28
vychází 1. 7. 2002

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika


CO PŘINÁŠÍ ČAS

Léto vrásek i nadějí

V poslední době se až příliš rozmnožila proroctví, jejichž jádrem jsou obavy z recidivujících akcí, jaké zachmuřily svět o loňském září. Tony Blair mluví o epidemii nenávisti šílených, George Bush o ďáblech, pro které ani peklo není dost dobré, Vladimir Putin o rakovině mocichtivosti s metastázami středověku. A všichni o tom, že je nutné rázně čelit největšímu nebezpečí pro budoucnost lidské společnosti - od doby, kdy v druhé světové válce bylo poraženo totalitní myšlení.

Čeká nás tedy "léto vrásek"? Vyloučit to nemohu, ale ze zásady se mi nechce vidět vývoj jen v tmavé barvě. Mnohem raději souhlasím s teoretikem vývoje moderní techniky (je to Kanaďan se sympatickým jménem Jean-Louis Novak), že teprve stojíme na prahu objevů, které v samé své podstatě budou stále víc zesilovat demokratismus lidské společnosti. Mobilní telefony a internet jsou podle něj v tomto ohledu pouze prvními vlašťovkami a jen skromnými vizitkami nové éry. Takové, která musí dostat za úkol osvobodit lidi od nouze, usnadnit práci, preferovat vzdělanost a s ní otvírat horizonty "ekologie přírody a lidské duše".

Rád bych věřil této představě Jeana-Louse Novaka, ale jsem si vědom, že to není možné bez historické proměny společenských poměrů. Je to tedy vůbec možné? Nevím. Ale vím, že je to prostě nutné. Neboť jinak lidstvo budoucnost nemá - a tomu nechci věřit už vůbec. Jsem bytostný optimista. Teroristé nemají šanci podle mne už proto, že nemají smysl pro humor. A mě okouzluje poznání, jak blízko k sobě mají humor a pokrok. Až jsem v pokušení říci, že smutní lidé musí být většinou zarputilí zpátečníci. Ještě horší je, že kdo nemá smysl pro legraci, málokdy sám něco kloudného vymyslí. Pokud si to uvědomuje, nezřídka se užírá a jiným závidí. Takovému člověku to ovšem nijak neprospěje a světu ještě míň. Chce se mi proto říci: škarohlídi, změňte se. Vždyť taková změna chce jen "maličkost" - přehodit výhybku v myšlení. Komu se to povede, zažije nakonec svou osobní nejvýznamnější životní reformu. Přitom není nutné, aby sahala do peněženky, nýbrž "jen" do vlastní hlavy. Výsledky však mohou být náramně užitečné. Vycházím z dosud málo poznaného a respektovaného zjištění, že anekdoty a vědecké objevy jsou doslova jednobuněčná dvojčata. Posuďte sami: proč vás rozesměje pointa vtipu? Protože vtip po vylíčení určité situace vyústí do překvapivého závěru. S vědeckými objevy je to totéž, neboť nabízejí nečekané a do té chvíle ještě nikým neobjevené řešení.

Uvědomte si to, kdykoliv uslyšíte o nějakém objevu - či jen anekdotě - a oceňte to jako myšlenkovou jiskru, měnící svět. A hlavně nevěřte, že se vtipu (a tím nakonec i optimismu) člověk nemůže učit a naučit. Jen to chce nikdy nebrat jakoukoliv věc jako jednou provždy danou, ale vždy se snažit podívat se na ni ze všech stran.

Cvičme si to na vtipech, neboť s těmi se setkáme častěji než s významnými objevy. (Když manželka Chaplina Oona řekla Charliemu: "Drahý, zavři, prosím, okno, venku je hrozná zima" - odpověděl jí jakoby s údivem: "Myslíš, miláčku, že pak tím pádem bude venku mnohem tepleji?!")

Humor nás, ovšem, jen rozveselí. Avšak objevy (ne-li všechny, tak aspoň většinou) posouvají celou civilizaci kupředu. O dvacátém století, které už je za námi, se dá říci, že to byla doba exploze techniky a vynálezů. Ty od základů změnily svět a společnost. Jenže tato změna má háček, tkvějící ve značné nevyváženosti poměrů v celoplanetárním měřítku. Jen určitá (menší) část zeměkoule, zjednodušeně řečeno, si pokrokem opravdu polepšila. Dějinný vývoj však má nyní tu nepříjemnou vlastnost, že se v globálním měřítku stále rychleji rozevírají sociální a hospodářské nůžky, neboť ti vyspělejší (a proto i bohatší) nemají ve zvyku na zaostávající (a tedy mnohem chudší) čekat.

Tento mezinárodní trend v sobě skrývá mnohé nebezpečí. Závist nad relativně blahobytnými poměry, panujícími v zemích západní civilizace probudila doslova zběsilou nevraživost a nenávist na zaostávajících kontinentech. Ovšemže žádný stát nemohl a nemůže uspět s křižáckým tažením proti moderním zemím. Proto vzpoura teroristů se zrodila "megamafiánský" - na úrovni převážně tajných spolků ideologického, sektářského, náboženského a kmenového fanatismu. Tak se objevily konspirativní struktury: Al Kájdá, Mučedníci Al Aksá, Óm šinrikjó, Světlá stezka, Drufírí - Wahhábité, atd. - analytické organizace, které v americe i Evropě mají dnes na starosti promýšlení strategických i taktických postupů jak bojovat s teroristickými fanatiky, mají v kartotékách na dvě stovky uskupení, na něž je nutné si dát pozor a s nimiž by si v zájmu lidstva měly nějakým chytrým způsobem co nejdřív poradit. Dnes obracejí prvořadou pozornost na sociální psychiatrii (tedy nejen sociální psychologii), od níž si mimo jiné slibují nalezení účinných léků proti kultu smrti a vraždění.

Stává se stále zřejmějším, že vymýtit terorismus, který se už stal globálním jevem, bude možné jen dobře propracovanými komplexními programy nápravy společenských poměrů - rovněž v globálním měřítku. Komu se daří dobře, toho mnohem méně zláká pomyšlení stát se členem vražedných klanů.

Poodhrňme tajemnou záclonu, kryjící systém zakonspirovaných spikleneckých skupin, které mají v dlouhodobém propracovaném programu co možná nejničivější útoky na civilizační centra. Nechtějí nic jiného než získávat moc. To ovšem znamená, že nejvyšší teroristická "kápa" ani nenapadne nasazovat své životy. Je pak zákonité, že zásoba sebevražedných poslů jejich pekla se musí brzy vyčerpat, zejména, když se daří stále úspěšněji formovat mezinárodní úsilí na obranu civilizačních hodnot. Jen v posledních měsících byla světovými představiteli v tomto smyslu podepsána řada deklarací a dohod. Troufám si říci, že jsou to první světové úmluvy tak mimořádného významu, že by se s nimi měl seznámit každý. Jde o dokumenty z Janova, Říma, Šanghaje, Almaty a Petrohradu. Říká se o nich, že skončily definitivně se studenou válkou. De iure jistě. Teď jde o to, aby byly základnou, z níž bude možné vycházet k dalšímu cíli: ke změně horkého (terorem infikovaného) míru v mír pravý, co nejpřirozenější, bez přívlastků.

JAN PETRÁNEK