Období letních televizních repríz spolehlivě prověří, jak zapracoval zub času na té či oné inscenaci, filmu nebo dokumentu. Z tohoto hlediska vyzněl na druhém programu ČT sobotní večer (20. 7.) dobře, když byl v rámci přehlídky záznamů úspěšných divadelních představení věnován Polívkově Šaškovi a královně. Inscenace vznikla bezmála před dvaceti lety a televize ji nevysílala zdaleka poprvé, ale zasvítila skoro stejně jako kdysi. A přitom záznam nebyl bez technických kazů, navíc podle kdysi slavného představení Divadla na provázku vznikl před časem i film Věry Chytilové, jehož poselství bylo vemlouvavé a sugestivní. O to víc je původní divadelní tvar stále hodný obdivu. Pro myšlenku konfrontace šaška s mocí, pro spoustu skvělých autorských i režijních nápadů, ozvláštňujích jevištní situace, pro herecké výkony protagonistů. Zvláště Šašek Bolka Polívky (zároveň i autora a režiséra) nutí diváka k nostalgickému vzpomínání na časy jeho velkých tvůrčích (divadelních) kreací. Když odhlédneme od pozoruhodných hereckých výkonů ve filmech, např. v Musíme si pomáhat, poslední dobou ho nejčastěji vidíme jako moderátora pořadů veselých historek "ze života" a anekdot, taškařic z ranče v Olšanech či manéží, případně jako reklamního agenta nabízejícího lákavé pochoutky. Jojo.

Prověrku času spolehlivě zvládají vybrané dokumenty z ostravského cyklu Předčasná úmrtí. Na jednom z nejzdařilejších, věnovaném Daně Medřické, ale i na vyprávění o Laďce Kozderkové či v uplynulém týdnu na filmu o Ireně Kačírkové (17. 7.) jsme si opět ozřejmili přednosti projektu, například jeho nespornou zásluhu, že připomíná umělecké osobnosti, na něž zvolna padá prach zapomnění, a také že se tvůrcům podařilo shromáždit, utřídit a kultivovaně prezentovat často unikátní dobové dokumenty, záběry, vzpomínky a svědectví pamětníků. Z obdobného soudku byl i sobotní dokumentární pořad o jazzové legendě Karlu Krautgartnerovi. Zatímco obvyklá sázka na jistotu - totiž one man show Miroslava Donutila Pořád se něco děje (17. 7.) - působí přece jen už poněkud omšele, což ovšem není vina protagonisty, jako spíš příliš častého televizního omílání vyprávěnek známých i z audiokazet.