolega francouzský král.) Období těžkých depresí sice občas vystřídala dobrá nálada a činorodost, ale i císařovi lékaři dobře věděli, že dřív nebo později se dostaví nápor zloby, agresivity nebo melancholie. A co medicínská pomoc? Její prostředky na Rudolfovu nemoc nestačily. Tou nemocí byla maniodepresivní psychóza. Císařovy nálady byly křivkou ve tvaru sinusoidy. Vlnila se od euforie k hysterickým záchvatům a vracela se zase nazpátek. Když se Rudolf například dověděl, že jeho bratr Albrecht si bere za manželku španělskou infantku Isabellu (kterou - jak dobře víme - Rudolfovi po řadu let nabízeli a on ji tvrdošíjně odmítal), popadl ho vskutku velebný záchvat zuřivosti. Ve svém stihomamu se cítil nejen oloupen o nevěstu, ale okamžitě si vykonstruoval spiknutí (typická paranoia): Bratr ho připravil o vyvolenou, aby se vzápětí zmocnil i jeho trůnu! Takto deformovaně viděl Rudolf svět i dřív. Kdežto kolem roku 1600 se jeho duševní obraz pokřivil natrvalo.

Pokud se císař vůbec dokázal soustředit na nějaké politické otázky a věnoval jim pozornost (zjišťujeme u historika dr. Josefa Janáčka), zajímalo ho především, jak by zabránil všem jednáním o nástupnictví po sobě v říši i v monarchii. V době churavění pociťoval takové dohadování jako útok na svou osobu a ve volbě následníka viděl první vážný krok k tomu, aby byl odstraněn z trůnu, nebo (v nejhorších svých předtuchách) i zavražděn. Nástupnický problém císaře bezmezně rozčiloval. Takový problém cloumá majestátem nejednoho politika. Ovšem Rudolf reagoval podivně. Skrýval se totiž před světem. Přestal udílet všechny audience. Nepřijal ani ta nejvznešenější poselstva. V záchvatech hněvu se dopouštěl násilností. Nejvyšší útočnost náhle vystřídalo utrpení vyděděnce, samotářského melancholika. Přestal úplně mluvit. Ani na něj se nesmělo mluvit, nikdo nesměl ticho porušit byť jedním slovíčkem. Rudolf nechtěl slyšet zvony ani hudbu. Život pozoroval jen přes záclony nebo zamřížovaným oknem. Zabedněnou chodbou po Prašném mostě chodíval do Míčovny sledovat, jak hřebelcují jeho koně, na které nikdy už nesedl. Nebyl to hezký život.

Ještě že přišel mor neboli černá nemoc. Přišel už roku 1598 a jeho řádění v pražských městech už druhý rok nepolevovalo. Epidemie kosila své oběti denně po desítkách a neúprosně tlumila veškerý veřejný a politický život a přiměla nakonec císaře, aby se uchýlil někam do bezpečí.

Císař nechtěl všechno bezhlavě opustit, aby se mu vladařské záležitosti nevymkly nebezpečně z rukou (jako by je v těch rukou nějak držel pod kontrolou), a proto se ohlížel po útočišti v nějakém větším městě, kam by ho mohl doprovodit celý dvůr se všemi úřady. Jeho volba padla na Plzeň. Tam sice mor v uplynulém roce zahubil 1300 až 1600 lidí, ale zatím se už z města vytratil, a proto připadalo císaři a jeho rádcům plzeňské prostředí poměrně bezpečné. Přesun se uskutečnil v polovině září 1599 a pro provinční město se stal mimořádně významnou událostí.