V loňském roce jste se asi definitivně prosadila v České republice. Napomohl k tomu i duet s Petrem Hapkou Bude mi lehká zem, který se stal největším hitem z posledního alba autorského tandemu Hapka?Horáček. Čekala jste, že vaše první česky nazpívaná skladba bude mít takový úspěch?
Já nad tou písničkou tak neuvažovala, brala jsem natáčení s Hapkou a Horáčkem jako novou zajímavou zkušenost. Jednoho dne mi zavolali, že byli na mém koncertě v pražském Paláci Akropolis a že by chtěli, abych s nimi spolupracovala. Poslali text, který se mi velmi líbil, protože byl v češtině - chtěla jsem si v tomto jazyce zkusit zazpívat. Myslím si, že na některých místech té písně je slovenština sice cítit, ale mně ani tak nešlo o to, abych najednou byla za českou zpěvačku. Spíš jsem chtěla udělat něco krásného.

Setkala se zmíněná píseň ve slovenských rádiích s takovou vstřícností jako v českých?
Mnoho lidí nejdřív nevědělo, kdo vůbec Petr Hapka je, považovali ho za nějakou záhadnou, bizarní bytost. Jedno rádio tu písničku naprosto odmítlo hrát, že prý na takovou šansonovou polohu nejsou posluchači zvyklí. Ale to byla asi jediná negativní reakce. Já osobně si myslím, že většinu lidí ta písnička potěšila, dala nám všem znovu na vědomí, že čeština a slovenština jsou dva velice příbuzné jazyky, že si - obrazně řečeno - stále rozumíme.

S Petrem Hapkou, ale i s Hanou Hegerovou nebo Jarkem Nohavicou jste se před nedávnem sešla také na velkém koncertě osobností Rýmování o životě. Jaká to byla zkušenost?
Idea byla fajn, setkala jsem se s lidmi, kterých jsem si vážila a vážím. Z hlediska realizace to už tak příjemné nebylo, úplně nejlíp bych se cítila, kdybych tam měla svou kapelu. Za daných okolností bylo pro mě největším zážitkem sdílení společné šatny s Ivou Bittovou. Byly jsme celý den spolu, sledovala jsem, jak vytahuje housličky, jak se rozezpívává. To byl pro mě vrchol večera.

Právě vám vyšlo nové album Pelikán, které nezní zrovna jako deska sólistky, spíš jako album zručné kapely s výraznou zpěvačkou. Byl to záměr?
Vyplynulo to tak nějak přirozeně, je to prostě deska skupiny Jana Kirschner & Band - pod tímto názvem vystupujeme na koncertech. Vždycky jsem se snažila, aby se kluci v kapele necítili jen jako můj doprovod. Souvisí to i s tím, jak pracujeme. Já donesu písničku, začneme ji hrát a rovnou aranžujeme. Skoro vždycky se stane, že někdo z kapely písničku něčím ozvláštní. To jsou kouzelné okamžiky. Na nové desce je například píseň Sentimental Love Song. Už jsme ji měli pohromadě, ale pořád se nám chtělo ji ještě vylepšit. Někdo přišel s nápadem na vyhrávku na akordeon. Tak jsme sehnali člověka, který hru na akordeon ovládal, a celý charakter té písničky se rázem změnil k lepšímu. Někdy i společně skládáme. Třeba písnička Aký príde den vznikla na první zkoušce s naším novým bubeníkem. Ta zkouška byla strašně inspirativní, vzniklo na ní asi pět písniček.

Když si přečtu složení vaší skupiny, přijde mi, že se v kapelách slovenských zpěváků a zpěvaček stále střídají ti samí muzikanti.
To je pravda, třeba náš baskytarista Martin Gašpar hraje ve čtyřech kapelách, ale nenašel se nikdo, kdo by mu vyfoukl místo. Jako kdyby slovenští muzikanti ani hrát nechtěli, i když výjimky se najdou. Znám kluka, kterému se říká malý Buntaj. Tak se zamiloval do slovenského bubeníka Marcela Buntaje, že ho jeho otec už jako malého kluka vozil po všech koncertech, na kterých Buntaj hrál. A dnes už je ten "malý Buntaj" renomovaným bubeníkem. Dělal desku s Jánem Lehotským, s Richardem Müllerem hrál v Lucerně. Jak je vidět, když se chce, tak to jde. Ale ono se asi mnohdy nechce.

