25
vychází 10. 6. 2002

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Štěstí je vteřinový okamžik

Jak jste si zvykli na život v Čechách?
Keiko: Česká mentalita je úplně jiná než japonská, také vztahy mezi lidmi jsou jiné. V Japonsku panuje větší přísnost a preciznost. Ale mně se u vás líbí. Oproti Japoncům jsou Češi otevřenější, což považuji za přednost. Mám ráda Prahu, pražská divadla, a líbí se mi také náš repertoár, protože je v posledních sezonách hodně pestrý.

Saša: Mám samozřejmě i problémy jako každý jiný člověk, ale život v Čechách mi vyhovuje. Na Prahu jsem si zvykl velice snadno, je to krásné město, a když přijíždíme z nějakého zájezdu, mám pocit, že se sem vracím jako domů.

Udržujete s rodnou zemí nějaké kontakty? Nezasteskne se vám občas?
Keiko: Do Japonska se vracím tak jednou za dva roky, častěji to z finančních důvodů nejde. Loni o prázdninách k nám přiletěla na návštěvu moje maminka. Praha, pražské památky i Národní divadlo ji nadchly. Poprvé v životě mě viděla v hlavní roli v celovečerním představení, v Šípkové Růžence a v Labutím jezeře. Myslím, že jí to udělalo velkou radost.

Saša: Když jsem odjížděl z Ruska, měl jsem pocit, že je to navždy. Vadila mi nízká životní úroveň v Petrohradě a kriminalita. Dnes nevím. Po rodném městě se mi občas hodně zasteskne, žije tam celá moje rodina, všichni nejbližší.

Jak vzpomínáte na své baletní začátky?
Keiko: Bylo mi pět let, když mě kamarádka pozvala na návštěvu baletní školy. Zalíbilo se mi tam, a tak jsem začala s baletem. Rodiče to původně brali jen jako koníčka, nenapadlo je, že by mohlo jít o mé budoucí povolání.

Saša: K baletu jsem se dostal asi v sedmi letech, původně jsem se chtěl věnovat gymnastice nebo plavání. Maminka měla sen stát se tanečnicí. Když se jí kvůli postavě nesplnil, rozhodla se, že budu tanečníkem já. Navštěvoval jsem baletní kroužek, pak Ruskou baletní akademii A. Vaganovové. Teoretickou výuku jsem neměl rád, zato balet mě bavil. Hodiny se pochopitelně nesly v tradičním ruském duchu, kromě klasiky jsme měli pouze charakterní tance. Není divu, že mnoho ruských tanečníků je omezených na jediný styl.

Ovlivnilo vaše působení na českých jevištích váš jevištní projev?
Keiko: Podstatně. Z počátku jsem dělala všechno čistě technicky a o vnitřním rozměru role neuvažovala. Teprve postupně jsem v sobě objevila něco neznámého, schopnost dramatického prožitku. Hodně mě také ovlivnil manžel, je emotivní a je zvyklý dávat své city najevo. Stává se mi, že když přijedu do Japonska, všichni mi říkají, jak jsem se změnila a že je ze mě Evropanka.

Saša: Původně jsem byl hodně zakotvený v klasice, takže když jsem se v Praze poprvé setkal s moderními choreografiemi Libora Vaculíka, měl jsem problémy, nedokázal jsem zvolit správný výraz. Časem jsem zjistil, že není čeho se bát. Díky hlavním rolím v baletech Malý pan Friedemann a Někdo to rád... jsem v sobě mohl objevit herecký talent.

Co pro vás Národní divadlo znamená?
Keiko: V Japonsku jsou divadelní budovy vesměs moderní, takže Národní divadlo mi připadá nádherné jak svou historickou architekturou, tak i vnitřní výzdobou. A od té doby, co máme novou podlahu na jevišti, se nám tady i velice dobře tančí.

Saša: Naše začátky v Národním nebyly lehké, nová atmosféra, noví lidé, nic jsme tady neznali, naštěstí šéf baletu Vlastimil Harapes mně i manželce pomohl, byli jsme obsazeni do většiny představení. Dnes je mým největším přáním, aby mě tu nikdo nebral jako cizince. Cítím se být součástí Národního divadla, patřím sem. Chtělo by to jen trochu lepší finanční zajištění. Nemluvím jen sám za sebe, hůř jsou na tom tanečníci ve sboru, chybí jim finanční motivace.

