Tele 1

27 vychází 24. 6. 2002
	Televize a film

TV TIPY Pondělí 1. 7. 2002 PRIMA 19.55 hodin Záhada na zámku Styles Nadporučík britské armády Hastings byl v roce 1917 na frontě raněn. Rekonvalescenci tráví na zámku Styles, v rodinném sídle Cavendishových. Majitelka panství se nedávno znovu provdala. Manžela nekriticky miluje, zbytek rodiny ho ale nesnáší, dlouholetá společnice domácí paní kvůli němu dokonce odchází. Hastings si jednoho dne vyrazí na procházku a ke svému překvapení potkává Hercula Poirota, s nímž se seznámil před válkou. Krátce nato dojde na zámku k tragédii: majitelka dostane podivný záchvat a v křečích umírá. Lékař konstatuje otravu strychninem. Hastings ví o mimořádných schopnostech obtloustlého Belgičana, navrhuje tedy, aby byl přizván k vyšetřování. Režie Ross Devenish. Hrají David Suchet, Hugh Fraser, Philip Jackson, Beatie Edneyová, David Rintoul, Gilian Bargeová a další. Úterý 2. 7. 2002 ČT 2 - 22.15 hodin České výtvarné umění v televizní kostce Po Mistrovských dílech z českých sbírek přichází Česká televize s dalším projektem zaměřeným na výtvarné umění. Má název Ateliéry - historie; Příběhy obrazů a soch. Podle jednoho z tvůrců - scenáristy a režiséra Aleše Kysila, jde o vybrané kapitoly z českého výtvarného umění po roce 1945. Každý z třinácti hodinových dílů seznamuje diváky s určitou tendencí či zaměřením v českém výtvarném umění a s umělci, kteří je vytvářeli a ovlivňovali. "V cyklu je v pěti až sedmiminutových medailonech představena asi stovka nejvýznamnějších českých poválečných malířů a sochařů; grafika a konceptuální umění jsou zmíněny spíše na doplnění," říká Aleš Kysil, který prací na cyklu strávil dva roky. V průběhu vysílání seriálu se na obrazovce objeví na dva tisíce obrazů z většiny českých galerií, a to i z jejich depozitářů, ale také z ateliérů umělců a ze soukromých sbírek. Televize tak zprostředkuje setkání i s díly, která běžně k vidění nejsou. Neukáže naopak práce dnešního ředitele Národní galerie, výtvarníka Milana Knížáka. Ten jejich prezentaci v seriálu odmítl a odmítl také vystoupit před kamerou. I tak ale bude osobností a uměleckých děl v cyklu Příběhy obrazů a soch více než dost. TOMÁŠ PILÁT Středa 3. 7. 2002 ČT 1 - 22.15 hodin Na stopě Dnešní pořad se věnuje dvěma případům dosud neobjasněných vražd. Oba se staly v severních Čechách. Svědek prvního případu přišel na konci března k divoké skládce. Hledal tu kovový odpad do sběru. Tělo oběti nemohl přehlédnout. Leželo zcela volně, nebylo nijak ukryto. Identifikace oběti byla snadnou záležitostí. Mrtvý muž měl u sebe osobní doklady. Jeho totožnost byla následně potvrzena kriminalistickými metodami. Jiřímu Fridrichovi bylo 54 let a pocházel z obce Lenešice na Lounsku. Skoro deset let se živil jako soukromý detektiv. Jeho manželka vypověděla, že její muž odešel jednoho dne na nějakou schůzku. Od té doby ho neviděla. Policie předpokládá, že smrt Jiřího Fridricha nějak souvisí s jeho detektivní praxí. Ve druhém případě nahlásili otřesný nález lidských pozůstatků opět náhodní svědci. Přišli na skládku, kde hledali kovový šrot. Kolem skládky se vršila suchá tráva. V ní zahlédli zachovalou sportovní obuv. Vytáhli botu a spolu s ní i část lidské nohy. Lidské ostatky byly už v pokročilém stadiu rozkladu. Soudní lékař určil, že patřily muži středního věku poměrně vysoké a nápadně hubené postavy. Na skládce ležely několik měsíců. Při ohledání místa nálezu kriminalisté nenašli nic, co by pomohlo určit totožnost oběti. Čtvrtek 4. 7. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin Přijíždí jezdec z neznáma Česká televize již uvedla některé klasické westerny, například Přepadení nebo V pravé posledne. Na prázdninový čas přichystala další - nejprve spatříme Shanea (1953). Režisér George Stevens vypráví o tajemném "jezdci z neznáma", jenž dočasně zakotví u mírumilovného farmáře, než bude opět pokračovat v bludné pouti. Shane, příznačně oblečen do světlého kovbojského úboru, se dokonce pokusí nalézt novou existenci, když se rozhodne s novým místem splynout, odkládá svůj kožený oděv i pistoli. Ale jakoby předurčený úděl nelze přehlušit. Prosazení spravedlnosti si opět žádá zbraň v ruce. Na Shaneově kresbě se hereckým pojetím podílí Alan Ladd, jenž zdůrazňuje hrdinovy pozvolné, ale neochvějné činy všudepřítomnou rozvážností gest. Shane je záměrně budován na hraně mýtu, ušlechtilost je jakoby kamenná a nedvojlomná. Shaneovy pohnutky a pocity můžeme jen domýšlet - nejvýraznější je tato skutečnost odráží u platonického vztahu k farmářově ženě (Jean Arthurová ji nedokázala charakterizovat v potřebné výrazové šíři). I často zdůrazňovaný fakt, že příběh je vlastně nahlížen očima malého farmářovic synka, postrádá důvodnost, protože též on je pouze dalším z aktérů příběhu, jakkoli se stává utajeným pozorovatelem některých scén - zvláště závěrečné přestřelky, která je skutečně sledována občas (nikoli výhradně) z jeho úkrytu. Zdá se, že nejvěrohodněji je pojednán hlavně farmář (Van Heflin), zlidštěn ve svých pochybnostech i odhodlání. Stevens spoléhá na statické, umně komponované záběry (přírodní scenerie s horizontem zasněžených hor a častým motivem nějakého blízkého objektu na pravé straně obrazu jsou samy o sobě vděčné). Mnohé atributy hraničí se symbolickými významy: zhýralé město, kde se soustředí padouši, velcí rančeři, chtějící nebohé farmáře vyhnat třeba i násilím, charakterizují rozblácené cesty, zatímco na farmářských pozemcích je prašná souš či čisté vodní plochy se zrcadlícími se mraky. Stevens je veden snahou představit zejména všední farmářský život, věnuje hodně pozornosti stolování, ale také kolektivním obřadům, ať již je to taneční zábava či pohřeb zákeřně zastřeleného druha. Pozoruhodná je i střídmost soubojových scén - převažují pěstní souboje, teprve v závěru se dočkáme obligátní přestřelky. Snímek je počítán mezi klasická díla svého žánru, je oceňována jeho stylistická vyváženost, realizační uměřenost, hledají se dalekosáhlé psychologické výklady jednání hlavních hrdinů. Režisér chtěl dosud podceňovaný žánr zušlechtit omezením jeho akčnosti, zdůrazňuje statické prodlevy o duchovních dilematech. Ale kladu si otázku, zda výsledek přece jen nevyznívá poněkud hluše a nabubřele, zda vnější "umělečnost" jen neskrývá příliš zploštělý půdorys. JAN JAROŠ Pátek 5. 7. 2002 ČT 2 - 17.40 hodin Volání divočiny Šelma je šelma a patří divočině. I když je od malinka vychovávána jako domácí mazlíček, i když se z ní stane přítulné, lidi milující stvoření, svou podstatu a přirozenost zapřít nemůže. Ani lvice Elsa, kterou manželé Adamsonovi, žijící a pracující v Keni, nalezli jako bezbranné mládě, nebyla žádnou výjimkou. Byla mírná, přítulná, oddaná a poslušná. Neztratila však svou hravost a právě na její následky měla doplatit. Ortel byl jasný: lvice musí do zoologické zahrady. Joy Adamsonová si však neuměla představit, že by Elsa měla strávit zbytek života v kleci... Film, natočený podle autobiografického románu Joy Adamsonové, rodačky z moravského Krnova, vypráví skutečný příběh lvice Elsy, tak jak se počátkem šedesátých let udál. Sobota 6. 