O tom, jaké to je, když muzikanti z kapely hrají ve více formacích, jsem nedávno mluvil s Petrem Lipou. Ten má pro případ termínových kolizí raději hned tři kapely - jednu dá dohromady vždycky. Jak takové situace řešíte vy?
Než můj manažer kývne na nějaký termín, musí zavolat všem lidem v kapele. Vždycky sice může někdo říct, že zrovna v ten den hraje s někým jiným, ale naštěstí je pro všechny tou první skupinou Jana Kirschner & Band. Když už se stane, že má někdo jiný a důležitější kšeft, uděláme jen takovou komorní klubovou sestavu. To se stalo například loni v létě, kdy jsme dostali obrovskou příležitost zahrát si na festivalu na hradě Okoři. Část kapely měla na tentýž den domluvený koncert v Českém Krumlově, zrovna s Petrem Lipou. Tak jsme to před těmi tisícovkami lidí na Okoři zkusili jen v triu, se španělkou a perkusemi. Nakonec z toho byl obrovský úspěch. Přišel za mnou dokonce Jarek Nohavica, že prý to byla odvaha, ale že jsme to zvládli.

O vašem novém albu se hovořilo už před rokem. Také rozestup mezi předešlou a novou deskou je poměrně velký. Proč to zpoždění?
Desku jsme dělali sedmnáct měsíců, což je opravdu dost dlouhá doba. Bylo to i kvůli mně, snažila jsem se do textů dostat co nejvíc ze sebe. Mám takové sešity, kam si píšu své postřehy a myšlenky, a chtěla jsem, aby se na desku z těch sešitů dostalo co nejvíc. Jiným důvodem byl nový bubeník Robo Rist. Když k nám nastoupil, kapela se začala trošku hledat a ve chvíli, kdy už se pomalu nacházela, šel Robko se svým synkem bruslit na jezero a zlomil si ruku. Čekali jsme na něj další tři měsíce.

Vaše nové album zní dost komorně, jemně. Vypovídá to nějak o vašem současném vnitřním ustrojení?
Je pravda, že jsem v posledních přibližně třech letech psala pomalejší, klidnější písničky. Nová deska tedy plyne v tomto duchu, ovšem jen proto, že obsahuje skladby vesměs staršího data. Poslechněte si poslední píseň, kterou jsem na desku udělala, duet s Robertem Kodymem. To je už trošku jiná nálada, ne? Tahle písnička signalizuje, že se v kapele zase chceme spíš bavit. Ale já vlastně ani nepřemýšlím, jestli je písnička pomalá nebo rychlá. V současné době jsou pro mě ohromně důležité bicí - na nové desce mají takový tep, že všechny ty písničky jako kdyby tancovaly. Pelikán je vlastně taneční deska.

Mluvila jste o duetu s Robertem Kodymem. Jaká je historie té skladby?
Původně jsem ji psala jako duet v angličtině. Doma jsem si zpívala ženský i mužský part a přemýšlela, kdo by toho chlapa nazpíval. Chtěla jsem našeho perkusistu Ajdžiho, ten má neuvěřitelný hlas. Ale neměl odvahu. Pak jsem si myslela na Toma Jonese, můj manažer Jožko Šebo zase na Robbieho Williamse. (smích) Nakonec jsme začali uvažovat reálně a já si vzpomněla na společné turné s Lucií a na Roberta, který má takový krásně sytý hlas. Tak jsem tu písničku přepsala do slovenštiny a do češtiny a vyrazila do Prahy, abych ji Robertovi nabídla.

Psát v češtině vám problém nedělalo?
Vůbec ne, šlo to snadno. Ani Robert na textu nic neměnil. Chtěla jsem, aby mi řekl, kdyby se mu něco nezdálo. Ta písnička na desce nemusela být za každou cenu, šlo mi jen o to udělat si dobře, zazpívat si pro radost něco, co by od Roberta a asi ani ode mě nikdo nečekal.

Podobně jako vaše minulá deska V cudzom meste obsahuje Pelikán anglicky i slovensky nazpívané skladby. Jak píšete písničky - máte už předem dané, zda bude text slovensky nebo anglicky?
Ve chvíli, kdy začnu skládat, už vím, v jakém jazyce píseň bude. Když se rozhodnu pro angličtinu, je to snazší. Se slovenštinou jsem donedávna neuměla pracovat. Napsala jsem třeba slovenský text, ale do písničky už jsem ho vtěsnat nedokázala. Tak jsem ty texty dávala jiným muzikantům, na albu V cudzom meste je několik písní, které takhle vznikly. Na novém už jen dvě. Myslím, že jsem se naučila pracovat se slovenštinou stejně přirozeně jako s angličtinou. Rychleji a jasněji se vyjadřuju, vezmu kytaru a jsem okamžitě schopná zpívat hotový text. Hodně mi pomohl kytarista Andrej Šeban. Vzpomínám si, jak mi radil, abych nad muzikou tolik nepřemýšlela, abych se snažila zpívat text tak, jako bych ho někomu vyprávěla. Říkal taky, že při skládání písničky je správná zpravidla hned ta první verze, která člověka napadne.

