29
vychází 8. 7. 2002

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


I. H.P. N.TÉMA TÝDNE

Petr Nováček a Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Dilema opravdové strany

Prorokem je být těžké, avšak být v této zemi strážcem opravdové pravicovosti, navíc aby se tak řeklo s lidskou tváří, je snad ještě těžší. Jan Ruml, Ivan Pilip, ale také dnešní předsedkyně US-DEU Hana Marvanová odcházeli koncem roku 1997 z ODS s krvácejícím srdcem. Ta strana pro ně bývala vizitkou konzervativně-liberální zásadovosti, věrnosti hodnotám, jež jsou za všech okolností mimo diskusi, jedinou zdejší hrází proti iluzím třetích a jiných cest na nová scestí. Přestala pro ně však být oporou a útočištěm, když se ze suterénu vyvalil odér rozkládajícího se Bacse, Sinhy a podobného sortimentu a co velevážený přednosta oné domácnosti namísto dezinfekce příbytku, potrestání správce a omluvy sousedům použil toliko laciného deodorantu. Tak se počátkem roku 1998 z několika zklamaných veličin a dalších členů ODS, k nimž se přidali dosud jen političtí amatéři, zrodila Unie svobody, jež chtěla být tím, čím původně měla být Klausova strana. Jenomže být také pravicoví, ale lepší a čistší než ODS, vydalo unionistům v předčasných volbách (1998) pouze na 19 poslaneckých mandátů, byť jejich prvotní volební preference slibovaly zisk přinejmenším dvojnásobný. I tak dostala však US příležitost vstoupit po boku Luxových lidovců do koaliční vlády, jejíž druhou polovinu měli tvořit vítězní sociální demokraté. Předsedou té vlády měl být Josef Lux, nikoli šéf vítězné strany Miloš Zeman, a při hlasováních v ní mělo platit právo veta, aby jedna názorová polovina nemohla svými nápady "znásilňovat" tu druhou. Aranžmá koalice "půl na půl" tehdy odsouhlasil poslanecký klub US, ale republikový výbor vzápětí dospěl k opačnému stanovisku, když se před hlasováním vzbouřilo svědomí v předsedovi strany Janu Rumlovi, jenž coby přesvědčený pravičák nechtěl zradit volební program US i sám sebe a dal to působivě najevo. Sám Lux do vlády se Zemanem nemohl, poněvadž i jen tichá podpora KSČM menšinové vládě ČSSD - KDU-ČSL byla pro lidovce nepřijatelná. Tak došlo na "opoziční smlouvu" ČSSD s ODS, protože Zeman s Klausem se pragmaticky dohodli a žádné druhé či třetí kolo výběru potenciálního premiéra a sestavování vlády, s nímž někdy v září 1998 "nabeton" počítali "zasvěcení" unionisté, se nekonalo. S 39 (a po odchodu Machaté 38) hlasy KDU-ČSL a US ve sněmovně se uplynulé čtyři roky dalo snad hýčkat dekórum zásadovosti, ale reálný běh politiky určovali jiní. Kdyby bývaly ODS a ČSSD následně neztratily ústavní většinu v Senátu, prosadily by změnu ústavy a "velkého" volebního zákona podle vlastního gusta a to by nejspíše znamenalo ještě daleko rychlejší politickou smrt US-DEU, než jaká jí hrozí nyní. Přitom je pozoruhodné, jak se jí dilema, jež úspěšně "nerozsekla" po volbách na jaře 1998, vrací jen v mírně obměněné podobě znovu. Ve spolku s lidovci jde opět o koalici s ČSSD, která u vlády totálně neselhala, jak ještě nedávno tvrdili ve sněmovně Karel Kühnl a další unionisté, ale po úspěšných volbách opět sestavuje příští vládní kabinet. Namísto pragmatického Zemana jej však sestavuje socialista bytostného ražení Špidla a už jenom z tohoto důvodu bude asi muset zvláště v programových záležitostech US-DEU Hany Marvanové slevit zřetelně více, než kolik se toho žádalo před čtyřmi roky od US Jana Rumla. Zejména kvůli potřebě našeho vstupu do Evropské unie přestal mezitím Jan Ruml trpět nepřekonatelným odporem k sociální demokracii, leč Hana Marvanová bude tento "příběh opravdového člověka" teprve absolvovat, pokud se ovšem po marvanovsku nezatvrdí a nedá přednost pravicové zásadovosti před účastí ve vládě. Špidla i s tím počítá a může si to dovolit už jenom proto, že by na to daleko víc doplatila US-DEU, kterou mimochodem nijak nemiluje, než sociální demokracie. S osmi vlastními a dvěma vypůjčenými nezávislými poslanci, jež dala US-DEU horko těžko po volebním debaklu dohromady, lze nicméně vzdorovat jen omezeně dlouho. V případě US-DEU velmi pravděpodobně toliko do dohledné doby, kdy členové nepočetné strany se slabým voličským zázemím dospějí k názoru, že je další politické experimentování nebaví anebo že se mu případně budou věnovat v jiné politické straně. Zásadovost je krásná věc, ale i na ni se dá umřít. Příklady táhnou a ten Občanské demokratické aliance přímo varuje.

Tlačenice ve vzduchu

Letecká doprava nad Evropou houstne, což je logickým důsledkem rostoucího zájmu o přepravu osob a zboží. Snaha využít prostoru nad našimi hlavami co nejefektivněji, nejlépe do posledního centimetru, se ovšem střetává s nároky na bezpečnost. Mezi letovými dispečery přetrvává pochybnost o správnosti rozhodnutí, podle kterého byly před rokem minimální rozestupy mezi letadly sníženy na polovinu. Mimo mikrofon se spekuluje, zda se i tato okolnost nepodepsala na tragédii, ke které došlo počátkem minulého týdne nad jižním Německem. Na nouzové manévry by ještě před rokem bylo dvakrát více času a možná by to stačilo k záchraně dvou letadel a především několika desítek dětí. Na konečné výsledky vyšetřování se v podobných případech čeká i rok, týdny trvá vyhodnocení údajů z černých skříněk, takže se oficiálního hodnocení katastrofy jen tak nedočkáme. Neoficiálně se ovšem spekuluje o tom, že příčinou tohoto neštěstí nemusí být selhání pilotů, nýbrž že se může jednat o chybu systémovou. To by způsob létání nad Evropou zřejmě ovlivnilo. Zajištění větší bezpečnosti letového provozu není levná věc. Náklady na snížení rizik by někdo musel zaplatit - projevily by se nutně v ceně letenek a v ceně přepravovaného zboží, čemuž se přepravci brání. Šetřit na bezpečnosti ovšem bývá tím zcela nejdražším řešením, pokud dojde k nehodě. A k té došlo.