32
vychází 29. 7. 2002

Zpět na obsah         

Televize
a film


TV TIPY

Pondělí 5. 8. 2002 ČT 2 - 21.30 hodin

Cesta za poznáním sebe samého

Indiány známe z řady westernů - nejprve jako zákeřné a kruté útočníky, později byli pojímáni jako oběť civilizační rozpínavosti. Vesměs se však jednalo o pohled bílého muže, jenž nad nimi zvítězil a uzavřel je do rezervací. Teprve v posledních letech sílí pokusy indiánů přinést výpověď o sobě samých. Platí to rovněž o filmu Kouřové signály - scenárista Sherman Alexie i režisér Chris Eyre mají indiánské předky.

Svým filmem se dotýkají složitého hledání vlastní identity, jak se odvíjí při dlouhém putování dvou indiánských mladíků. Thomas a Viktor se vypravili vyřídit pozůstalost po Viktorově zesnulém otci, který kdysi odešel od rodiny. Musí se vyrovnávat nejen s drobnými rozmíškami mezi sebou, ale také řešit vztah k okolí, ať již indiánskému (k otcově přítelkyni), nebo bělošskému (málem jsou zadrženi policií pro údajné zavinění dopravní nehody, když zpět se vraceli autem). Příběh však v neposlední řadě zahrnuje i množství retrospektiv, vztahujících se nejen k oběma hrdinům, ale také k otci, jak zaznívá z přítelkynina vyprávění, i když není vždy jisté, zda nesledujeme upravenou legendu, která nemusí odpovídat skutečnosti.

Režisér staví na protikladu mezi oběma ústředními postavami. Oproti zasmušilému, navenek hrdému, ale přitom jen zapšklému Victorovi (Adam Beach), který se snad ani neumí radovat, se obrýlený Thomas (Evan Adams) prezentuje jako věčně usměvavý vypravěč, ochotný se s kýmkoli zapovídat. Vychází najevo, že za Victorovým zdánlivě válečnickým výrazem se spíše skrývá nejistota, mimo jiné i nevyjasněný vztah k otci. Třebaže komentátorem celé daleké cesty je Thomas, v závěru právě Victor formuluje úvahu o vztahu dětí k otcům, kteří nikdy nenašli optimální vztah - buď o ně starali málo, nebo naopak příliš, buď jim svou lásku odpírali, nebo je naopak láskou zavalili.

Film se vyhýbá jakýmkoli konfrontačním náladám, vypráví střídmě, se smyslem pro drobné, ale výstižné postřehy. Dovedně modeluje rozdílné mentality obou hrdinů, upozorňuje na ubíjející podmínky života v rezervaci, na rozpadlé rodiny, na nedostatek citu a alkoholismus. Ale přitom jsou tyto jevy konstatovány spíše mimoděk, jakoby na okraj, neboť do popředí se dostává úcta k původu, úcta k otci a koneckonců i úcta k mrtvým, aniž by i tento motiv byl výrazněji zpřítomňován.

Vyprávění využívá prvků klasické road-movie, vyprávění odehrávajícího se na silnici, ale zužitkovává je dost mělce a nahodile, místy v poplatnosti konvencím, vyhýbá se vyostřování případných konfliktů, a proto mnohé situace se rozplývají do ztracena. Schází cit pro zobrazení indiánské problematiky méně uhlazenými až idealizujícími prostředky, schází výraznější zformulování autorského postoje. Ale přes veškeré nedostatky před námi vyvstává ojedinělý vhled do duše jednoho donedávna opovrhovaného národa.

JAN JAROŠ


Úterý 6. 8. 2002 ČT 1 - 22.10 hodin

Osudové okamžiky

Na Poříčí 1928

V druhé polovině dvacátých let začal v Praze neobvyklý stavební ruch. Začínala konjunktura, která je vždy spojena se zvýšenou nutností stavět. Stavět rychle, efektivně, s minimálními ztrátami. Jeden takový dům začal vyrůstat i v ulici Na Poříčí. Stavby na tomto místě jsou datovány překvapivě již od čtrnáctého století. Stával zde dvoupatrový, klasicistní Český dům pod popisným číslem 1064, které se stalo číslem tragickým. Koncem dvacátých let 19. století byl dům stržen a na vzniklé parcele začala stavba šestipatrového obchodního domu s rozsáhlými podzemními prostorami. Stavebníkem byl jistý velkoobchodník Josef Jakesch. Železobetonová stavba, na svou dobu velkolepá, postupovala velmi rychle vzhůru... Bohužel se však ještě rychleji zřítila směrem opačným a pohřbila ve svých sutinách mnoho lidí.


