Myslím, že ano, moje překladatelská generace si každého díla vážila. Než jsme začali nějakou knihu překládat, několikrát jsme si ji přečetli, pak jsme se snažili přečíst další knížky toho spisovatele a seznámit se s dobovým kontextem díla.

Proč jste vlastně začal překládat?
Pokoušel jsem se kdysi sám literárně tvořit. Nebylo to nic vynikajícího, ale určitou úroveň to mělo. Z Československého spisovatele však přišel zdrcující posudek, abych už nebral pero do ruky. Než jsem poznal, jací lidé tam v padesátých letech působili, uvěřil jsem tomu. Naše literatura šla tehdy strašně dolů a bylo potřeba dát čtenářům jisté měřítko kvality - vždyť každý překlad se stává součástí širší národní kultury. Začal jsem tedy překládat. V nakladatelství Odeon byli vzdělaní lidé a respektovali okruh autorů i tituly, který jsem jim doporučil. Vlastně jsem si práci vybíral.

Kolik překladů se dá za život udělat?
Nedávno vyšlo najevo, že jsem přeložil kolem padesátky knížek, nepočítaje překlady pro časopisy. To číslo ale mnoho neříká, záleží na rozsahu a obtížnosti díla. Taková Styronova Sofiina volba mi dala hodně práce nejen svým rozsahem, měla na pět set stránek, ale i náročností textu. Ne nadarmo se o Styronovi se říká, že je to druhý americký Faulkner. Byl jsem nad tím příběhem z koncentračního tábora smutný hned dvakrát. Poprvé při práci a podruhé, když kniha vyšla a na fakultě mne z některých kateder osočovali, že prý propaguji nepřátelskou kulturu. Padlo dokonce slovo o pornografii... V minulém režimu to nebylo jednoduché. Můj překlad knížky Svět podle Garpa přes dva roky čekal, než se mnou podepsali smlouvu. Do tiskárny se knížka dostala jen díky tomu, že odpovědný redaktor kamsi odjel a zastupovala ho paní, která nevěděla, oč jde. Se strachem jsme čekali, co z toho bude, ale protože kniha měla velký úspěch, prošlo nám to. Celkem však na tu dobu rád vzpomínám. Přeložil jsem Steinbeckovy Hrozny hněvu, některé prózy Hemingwaye, dvě knihy povídek slavného humoristy Jamese Thurbera. Koho bych ještě jmenoval? Třeba Stonea, Melvilla - jako autor jsem se od takových pánů spisovatelů hodně naučil.

Poznal jste osobně některého současného spisovatele, jemuž jste zprostředkoval vstup mezi české čtenáře?
Ano, ale dřív to bývalo dost obtížné. Když byl například Styron poprvé v Praze, pozvalo mě americké velvyslanectví na recepci a já ještě hodinu předtím nevěděl, jestli smím jít, nebo ne. Nakonec mě tam soudruzi pustili, aby z toho nebyla ostuda. Jeden "spolehlivý" člověk tam ale na mne dával pozor. Dneska se tomu směju, tenkrát to moc velká legrace nebyla.

Je to paradoxní, že když konečně nastala svoboda, přestal jste překládat.
Ze žádného nakladatelství mi zatím nenabídli titul, který by mě upoutal. O můj poslední překlad, posmrtně vydaný román Maurice slavného anglického autora E. M. Forstera, není zájem. Mám jej dodnes v šuplíku.

Co byste vzkázal dnešním překladatelům?
Někdy jsem telefonicky žádán o radu, kterou rád poskytnu, ale mám chuť říct: hochu (nebo děvčátko), jak můžeš překládat, když nevíš to, co má znát student anglistiky v prvním ročníku na fakultě? Kvalita překladu závisí na mnoha okolnostech, bez důkladné znalosti cizího jazyka to nejde. Stává se, že překladatel obtížně přeložitelné slovo opatří českou koncovkou. Začal jsem si ty patvary vypisovat, ale už jsem toho nechal... Znalost mateřštiny je podle mne ještě důležitější. U současných překladatelů postrádám také větší zázemí četby. Abych mohl překládat dnešního autora, musím znát i minulost té cizí literatury, ne snad od začátku písemnictví, ale dejme tomu od osmnáctého století kvůli různým odkazům a parafrázím, jimiž se to v anglické i americké literatuře jen hemží.

To, co říkáte, je pro poctivého překladatele dost smutné.
Jsem amerikanista a věnoval jsem kus života obohacování české kultury o západní umění, ale hrozím se braku, který se teď na nás valí. Bohužel tomu sami napomáháme. Věřím však v jakýsi očistný proces, během něhož se široká veřejnost vrátí k opravdu krásnému umění. V Anglii se už objevily signály návratu k dobré četbě. Snad se o to pokusíme také my, kteří jsme známi svou napodobovací mánií.

