Vzpomenete si na všechna ta ocenění, úspěchy a také na všechny scény, na kterých jste měl možnost tančit?
Ne, já si vůbec na nic nepamatuji... (smích). To je nejlepší, že ano? To jsem se z toho krásně vylhal. Ale vážně: je to tím, že nový zážitek vždycky překryje ten starý a můj život šel tak rychle, že než jsem se stačil ohlédnout, bylo to pryč... Nebýt několika televizních záznamů, filmů a fotografií, na všechno už bych zapomněl.

Jaký je tedy váš nejčerstvější zážitek?
Jsou to asi vzpomínky na zahraniční hostování, která byla v této sezoně dost častá. Na podzim jsme vystupovali na tanečním festivalu v Paříži, kterému předsedala manželka francouzského prezidenta paní Chiraková. V divadle Chatelet jsme předvedli tituly v choreografii slavného Jiřího Kyliána - Dítě a kouzla, Návrat do neznámé země a na závěr večera Sinfoniettu, která byla opravdu skvostně přijata. Kromě nás vystoupil například slavný americký soubor Alvina Aileyho a Tokio Balet. Vidíte, právě tato vzpomínka předčila dřívější zážitek ze Španělska, kde jsme měli velký úspěch s Romeem a Julií. Po Paříži potom v zimě následoval Bejrút, což je místo, kam se člověk příliš často pracovně nepodívá. Kuriózní i výhodné to bylo v tom smyslu, že jsme bydleli v obrovském hotelu Al Bustan, kde bylo současně i divadlo, takže nevím, jestli jsme bydleli v divadle a vystupovali v hotelu, nebo naopak. Z pokojů jsme přešli rovnou do divadla. Prostě jiná země, jiný mrav. Jsem ale rád, že jsme absolvovali i tento zájezd a že byli Bejrúťané s naší Popelkou, kterou si pořadatelka festivalu paní Bustani vybrala, spokojeni. A mám-li pokračovat, Bejrút potom zastínila dubnová Káhira, kdy soubor baletu poprvé tančil na africkém kontinentě. Bylo to v nádherné nové budově opery, kterou postavili před pár lety na klíč Japonci. A v červnu opět následovala španělská Granada...

Je o vás známo, že se vám dařilo úspěšně spolupracovat nejen se zahraničními pořadateli, ale právě i se světovými baletními celebritami, které jste získal pro Národní divadlo. Myslíte si, že v tomto směru hrálo pozitivní roli i vaše jméno? Za ta léta se stalo doslova značkou, synonymem českého baletu...
Tak to nevím, ale řekl bych, že tomu především napomohla kvalita souboru, protože kdyby nebyla na té výši, na které je, tak by ti slavní choreografové spolupráci odmítli.

Co je nejdůležitější, aby člověk v baletu vynikl, aby se stal skvělým tanečníkem? Je to víc otázka talentu, nebo té pověstné dřiny?
Těžko říct, jak to namíchat. Někdo říká, že je potřeba devadesáti procent dřiny a deseti procent talentu, jiný říká, že půl na půl, já jsem došel k tomu názoru, že lepší je pětadvacet procent talentu, pětadvacet procent dřiny a padesát procent přemýšlení. Bez hlavy to nemá smysl. (smích) Ale vážně, je třeba, aby byl člověk muzikální, dobře rostlý, aby měl fyzické i psychické dispozice, aby vydržel to napětí i tu námahu a ještě k tomu musí vypadat tak, aby se na něho dobře "koukalo".

Zatančil jste si snad všechny nejslavnější postavy, ale když jsme spolu před časem hovořili o baletu Psycho, řekl jste mi, že současným tanečníkům trochu závidíte tu možnost tančit na hudbu Gershwina či Lennona. Takže, existuje přece jenom určitá postava nebo styl, který vám ve vaší bohaté kariéře unikl?
Určitě existuje... Ale já nezávidím. Mně je to spíš líto, protože to jsou dramatické, krásné postavy, které mám raději než ty abstraktní, kdy jde jenom o formu a vyjádření hudby. Třeba právě v baletu Psycho je skvělá postava Normana, kterou báječně tančí Jiří Pokorný, nebo titulní postava baletu Malý pan Friedemann, již rovněž tančí on nebo Alexandr Katsapov. To jsou postavy, které mě už nikdy nepotkají. Ale nedá se nic dělat, takový je běh života.

Do kolika let tělo člověka natolik poslouchá, aby mohl tančit sóla?
To je individuální, ale myslím si, že po dvaceti letech je už na každém těle ta námaha vidět. Já osobně nemám rád, když se něco přetahuje, a protože jsem hlásal, že člověk by měl umět včas odejít, musel jsem začít u sebe.

