Když jste se koncem května vracel z Afghánistánu, měl jste více důvodů k radosti, než když jste odtud odjížděl v zimě?
V Afghánistánu jsem zažíval dva druhy radosti: loni na podzim, ještě před začátkem bombardování, to byla velká profesionální radost. Tím nechci říci, že bych se radoval z války, přesto opojení z toho, že se jako novinář nacházím v samém centru dění, které sleduje celá planeta, jsem pociťoval. Když jsem tam letos v březnu přijel znovu, našel jsem úplně jinou zemi. Boje pohasínaly a radost, kterou jsem cítil, byla vyvolaná nadějí, že válka trvající třiadvacet let snad nadobro končí.

Zlomové dny jste tedy v Afghánistánu nezažil...
To, že v Afghánistánu půjde všechno tak rychle, nikdo nečekal. Například Kábul měl být podle odhadů dobyt až někdy v druhé půli roku. Já jsem musel v zimě odjet domů proto, že nám jako vždy došly peníze. Hlavní historický okamžik - jízdu do Kábulu na tanku s prezidentem Rabbáním - jsem tak promeškal. Byla to jedna z mých velkých novinářských proher.

V jednom z příspěvků pro rozhlasový Zápisník zahraničních zpravodajů popisovala vaše kolegyně Petra Procházková rozdíly mezi cizinci, pobývajícími v současné době v Kábulu. Jen malá část si údajně může dovolit usídlit se v luxusním hotelovém zařízení, ostatní musejí vzít zavděk pohostinstvím obyčejných Afghánců, "které více než peníze zajímá kontakt s cizincem, kterého neviděli téměř deset let". Co Afghánce zajímá?
Ceny v Kábulu prudce stouply především kvůli obrovskému přívalu cizinců. Působí tu několik set zahraničních novinářů a ti bohatší dobré ceny prostě kazí. Například japonské štáby bez okolků zaplatí sto dolarů denně za pronájem auta či za služby překladatele. A místní si na to rychle zvykají. Cena za pronájem lepšího domu v Kábulu se tak dnes vyšplhala na 3000 dolarů měsíčně.

Co Afghánce zajímá? Jsou lační po všech informacích. Naprostá většina z nich například přesně neví, co se stalo 11. září na Manhattanu. A ani to vědět nemohou. Vždyť nemají noviny, rozhlas a televize vysílají pouze omezeně. Proto když přijedete do nějaké zapadlé vesnice, stáváte se krajánkem, který přináší spoustu zajímavých zpráv ze světa.

Mají dnes Češi v Afgánistánu v něčem výhodu?
Určitě tu lze vycítit zbytek sentimentu z doby dřívějších československo-afghánských vztahů. Před sovětskou okupací byly v Afghánistánu dobře známé kupříkladu naše tramvaje či boty. Mnoho Afghánců u nás navíc studovalo. S řadou z nich jsem mluvil a myslím, že někdejší styky při navazování kontaktu pomáhají. Zvláště v okamžiku, když zjistí, že nejste šuravý neboli sovětský.

Afghánistán se dnes po dlouhém období izolace otevírá cizincům? Co to s sebou nese?
Myslím, že k europizaci běžného života v Afghánistánu v následujících letech určitě nedojde. Natolik je tato země zaostalá. Je nepravděpodobné, že by se mimo Kábul v budoucnu západní vliv nějakým zásadním způsobem projevil. Vezměte si postavení žen. Přestože prvním výnosem Karzáího vlády bylo zrušení povinnosti nosit burku, zahalující ženám obličej, žádná žena burku neodložila. Tradice je tu prostě silnější než kterýkoli zákon. Myslím, že to je správné: když tradice říká, že ženy budou nosit zahalenou tvář, nesmí je nikdo nutit k něčemu jinému. Na to ostatně doplatil Sovětský svaz, kterému se vymstila násilná ateizace společnosti, s níž do této islámské země vtrhl. Doufám, že Američané se takové chyby nedopustí a Afgháncům nebudou oktrojovat nic, co je jim cizí.

Z Afghánistánu jste se pravidelně hlásil také posluchačům Českého rozhlasu. Vy ale spíše píšete. Co rozhlasový mikrofon?
Lidský hlas je úžasný nástroj, se kterým se dají dělat úplná kouzla. Zvláště u reportáží je to jeden z prvků, jímž je možné posluchačům mnohé sdělit a ovlivnit je. Oproti psanému textu mají při dobré rozhlasové reportáži možnost přímo se identifikovat s člověkem, který se za ně dívá vlastníma očima na to, co se ve vzdálené zemi právě děje. I proto bych někdy v příštím životě chtěl určitě být rozhlasákem.