Středa 7. 8. 2002 ČT 1 - 22.15 hodin

Návraty na stopu

Málo pořadů plní funkci veřejné služby tak jako "kriminální" cyklus s názvem Na stopě. Nepřekvapuje přitom, že jeho domovem je ostravské studio. Už jsme si zvykli na to, že na severní Moravě vznikají pořady zajímavé, kvalitní a divácky vděčné, ve kterých přitom "o něco jde". V cyklu Na stopě jsou oním "něčím" život, smrt, strach, ochrana lidí, dopadení pachatelů hrůzných činů. "Nemám rád agresi a násilí, nemám rád nespravedlnost. Možná právě proto tuto práci dělám," říká k tomu moderátor pořadu Roman Svoboda. Část nyní vysílaná připomene případy vražd, které diváci na obrazovkách už viděli a ve kterých se objevily nové stopy, jež by mohly přispět k dopadení pachatelů.

První se odehrál před osmi lety. V roce 1994 na Slapské přehradě, v místě soutoku Vltavy s říčkou Brzinou, objevil místní rybář tělo mrtvého muže. Po necelém roce, asi kilometr odtud, bylo nalezeno tělo ženy. Mnohé indicie svědčily o tom, že případy spolu souvisejí...

Snad jejich nová televizní prezentace pomůže kriminalistům v dalším pátrání. Vlastně to jsou oni, kdo s prosbou o pomoc přicházejí. Roman Svoboda k tomu dodává: "Ukažte mi nějakého politika, který řekne: já se opravdu snažil, ale teď už jsem bezradný a potřebuji pomoc od tebe, občane. Kriminalisté to umějí. Jsou to vlastně frajeři." Díky tomuto frajerství, a samozřejmě i díky úsilí a umu detektivů, je počet případů vyřešených za pomoci diváků pořadu Na stopě stále obsáhlejší.

(tp)


Čtvrtek 8. 8. 2002 NOVA - 22.35 hodin

Pošťák vždy zvoní dvakrát

James M. Cain bývá podobně jako Raymond Chandler nebo Dashiell Hammett řazen do tzv. drsné školy, ovšem jeho kriminálně zbarvené příběhy postrádají postavu detektiva - hrdiny se totiž stávají lidé, které zpravidla jejich chamtivost či jiné vášně zaženou na osudné zcestí. Filmaři se Cainovými příběhy rádi inspirovali (např. Pojistka smrti, Mildred Pierceová, Serenáda), ovšem nejvíce přepisů se dočkal román Pošťák vždy zvoní dvakrát. Na televizních obrazovkách nyní uvidíme jeho americkou verzi z roku 1981.

Spalující vášně mohou vést až k sebezáhuběPříběh náhodných milenců, kteří si usmyslí zabít milenčina postaršího manžela, aby si pomohli ke slušnému jmění, skýtá nejen příležitost k podrobnému povahopisu, ale především dovoluje vykreslit širší souvislosti jednání v kontextu doznívající hospodářské krize 30. let. Právě tento obecněji platný aspekt rozhodl i o několika zahraničních adaptacích, které využily vražedné úklady k rozehrání neutěšených poměrů mařících veškeré naděje - ať již se jednalo o Itálii (Viscontiho Posedlost, 1942) nebo Maďarsko (Fehérova Vášeň, 1998).

Americký režisér Bob Rafelson se však soustředil především na vypjaté drama vražedných vášní, prosycené sexuální lačností. Postupné sblížení obou protagonistů, nudící se ženy majitele motorestu a potulného podvodníčka, však záhy vystřídá krušné vědomí společné viny i rostoucí vzájemné nedůvěry. A právě postupné proměny jejich vztahu, drceného dalšími, často protichůdnými emocemi, zajímají režiséra nejvíce.

