Platí to i pro snímek Štěstí, jehož hrdinkami jsou tři sestry, stále se zabývající svými soukromými životy, protože jim nepřinášejí očekávané uspokojení. Ani vztah jejich rodičů se nevyhnul rozkladu - otec chce matku po čtyřiceti letech manželství opustit, protože se cítí jako zavřený, bez svobodného rozletu. A do tohoto propletence jsou vřazovány další pobočné linie, týkající se třeba psychologova klienta s výraznými, ale neuskutečnitelnými sexuálními fantaziemi. Nebo linie tlusté dívky, zamindrákované pro svůj vzhled, která zabila, rozčtvrtila a po kouskách nechala v lednici zmrazit tělo násilníka...

Režisér Todd Solondz (nedávno do českých kin přišel jeho nejnovější snímek Storyteling) zvolil polohu tragikomedie. Vyznačuje se směšnými i trapnými okamžiky, které pronásledují jednotlivé protagonisty. I zdlouhavé rozmluvy srší napětím, vyznačují se proměnlivostí hlasové dikce i gestického výrazu, postihují měnivá citová rozpoložení. Oceníme paradoxy, kdy se mluvčí zaplétají do špatně chápaných významů a musí ustavičně vysvětlovat, jak to vlastně mysleli. Není náhodné, že právě vztahovačnost a nedůtklivost se stávají dosti příznačným rysem.

Film načrtává vcelku věrohodné figury a obstarává jim přiměřené motivace jednání, zobrazení dokáže být ironické. Dospívá až k parodii některých často užívaných motivů, třeba psychologických seancí, když pacientovo vyprávění překryje lékařův monolog, rekapitulující rodinné úkoly. Jenže příklon k abnormalitě, navenek snad směšné, ale přitom směřující ke tragice, která by měla šokovat, jen tiše prošumí jako svého druhu bizarnost, na niž se záhy zapomene. A to je docela škoda, neboť portrét zdánlivě obyčejných vykolejností spěje k zevšeobecnění.

Mezi pořady, které patřily k divácky nejoblíbenějším a vzbudily reakce všeho druhu, byl i dokumentární seriál s dlouhým, ale výstižným názvem Takoví jsme byli my, dobří rodáci aneb Z letopisů Máselné Lhoty 1945-1995. Obec Máselnou Lhotu na mapě nehledejte. Vymyslela ji totiž tvůrčí skupina Anny Beckové a Vladimíra Branislava s vydatným přispěním Petra Buriana. Symbolická "Máselná Lhota" se v jednotlivých příbězích promění vždy ve skutečnou obec či město a na skutečných událostech a osobnostech se pak seriál snaží postihnout charakter uplynulého padesátiletí. Výjimečný cyklus, který měl premiéru v roce 1996, mapuje českou historii od roku 1945 prostřednictvím místních událostí, osudů a příběhů odehrávajících se na pozadí tzv. velké politiky. Dokazuje zároveň, že "malé" lidské příběhy vypovídají o své době často výmluvněji než stohy historických knih. "Titul cyklu jsme si záměrně vypůjčili ze dvou filmů," vysvětluje jeden z autorů projektu Vladimír Branislav. "Ani symbolický název pro dějiště příběhů není náhodný," pokračuje. "Naznačuje, že všichni máme na hlavě kostku másla z minulých dob."

Na cyklu pracovali tvůrci různých generací a několik pracovních týmů. Je to dobře - generačně rozrůzněné spektrum zaručuje potřebné odlišné přístupy k tématům. Tvorba jednotlivých částí cyklu přitom nebyla jednoduchá: mnohdy se příběhy "rozrůstaly" přímo pod rukama, ve stadiu zrodu snímků. Desítky setkání, cesty po vedlejších stopách, dlouhé pátrání v archivech... "Naší ctižádostí nebylo zachytit historii země v úplnosti. Chtěli jsme odhalit vztahy mezi lidmi a jejich mentalitu. Každý z nás si totiž odnáší do života historickou zkušenost,jíž prošel, a ta se pak projevuje na našem osudu i chování," říká ke svému přístupu k cyklu Takoví jsme byli my, dobří rodáci aneb Z letopisů Máselné Lhoty autor několika jeho dílů, režisér Pavel Štingl.

Z 51 vzniklých dílů si jich můžeme připomenout devět. Rozhodně stojí za pozornost, neboť v tomto případě platí více než kdy jindy, že opakování je matka moudrosti.