V základech humanitární společnosti Člověk v tísni, u jejíhož zrodu jste před deseti lety stál, byl podle vašich slov experiment: ověřit si, že je možné být angažovaným novinářem - a přitom neztratit nic ze své nezávislosti. Někteří žurnalisté tuto tezi kritizovali. Za jakých pravidel smí novinář být účastníkem dějů, o nichž píše?
V tomto nedovedu nikomu poradit. O angažovanost ale vůbec nejde. Důležité je, zda novinář píše či nepíše pravdu. Nezbývá mu přitom, než se spoléhat na vlastní svědomí, na ono nejvnitřnější pnutí a puzení k tomu, aby vše vyjádřil co nejpoctivěji - a aby tak byl k pravdě co nejblíže. Pak je úplně jedno, zda tvoří suché zpravodajství nebo se nějakým způsobem angažuje.

Myslím, že ten druh novinařiny, kdy se novinář dokonce snaží být součátí děje, který popisuje, má právo na existenci zrovna tak jako kterékoli jiné uznávané způsoby novinářské práce. Ano, zpráva musí být suchá a nestranná, ale jestliže píšu reportáž, kterou já osobně pokládám za královnu novinářských žánrů, proč bych nemohl použít výrazové prostředky vlastního zaujetí? Novinář nemůže být "kompjútr", do kterého se strčí drát a on jen něco tlumočí. Výstižně to jednou řekla Petra Procházková: "Novinář není kopírka."

Neztrácí tak novinář něco ze své objektivity?
Co je to objektivní? Jak jsem řekl, svědomí mi nesmí dovolit napsat nepravdu. A to i ve chvílích, kdy je člověk nucen se bouřit. To se týká především děsivého porušování lidských práv při válečných konfliktech. Samozřejmě i tady lze zůstat naprosto suchým agenturním zpravodajem, který se omezuje na cifry počtu mrtvých a zraněných. Když ve vesnici prožiju dobu před jejím bombardováním, během něho i po něm, proč bych nemohl napsat: To bylo ale svinstvo?! Totiž nejdůležitějším úkolem válečného zpravodaje je těm, kteří válku nezažili, říkat, že válka je lumpárna. Z toho přece nevyplývá, že jedné ze stran konfliktu straním. A pokud připustím, že ano, tak vždy jen tomu, jehož lidská práva jsou pošlapávána. Pak musíte křičet.

Z toho, že straníte jedné z válčících stran, byla agentura Epicentrum podezřívána během války v Čečně...
V Čečně jsem prožil to nejobjektivnější období svého novinářského života. Bylo dokonce tak objektivní, až se řada lidí nejen v Rusku, ale i u nás domnívala, že straníme Čečencům. Přitom jsme jen přinášeli informace, které nikdo jiný neměl. Opticky to samozřejmě mohlo vypadat, že jedné z válčících stran fandíme. My jsme ale spíš všeobecnou neobjektivitu zpravodajství z Čečenska vyvažovali tím, co ostatní média nepřinášela. Uvědomte si, že objektivita se nevytváří jen tím, co píše novinář, ale třeba i prací editora, který rozhoduje o tom, co noviny nakonec otisknou. A v případě čečenské války byly k dispozici vždy stovky zpráv z ruské strany, ale žádná ze strany čečenské. Přiznávám, že označení za neobjektivního novináře jsem v té době těžce nesl.

Novinářů, kteří systematicky informovali o čečenských válkách, byla hrstka. Vy jste byl mezi nimi. Později jste si posteskl, že se vám přesto nepodařilo vylíčit čečenskou apokalypsu tak, aby to někým otřáslo, aby politici začali jednat. Ztratil jste víru ve smysl novinářství?
Ne. Novinařina je natolik krásné řemeslo, že rezignovat na jeho smysl jen kvůli tomu, že vám někdo hází klacky pod nohy, by nebyl zrovna hrdinský kousek. V naivním očekávání, že novinář může něco změnit, jsem se ale dost zklamal.

Ve zmíněném rozhovoru na vás prezident také prozradil, že v klidné atmosféře Prahy jste nesvůj a chcete vyrazit zpět na nebezpečná místa. Je to pravda? Co vás táhne?
Lhal bych, kdybych řekl, že nemám rád vzruch, který ve válkách vládne. Ne snad proto, že bych si chtěl zvyšovat hladinu adrenalinu a poletováním mezi kulkami se stát slavným. Přitahuje mě to, co v době míru nelze zažít. Ve válce se obnažují lidské charaktery mnohem více než v době míru, lidé se dokáží lépe spřátelit. Fascinuje mě, jak lidská nouze sbližuje. To je možná důvod, proč mě to táhne vždy zpátky.

Válečné konflikty si svou daň vybírají i mezi novináři. Myslíte při své práci na smrt? Promiňte tu otevřenost - máte třeba napsanou závěť?
Závěť napsanou nemám, nikdy mne totiž nenapadlo, že by se mi mohlo něco stát.