Hlavní role jsou obsazeny špičkově: Jack Nicholson opět okouzluje rošťáckými úsměvy i nahle zkaleným pohledem při nezvladatelném záchvatu sexuální posedlosti; i začínající Jessica Langeová věrohodně postihuje nával vášní, náhle se probudivších z dosavadní letargie. A zaujme rovněž sugestivní obrazová modelace ošuntělého motorestu, zapadlého kdesi na vyprahlém jihu Kalifornie - však kameramana Svena Nykvista nejdříve proslavila spolupráce se švédským mistrem Ingmarem Bergmanem.

(jš)


Pátek 9. 8. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Kašpárek

Alexandre Boroni má na víc, než být obyčejným zlodějíčkem ve své čtvrti. Vyjde z vězení a okamžitě začne okouzlovat ženy, aby je mohl nejdříve dobýt, pak okrást. Náhoda tomu chce, že se při své cestě do Benátek zaplete do hry tajných služeb. A je to znovu on, kdo vítězí nad agenty, mafiány a teroristy z třetího světa. Štěstí že Benátky zůstanou celé! Ještě přitom stačí podfouknout japonské obchodníky s uměním, klenotníka a svést několik žen. Okouzlující Jean-Paul Belmondo ve filmu Georgese Lautnera, který Česká televize uvádí v premiéře.


Sobota 10. 8. 2002 PRIMA - 22.20 hodin

Beetlejuice

Adam a Barbara mají dovolenou, kterou tráví ve svém domě. Majitelka realitní kanceláře se je snaží přimět k prodeji domu, který je pro ně dva příliš velký, ale oni o prodeji nechtějí ani slyšet. Při návratu z nákupu jim skočí pod auto pes a manželé havarují. V domě najdou tajemnou knihu s názvem Příručka pro zesnulé. Po nějaké době pochopí: havárii nepřežili a jsou mrtví...

Režie Tim Burton. Hrají Alec Baldwin, Geena Davisová, Jeffrey Jones, Catherine O´Haraová, Winona Ryderová, Sylvia Sidneyová, Michael Keaton a další.


Neděle 11. 8. 2002 ČT 2 - 22.30; pondělí 5. srpna; středa 7. srpna

Za operou do Českých Budějovic

Původní návrh cyklu Cesta za operou počítal s osmi díly mapujícími jak české, tak moravské scény. Tento rok vznikly čtyři (již odvysílán byl "liberecký", druhý v pořadí je "českobudějovický"), a to díky producentovi České televize Vítězslavu Sýkorovi. Ten totiž všechny čtyřicetiminutové plochy, které měl k dispozici na rok 2002, vyplnil právě tímto projektem. "Stačilo to na český region. Samozřejmě zbývá Morava, ale jsou tu dvě záležitosti," říká k tomu a pokračuje: "Jednak existují regionální studia České televize v Ostravě a Brně a těm jsme nechtěli brát moravská témata, jednak diskuse o náplni a penězích na příští rok ještě probíhají."

Předchozí část cyklu věnovaná opernímu souboru v Liberci nastolila díky své pohodovosti otázku: ukazovala skutečný stav severočeské scény? "Asi jsme měli ukázat všechny čtyři díly najednou," říká k tomu Vítězslav Sýkora. "Pak by se ozřejmilo, že jsme se rozhodně nechtěli vyhýbat problémům."

V Jihočeském divadle hrají operu"Trvám na tom, že liberecký díl byl vypovídající. Ukázal operu a její soubor v tom stavu, v jakém jsme je našli," hájí se i režisér cyklu Zbyněk Mikulík. Stejně vypovídající je podle něj i část, která nás zavede do Českých Budějovic. Mluví se v ní o dvou hlavních problémech: otáčivé hlediště v Českém Krumlově, kde rok co rok v létě českobudějovická opera hostuje, má být zrušeno; ještě závažnější je skutečnost, že v Českých Budějovicích vlastně nemají kvalitní operní budovu. Však také jeden z protagonistů českobudějovické části televizního cyklu říká: "Kdo se naučí zpívat v Českých Budějovicích, může zpívat všude. Nic horšího než zpívat operu právě tady se totiž zpěvákovi nemůže stát."

Jako průvodce vystupuje v celém cyklu Josef Průdek. Českobudějovický díl byl pro něho výjimečný: "V Jihočeském divadle jsem pracoval pětadvacet let. Znám tu spoustu lidí, s mnohými jsme dodnes přátelé," říká. Z filmu je vidět, že na něj nezapomněli.

TOMÁŠ PILÁT