S aktivním tancem jste skončil před dvanácti lety a z pověření ministra kultury jste se stal šéfem baletu Národního divadla. Teď z této funkce odcházíte - nastal tedy správný okamžik na malé ohlédnutí. Co pro vás tehdy ta změna znamenala?
Byla to sice velká změna, ale přišla ve správnou dobu. Po čtyřicítce má člověk jednu etapu za sebou a může být - s poznáním všeho, co profese obnáší - rádcem těm mladším. Nebylo to vůbec snadné, několik let jsem se učil soubor vést, protože řízení je profese jako každá jiná. Rozdíl je i v tom, že interpret myslí jen na sebe, kdežto vedoucí pracovník musí myslet na ostatní.

Co všechno jste se tedy musel naučit a s jakým cílem jste tu funkci bral?
Když už to teď mohu všechno pojmenovat, uvědomuji si, že jsem to celé bral jako službu. Myslím si, že každá taková funkce, a to platí i pro politiky a všechny ostatní vedoucí posty, je vlastně služba. V tomto případě služba souboru, interpretům a především divákům, protože oni jsou ti hlavní, pro které se to všechno děje.

Když jsem u vás ve zkušebně na Anenském náměstí natáčela a poznávala to prostředí, velice příjemně mě překvapilo, že svůj soubor berete jako svoji rodinu, kterou opečováváte a o kterou se s láskou staráte. Popíráte tak známé krédo mnohých manažerů, že úspěšný šéf nemůže být laskavý...
Já myslím, že laskavost je vždycky na místě. Každý šéfovský post je věcí diplomacie a kompromisu. Člověk si nesmí myslet, že má za každou cenu pravdu, to vůbec ne. A to, že jsem byl takový jejich tatínek, je pravda. (smích). Jednak jsem o dost starší a hlavně to byla moje povinnost.

Říká se ale, že práce s lidmi je vždycky nejtěžší. Vy jste navíc pracoval s bezesporu velice ambiciózními jedinci. Ale všichni sóla tančit nemohou...
Ano, to je pravda, ale zase na druhou stranu je soubor baletu výborný v tom, že jsou to mladí lidé, kteří mají velkou chuť do práce, což je důležité. Existuje přece rčení, že není malých rolí. Také možnost odejít do ciziny vytváří pocit svobody. Každý se může pokusit o konkurz do jiného divadla, když mu práce nevyhovuje, když chce poznat jiné prostředí nebo se naučit jazyk. Když se to loni v jednom případě stalo, bylo mi to líto, ale na druhou stranu tím dostali příležitost zase jiní tanečníci.

Balet býval v českých divadlech vedle opery Popelkou. Odpovídají dnes té dřině finanční podmínky tanečníků?
Musím pochválit bývalého ředitele Národního divadla Jiřího Srstku za velkou vstřícnost. Pochopil, že umělecký život tanečníka je velmi krátký, ale intenzivní, a proto je dnes finanční ohodnocení naprosto stejné jako u operních pěvců. Navíc jsou v divadle dobré technické podmínky, máme speciální deskovou podlahu s protiskluzným linoleem, takže dnešní generace tanečníků si už nemusí dávat takový pozor na díry v podlaze jako kdysi my. (smích)

Jak vůbec vypadá běžný den baletního souboru?
Trénink začíná v devět hodin a trvá zhruba hodinu a čtvrt, potom je čtvrthodinka na převléknutí a do tří hodin pokračuje zkouška, kdy se musí vyzkoušet běžný repertoár, to znamená nejbližší představení. V rámci té zkoušky se ještě mohou studovat nové role. A večer, pokud se nehraje, zkouší se dál.

Dočetla jsem se, že jste se věnoval také dětem s mentálním postižením - prý jste je dokonce učil tančit, je to pravda?
Tak tomu není, neučil jsem je tančit, to by se ani při mém časovém vytížení nedalo stihnout, ale jsem takový jejich patron, supervizor. Chodím na jejich vystoupení v Komorním divadle v Praze nebo v Laterně Magice, vždycky je jdu podpořit a pochválit, protože opravdu je co chválit... Je to skupina, která pracuje s velkým nadšením, a já jsem jim tak trochu vděčný, že to všechno vidím i z jiné stránky. Je neuvěřitelné, jak se dovedou právě pohybem osvobodit a proměňovat se.

Kam si vy sám chodíte odpočinout od divadla, od tance... Hledáte nějaké protipóly?
Tak já mám byt, kde bydlím (smích), chalupu, kde se starám o stromy a dávám rozhovory, to je taky relaxace. Samozřejmě je příjemné, když vidím představení, které je velmi zdařilé. To pohladí na duši a je to ten nejlepší odpočinek.