Bylo těžké hledat po léeech překládání vlastní autorský styl?
Řekl bych, že ne. Žádný z těch autorů mě nemohl ovlivnit. Pokud totiž má člověk vlastní vidění světa, řekne si ten pohled o vlastní vyjádření. Nelze hledět na Staré Město očima Hemingwaye nebo Capoteho. To se týká i mluvy. Čtenáři mi říkali: "Čekali jsme, že se objeví nějaký (nejspíš nevydařený) pokus o českou verzi Styrona, Eastlakea nebo koho, ale vy jste český!" To mě potěšilo... Možná jsem byl ale přece jen ovlivněn. Povídka je podle literárních historiků "nejameričtější žánr" a moje překladatelská zkušenost mi ukázala, co všechno lze z tématu vytěžit na krátké ploše. Ostatně volba tohoto žánru je určována i přítomností humoru, který chce také kratší podání. Zkuste, co to udělá, když začnete natahovat anekdotu! - Všechny ty západní vlivy na mou tvorbu jsou ale sporné, protože zkratkovitosti jsem se nejvíc naučil u Leoše Janáčka a k mým oblíbeným povídkářům patří Čechov.

Čím se podle vás vaše překlady a vaše knížky nejvíc liší?
Těch odlišností je tolik, čím se liší autor od autora: Optika vidění, výběr témat, vztah k postavám. U mě je asi rozhodující ta optika, tu jsem u žádných překládaných nebo přečtených autorů neobjevil. Velice rád jsem slyšel, když mi čtenáři řekli: "My jsme se při četbě hrozně smáli, ale z toho smíchu jsme se rozplakali..."

Pokud jde o výběr témat, tady jsme zas na české půdě. Láká mě odkrývání českého charakteru, postavy, co vybočují z "normy". Často se nedostaly do literatury proto, že jsou až příliš všední, příliš mimo tu normu.

Názvy vašich knížek prozrazují, že píšete hodně o ženách.
Vždycky jsem se snažil proniknout do ženské psychiky, zejména když se žena ocitne ve svízelné životní situaci: je oklamaná a žije osaměle, nebo je vydíraná, jako třeba v povídce Půlokénko, v níž je dívka závislá na svém bratrovi, lumpu a lenochovi. Na fakultě jsem poznal i jiné ženy, vědkyně, které celý život pracovaly na přípravných pracích k přípravným studiím a nic z nich nevypadlo. O těch jsem s jistou ironií také napsal a kolegyně se na mne hodně škaredily.

Nebyl to hlavní důvod, proč jste po dosažení důchodového věku z fakulty odešel?
Nebyl. Chtěl jsem mít čas na vlastní tvorbu, kterou jsem tak dlouho odkládatl Dneska jsem sám překvapený, že za poměrně krátkou dobu mi vyšlo dvanáct knih. Se zmizelými obyvateli Starého Města jsem se rozloučil a teď píšu o lidech dneška, kteří se moc těšili na svobodu, ale většinou nejsou schopni adaptovat se na nové podmínky, už jim nestačí. Postavy z mé připravované knížky se také snaží vstoupit "do panského stavu" po způsobu někdejších hrdinů Popelky Biliánové.

Mluvili jsme o kvalitě překotně přeložených knížek. Nebojíte se, že něco podobného potká i vaše povídky?
Mé zkušenosti jsou zatím dobré. Rakvářova dcera byla přeložena velice kvalitně do finštiny, což jsem poznal už podle otázek, které mi kladl překladatel, když mě v Praze navštívil. Pak mi to potvrdili i znalci finštiny. V němčině moje povídka Růžový kavalír dostala berlínský dialekt, a protože německý text mohu posoudit, velmi se mi to líbilo. Pouze anglické překlady byly trochu moc uhlazené, zaváněly devatenáctým stoletím, ačkoliv mé prózy jsou takové "ježaté", asi jako ta hudba Leoše Janáčka. Jedna moje próza, Sešity chrámové pěvkyně, byla dokonce zdramatizovaná a já z toho měl trochu obavy. Dneska ani operní režisér nevychází z hudby či ze syžetu, ale snaží se promítat do představení hlavně sám sebe, nemluvě o činohře. Dělají to ostatně i někteří překladatelé. Jel jsem tedy na premiéru do pardubického divadla moc zvědavý na výsledek a čekal mě tu velký zážitek. Sešity chrámové pěvkyně byly výborným představením.

Odbočme trochu. Měl jste někdy čas na jiného koníčka, než je krásné písemnictví?
Ano, hudbu. Kdysi jsem se dokonce rozhodoval mezi literaturou a klavírem, ale byl jsem trémista, a tak zvítězila literatura. Dodnes však strávím každý den hodinku u svého křídla. Kromě toho jsem vášnivým stoupencem hlasitého předčítání. S přítelem jsme několik let četli nahlas Proustovo Hledání ztraceného času a měli jsme z toho ohromný požitek. V rozhlase bych zavedl více čtení nahlas, protože zde mizí slovo a přibývá písniček. Rád bych se toho čtení třeba i sám zúčastnil, a nemuselo by jít ani o mé texty. Nevadí dokonce, když člověk občas zalistuje v knížkách úplně zapadlých. Já nedávno objevil v knihovně zapomenuté dílko V Hradbách od Aničky Lauermannové (psala pod mužským pseudonymem Felix Tever) a byla to kupodivu útěšná četba.

To znamená, že nic dobrého se ze světa neztratí.
To je pro mne velkou útěchou. Mám svůj okruh čtenářů a rozumím si s nimi, protože píšu o tom, čím žijí a co je trápí. Myslím, že umění není určeno k rychlé spotřebě jako třeba pečivo. Někde zůstane a lidí si k němu časem cestu najdou.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