TOMÁŠ PILÁT

Středa 14. 8. 2002 NOVA - 20.00 hodin

Pátek 16. 8. 2002 PRIMA - 19.55 hodin

Paní Inkpenová byla po smrti svého manžela nucena prodat dům s přilehlou zahradou a nový majitel, makléř Gerald Bennett, zahradu zpřístupnil veřejnosti. Po letech se rodina Inkpenových vrací a chce zahradu uzavřít s tím, že na pozemku vybudují čajovnu. Obyvatelé vesnice se komerčnímu využití brání - svolají veřejnou schůzi. Ráno po schůzi je v zahradě nalezena mrtvá jedna z vnuček staré paní Inkpenové. Inspektor Barnaby zahajuje vyšetřování, při kterém vycházejí najevo podivné vztahy v rodině Inkpenových, ale i Bennettových. Další den umírá na otravu i druhá vnučka a do třetice je nalezen mrtev i makléř Bennett. Režie Peter Smith. Hrají John Nettles, Daniel Casey, Sarah Alexanderová, Anthony Bate, Anna Calderová-Masshallová, Tom Chadbon, Simon Chandler a další.

Sobota 17. 8. 2002 ČT 1 - 18.05 hodin

Jeho historie přitom není příliš stará: vznikl naplavením až v 18. století. Pražský mlynář Novotný tu nechal v roce 1830 postavit novorenesanční budovu se sálem, který byl ve své době největším v Praze. O jedenáct let později byl Žofín svědkem jízdy první parní lokomotivy v Čechách. Tou dobou už tu byla provozována plovárna. Zavedení elektřiny do zmíněné budovy bylo na konci předminulého století první velkou zakázkou Františka Křižíka. V roce 1848 tady byl zahájen sjezd Slovanů (odtud název Slovanský ostrov).

Při procházce žofínským parkem na nás historie přímo dýchá. Vedle zábavy by měla dýchat i ona v cyklu České televize Žofín - ostrov vzpomínek a snů, jehož autorem je Gustav Oplustil a kterým provází Viktor Preiss. První zastavení na romantickém ostrově je věnováno jaru. Právě na Žofíně se setkáme s Josefem Kajetánem Tylem, Boženou Němcovou a Janem Nerudou, s dobovými písničkami, popěvky a tanci. Ostatně - jak se praví v písni zpívané Yvettou Simonovou v samém závěru pořadu, "Žofín láká ke vzpomínkám". Nechme se tedy zlákat i my.

Neděle 18. 8. 2002 ČT 1 - 15.30 hodin

Poprvé se s Martinem Fričem (Werich pak s ním později natočil Císařova pekaře i řadu televizních miniatur) setkali při práci na filmu Hej rup! (1934). Zcela se vymyká dobovému trendu sentimentálních kýčů či salonních komedií - nastoluje totiž téma společenské nerovnosti, završené výzvou, aby chudí lidé vzali osud do svých rukou a naučili se konkurovat všem těm bezohledným magnátům, kteří nemyslí na nic jiného než svůj zisk. Voskovec s Werichem zde vytvořili dvojici lidiček ocitnuvších se na sociálním dně - a není důležité, že jeden byl rozmařilým továrníkem, jenž se znenadání ocitl na mizině, zatímco druhý dělníkem marně shánějícím nějaké zaměstnání.

Vyprávění obsahuje řadu skvostných gagů. Vzpomeňme na žehlení kalhot parním válcem či hravě parodický hold ruským montážním postupům, sekvenci s "maslostrojem", kdy na kodrcavém autě se z mléka v konvích rovnou vyrábí máslo. Úchvatné jsou dopodrobna rozpracované pantomimické studie, hravé zacházení se zpravidla vzpurnými rekvizitami, počínaje hned v úvodu Werichovým opileckým hodováním. A zpola naivistické, zpola agitační rozmluvy obou protagonistů prozrazují dokonalou sehranost, vypilovanou bezpočtem pověstných předscén na jevišti.

Hej rup! je dílo stále živé a ispirativní, i když v lecčems prozrazuje poplatnost svůdným iluzím, jejichž přitažlivost podnes nevyprchala. Nic mu to však neubírá na velikosti. Když o tři roky později vznikla politická satira Svět patří nám, Voskovec s Werichem se již mohli vykázat tvorbou, srovnatelnou - odvážím se toho tvrzení - s komediemi Clairovými, Caprovými, Sturgesovými či dokonce Chaplinovými.