7. 2002 ČT 1 - 21.25 hodin Hra Samotářský milionář a bankéř Nicholas Van Orton dostává k osmačtyřicátým narozeninám od svého lehkomyslného bratra Conrada poukázku na podivnou hru. On sám ji prý provozoval v Londýně, odmítne mu však sdělit podrobnosti. Od okamžiku, kdy Orton podepíše ve firmě CRS smlouvu na provozování hry, dostává se pod drtivé soukolí událostí, jež zásadně mění jeho dosavadní život. Je neustále pod anonymní kontrolou, čelí stále narůstajícím nebezpečím a doslova bojuje o holý život... Hrají Michael Douglas, Sean Penn a další. Režie David Fincher. Neděle 7. 7. 2002 ČT 2 - 17.10 hodin První černošská hvězda se vrací Černoši to v americkém filmu neměli snadné. Ještě před několika desetiletími byli bezmála považováni za méněcennou rasu. První hvězdou s černou pletí se stal teprve Sidney Poitier, od něhož Česká televize uvádí několik filmů. V toto týdnu je to slavný film Stanleye Kramera Hádej, kdo přijde na večeři (1967). Zahrál si tam uznávaného odborníka s mezinárodní pověstí, který je přesto v rodině své bílé nastávající přijímán se značnými rozpaky. A to se jedná o lidi vcelku tolerantní a vstřícné - jenže jen potud, dokud se rasová otázka nezačne dotýkat jich osobně. Postavy rodičů si zahráli Katharine Hepburnová se Spencerem Tracym (naposledy spolu) a vtiskli jejich váhání mimořádnou věrohodnost. Vedle nich se Poitier stěží mohl svým poněkud jednorozměrným, spíše jen přihlížejícím vzdělancem prosadit jako rovnocenný partner. Sidney Poitier se narodil v roce 1924 a pocházel z nuzných poměrů, nenaučil se ani pořádně číst. Když se v devatenácti hlásil na konkurs do divadla, byl potupně vykázán - aby šel raději pracovat jako umývač nádobí. Nedokázal totiž ani pořádně přečíst text. Ale díky píli a houževnatosti se opravdu prosadil. Třebaže zpočátku nedostával úlohy hlavní, dokázal přesto na sebe upozornit. Často museli jeho hrdinové zápolit s předsudky svého okolí, ale nechyběly ani postavy trpící svým původem, vysmívané a zbavené šance na sebeuplatnění. V Džungli před tabulí, kritickém obrazu poměrů ve školním prostředí, ztělesnil rozjíveného výrostka s takovou výrazností, že doslova zastínil ostatní představitele. Po letech se vrátil k témuž prostředí filmem Panu učiteli s láskou (ČT jej uvedla minulý týden), kde si však zahrál postavu pedagoga, vystaveného agresivitě svých žáků. Pro Sidneye Poitiera jsou 60. léta obdobím jeho největších úspěchů. Za melodrama Lilie polní získává Oscara. Jeho nejlepší tituly postihují rasové problémy, ať je to drama Útěk v řetězech, kde ztělesnil uprchlého trestance připutaného k bílému spoluvězni, nebo detektivka V žáru noci, kde si zahrál sebevědomého detektiva, jenž na jihu USA naráží na podezíravost a nepřátelství. Do této linie lze rovněž řadit Hádej, kdo přijde na večeři. V 70. letech postupně rezignoval na další hereckou dráhu, zakládá si vlastní produkční společnost a zkouší štěstí i jako režisér. Poitier se stal synonymem úspěšného černocha a radikálové mu začali vyčítat, že "zbělel", že přijal pravidla bělošského světa za svá, že se přizpůsobil a vlastně zradil ty, z nichž vzešel. Na jeho hereckém věhlasu to však nic nemění. (jš)