Francouzský režisér Jacques Rivette se vytrvale věnuje příběhům pozvolna vyprávěným stylem dávno odvátých časů, zcela ignoruje moderní agresivní postupy, navíc oživuje půdorys morality jakoby převzatý z klasických komedií mravů. Ve svém nejnovějším filmu Kdo ví prolíná ukázky z inscenace Pirandellovy hry Jakou mě chceš mít, jíž vévodí téma nabývání nové identity, s hledáním dosud nezvěstného Goldoniho rukopisu. A režisér konstruuje jednání svých hrdinů, v soukromí se potýkajících s milostnými zmatky, podobným způsobem jako dění na jevišti: v závěru se všichni scházejí pod střechou divadla, aby dospěli ke konečnému vyřešení svých rozporů.

Hledání sebe sama - to je ústřední téma jak inscenované hry (průběžně z ní spatříme řadu úryvků, které ovšem neposkytnou představu o celku), tak hrdinů Rivettova vyprávění. Poznáváme herečku Camille, představitelku hlavní postavy v Pirandellově dramatu, poznáváme jejího současného milence, režiséra představení i představitele jedné z úloh v něm. Seznámíme se s Camilliným bývalým partnerem (nejspíš středoškolským), profesorem filozofie, jenž stále dopisuje svou práci o Heideggerovi, připadaje si jako její zajatec, i s jeho partnerkou Soňou, která vede baletní kroužek mladých dětí. A konečně do dění vstupuje půvabná studentka, jejíž prapředek v 18. století měl od Goldoniho dostat darem právě onen kýžený divadelní text.

Rivette s mírně pobavenou nadsázkou zkoumá počínání jednotlivých postav, nechává vzájemně prostupovat jejich osudy. Pohlíží na toto leckdy trapné hašteření, naplněné nečekanými paradoxy, shovívavě, aniž by je zbytečně zlehčoval, své hrdiny obdařuje širokým rejstříkem výrazových prostředků, verbálních i fyzických. Zvláště Camille (hraje ji Jeanne Balibarová), která se při vší věrohodnosti vyznačuje místy až divadelní stylizací, když v četných sebezpytných monolozích komentuje svá rozhodnutí, vyniká přirozeností tápající ženy, kterou minulost, před níž na několik let utekla, současně přitahuje i děsí.

Jen jakoby mimochodem, ale přitom nikoli v rozměru pouhého přívažku, vnáší Rivette další specifiky: italský soubor, jenž do Paříže přijel na turné, hraje svou hru v mateřštině; navíc malý ohlas oznamuje nadcházející finanční problémy (dokonce padne úvaha, zda se soubor nakonec nerozpadne). Ovšem vše, co bezprostředně nesouvisí s vyprávěným příběhem, organizační stránka celého zájezdu stejně jako ostatní členové souboru, nevstupuje do samotného dění, zůstává jakousi neproměnnou konstantou, zmíněnou čas od času jen coby nutné ukotvení.

Rivette natočil film, který nechce vypovídat ani o světlech, ani o stínech přítomnosti. Soudobé kulisy se stávají pouhým bezpříznakovým prostorem, ne nepodobným tomu divadelnímu, v němž se odehrává Pirandellova hra. Je to ovšem počínání z dramatické hlediska značně vyšeptalé, s nímž lze jen stěží udržovat stálý kontakt, tím méně hledat záchytné doby, které by spojily dilemata postav (a především Camille) jak s Pirandellem, tak se světem jen zdánlivě současným.