Řekl jste, že diváci jsou ti hlavní, pro které se všechno děje. Znamená to, že jste v Národním divadle právě podle předpokládaného vkusu diváků vybíral i jednotlivá představení?
Ano, ale repertoár jsem vybíral také podle vlastního vkusu, podle toho, co je mi bližší a co ne. Ono to bude znít asi neuvěřitelně, ale mým snem nikdy nebylo tančit prince v Labutím jezeru, i když jsem se těch princů natančil nejvíc. Ale vím, že divák to chce, takže bylo mojí povinností nabídnout právě v Národním takový titul a starat se o to, aby byl co nejlépe proveden. Stejně tak ale vím, že tanec prodělává svůj vývoj, proto je nutné umožnit srovnání například starého carského baletu Raymonda s Kyliánovými choreografiemi nebo s choreografiemi Alvina Aileyho, aby divák viděl, kam se balet dostal. O tom je dramaturgie baletu.

Existují lidé, kteří mají určitý ostych nebo prostě strach jít na balet. Myslí si, že by mu rozuměli ještě méně než třeba opeře. Co by se podle vás dalo udělat pro vyvrácení těchto vžitých představ?
Ano, lidé jsou vůči baletu nedůvěřiví a já se jim ani nedivím, protože málokdo si umí představit, že například Někdo to rád horké může být uděláno jako balet. Přitom takové představení existuje a nikdo v něm nesmyslně "nelítá" na špičkách. I Psycho je ztvárněno jako balet, ve kterém je vystižena příznačná atmosféra známá z filmu, tomu odpovídá i scéna a hudba, na jakou se tančí, tedy hudba z počátku šedesátých let... To všechno se režiséru Bednárikovi podařilo. Pojem balet je totiž mnohdy zavádějící, jedná se spíš o taneční divadlo, v němž se děj vyjadřuje pohybem, místo slov jsou kroky. Proto si myslím, že je potřeba, aby se o baletu víc mluvilo, psalo, aby mohli i televizní diváci vidět krátké šoty a v neposlední řadě, aby se z tanečníků staly hvězdy, přes které to divadlo může být slavné. Medializace je prostě nutná.

Mluvil jste o panu Kyliánovi, který patří k nejslavnějším světovým choreografům a také k nejproslulejším Čechům současnosti. Čeho si na jeho práci vy sám nejvíc ceníte?
Je to člověk, který úžasně respektuje hudbu a lidské tělo. Má smysl pro abstrakci, scéna bývá velmi jednoduchá. Jeho rukopis tkví v tom, že umí zviditelnit hudbu. Rozhodně dnes představuje to nejmodernější a nejlepší ve světové choreografii. Fakt, že se mi podařilo získat ho pro spolupráci s Národním divadlem, považuji za jeden ze svých největších úspěchů.

V květnu jste v premiéře pod názvem Pocta Kyliánovi uvedl jeho další choreografie, které doslova ohromily publikum - po představení následovalo deset opon... Byla to vaše poslední premiéra ve funkci šéfa baletu Národního divadla. Jak se vám bude odcházet ve chvíli, kdy jste právě tento soubor přivedl na skutečnou evropskou špičku?
Je mi z toho smutno. Původně jsem musel odevzdat projekt do roku 2004, ale protože pan ministr změnil statut Národního divadla a nový ředitel si sám vybírá nové šéfy, vypadávám ze hry. Ten pocit je samozřejmě nepříjemný, protože musím odejít od rozdělané práce. Doufám, že každý konec je skutečně začátkem něčeho nového.

Co všechno nestačíte dokončit, co už diváci neuvidí?
V jednání byly další tituly s Jiřím Kyliánem, s vynikajícím ruským choreografem Jurijem Grigorovičem, se kterým jsme v minulosti připravili Louskáčka a Raymondu, jsme chtěli nastudovat novou verzi Spartaka, připravoval jsem uvedení baletu Zkrocení zlé ženy v maďarské choreografii a pro ty nejmenší Princeznu Hyacintu Oskara Nedbala.

Jaké tedy budou vaše další kroky?
Hodlám se věnovat - ostatně jako vždycky - i jiným divadelním médiím. Budu dál účinkovat v muzikálu Kráska a zvíře a ve hře Kočár nejsvětější svátosti v roli biskupa. Ve stadiu příprav je i hra Johna Murrella Poslední léto, na které pracujeme s Martou Vančurovou. Asi bych měl ale připomenout, že těch představení rozhodně není tolik, aby mi bránila vykonávat ještě jakoukoliv jinou funkci. Tyto aktivity jsem vždycky bral pouze jako určité zpestření. No a co bude dál, teprve uvidím. Samozřejmě bych chtěl dělat něco, co by mě bavilo a co bych mohl dělat dobře.

ALENA KUMSTÝŘOVÁ