Zakládáte si na tom, že zpíváte výhradně vlastní texty. Máte v tomto ohledu na Slovensku nějaké vzory?
Měla jsem období, kdy se mi velmi líbil Richard Müller. Jeho staré desky jsem zbožňovala, taky jeho spolupráce s Jaroslavem Filipem měla svou poetiku. Pak to byl Ivan Tásler, který do slovenského písňového textu vnesl takovou tu podivnou hatmatilku, ty refrény typu "hajlajlaj lakalajlajlaj jé", které ale jeho písničkám poskytly zase trochu víc svobody. No a jsou tu i skvělé texty, které Lipovi píše Milan Lasica. Mou absolutní srdeční záležitostí je ale Dežo Ursiny, ten se slovy pracoval neuvěřitelným způsobem, jeho frázování bylo kouzelné. Miluju jeho televizní muzikál Neberte nám princeznu, to je podle mě to nejlepší, co se kdy na Slovensku v populární hudbě udělalo.

Z vašich nových písniček je cítit také jistý bluesový a soulový podtext - kde se vzal?
Když jsem byla mladší, poslouchala jsem spoustu soulové muziky. Nikdy jsem se proto necítila jako rocková zpěvačka, měla jsem blíž právě k soulu a k blues. Velmi mě ovlivnili i lidé, kteří se mnou hrají - Robko Rist a Martin Wittgruber dřív hráli v kapele Made II Made, pohybující se na pomezí soulu a funku, Martin Gašpar a Michal Žáček mají zase bohaté zkušenosti s jazzem. Nemluvě o Andreji Šebanovi, to je bluesman. Takže je pochopitelné, že v mých nových písničkách jsou všechny tyhle prvky cítit. Ale rozhodně neříkám, že teď budu jazzová zpěvačka. Stále mě lákají takové ty obyčejné kytarové písničky.

Nikdy jste se netajila tím, že český hudební šoubyznys je oproti Slovensku mírně řečeno zakonzervovaný. Myslíte si to stále?
Těžko hodnotit, česká rádia nějak soustavněji neposlouchám. Ale když si přece nějakou českou stanici vyladím, často se divím, co všechno se tady hraje. A nemám na mysli jen český pop, ale i světové interprety: takového DJ Boba nebo třeba Celine Dion by u nás nikdo nepustil. Ve slovenských rádiích panuje větší svoboda, lidi jsou tam schopni i ochotni hrát třeba naprosto neznámou skupinu ve stejné intenzitě jako zpěváky a kapely, za kterými jsou velké firmy. V Česku to tak podle mě nefunguje, interpreti, kteří jsou slyšet v českých rádiích, tvoří velmi přísně střeženou, vzájemně provázanou komunitu. Domnívám se, že mezi lidmi, kteří jisté hvězdy produkují, a těmi, kteří rozhodují, co se bude v rádiích hrát, jsou velmi úzké vazby.

Jsou přesto v Česku zpěváci, zpěvačky nebo kapely, jejichž tvorba vás oslovuje?
Vždycky se někdo najde. Asi před pěti lety jsem byla naprosto hotová z Moniky Načevy, dnes jsou to Monkey Business, Dan Bárta, Tata Bojs nebo třeba zpěvačka Yvonne Sanchez, což sice není Češka, ale žije tady. A dneska večer jdu do Lucerny na Buty, ti mě taky hodně baví.

Ti všichni jsou na Slovensku ke slyšení?
Hodně se hrají Monkey Business, Kryštof a taky ten mladý zpěvák, no jak se jmenuje... David Kraus! Každopádně se u nás nepouští takový ten strašlivý český střední proud, ten na Slovensku skončil už někdy před pěti lety.

Když jsme spolu hovořili naposledy, tedy zhruba před dvěma lety, říkala jste, že vám doma na Slovensku trošku schází konkurence. Platí to stále?
Na Slovensku stále není moc zpěvaček, ale abych pravdu řekla, já už se dneska slovenskou scénou stejně moc nezabývám. Zajímá mě moje kapela, hudba, kterou děláme. A když se rozhlížíme, jak to dělají jiní, spíš nás zajímá, co se děje v zahraničí. Chce se nám hrát někde venku na festivalech, rozšiřovat působiště kapely. Teď nemyslím jen na Česko, ale na jakoukoli evropskou zemi. Chystáme se teď na festival v Grazu, kde budeme na jednom pódiu se Simple Minds, Zuccherem a dalšími známými lidmi. Chtěli bychom hrát i po klubech v Evropě, zbavit se toho pocitu, že jsou nám vymezena jen slovenská a česká města. Zkrátka prosadit se v zahraničí.

To zní směle.
Sama jsme se přesvědčila, že nejde o nerealizovatelné přání. Když jsme hráli v Hannoveru na EXPO, začínali jsme před tisícovkou rozpačitých diváků. Na konci koncertu už byly před námi tři tisíce nadšených lidí. A já se cítila jako doma.

MILAN ŠEFL