Která role je pro vás ta nejoblíbenější?
Keiko: Marie v Louskáčkovi. Tančívala jsem ji už ve školních letech. Ale úžasná je pro mě i Kyliánova Sinfonietta.

Saša: Tančím rád ve všech představeních, nebaví mě pouze čistě technické role. Dávám přednost těm dramatickým, jako je I. kabaretiér v taneční komedii Někdo to rád... a teď nejnověji Oidipus ve Sphinx uváděné v rámci složeného večera Amerikana II.

Jak často odcházíte z představení úplně spokojeni?
Keiko: Většinou spokojená nejsem, vždycky je co zlepšovat. Spokojená budu až při svém posledním představení, protože budu vědět, že žádné lepší už přijít nemůže.

Saša: Úplně spokojený nejsem nikdy.

Za dobu svého působení v ND jste se už dvakrát setkali s legendou ruské choreografie Jurijem Grigorovičem. Co vám ta spolupráce dala?
Keiko: Grigorovič je skutečný mistr. Vzpomínám si na první zkoušku s ním. Když přišel na sál, byla jsem velice nervózní, pak nám jeho asistentka paní Bessmertnová řekla, že jsme se mu moc líbili, a to se mi ulevilo.

Saša: V Rusku je Grigorovič považován za žijící legendu. Poprvé jsme se s ním setkali při práci na Louskáčkovi v roce 1998, zkoušelo se od rána do večera. Louskáček patří k mým oblíbeným rolím, z klasiky ho mám nejraději, asi kvůli vánoční atmosféře. V Čajkovského hudbě je veliká síla a veliký smutek, zvlášť v adagiu. Podruhé jsme se s Grigorovičem setkali loni, při práci na Raymondě, a to nám trochu chyběl ten entuziasmus, jaký jsme zažívali při přípravě Louskáčka. Nicméně role saracénského šejka Abdérachmana, kterou jsem v Raymondě dostal, je jedinečná, nabitá temperamentem a v závěru až zvířecí zběsilostí.

V Národním divadle jste se ovšem setkali i s jinou legendou současného baletu, s Jiřím Kyliánem. Oba tančíte v jeho choreografiích Dítě a kouzla a Sinfonietta a také v připravovaném večeru s názvem Pocta Jiřímu Kyliánovi.
Keiko: Kyliánovy věci mám moc ráda, za poslední tři měsíce jsem jich viděla na videu velké množství. Jeho choreografie jsou velice muzikální, proto se tak dobře tančí. Sinfonietta je Kyliánovo klasické dílo a jeden z vrcholů jeho tvorby, takže jsem ráda, že v ní můžu tančit.

Saša: Od první chvíle, kdy Jiří Kylián vešel na náš baletní sál, bylo jasné, že jde o mimořádnou osobnost. Jeho umělecký rukopis je úžasný. V závěru Sinfonietty mi vždycky běží po zádech mráz, protože si uvědomuji, jak je ta choreografie geniální, jak dokonale souzní s Janáčkovou hudbou.

Promýšlíte si své role detailně předem, nebo něco ponecháváte i chvilkové inspiraci? Nakolik vás ovlivní atmosféra během představení?
Keiko: Opakovaně si doma pouštím videokazety a přemýšlím o každém pohybu a gestu, snažím se připravit co nejlépe. Ale samozřejmě záleží i na momentální náladě a na partnerovi na scéně.

Saša: Do atmosféry představení se vžívám naplno a trvá mi dost dlouho, než se z ní dostanu. Pomáhá mi, když mám mezi diváky někoho známého, ztotožním se s pohledem toho člověka a v ten moment netančím pro všechny, ale jen pro něj. Po představení jsem jenom prázdné tělo. Teprve postupně se vracím k sobě. Většinou je mi líto, že představení skončilo, chtěl bych, aby trvalo déle.

Manželský pár v Balanchinově choreografii Who Cares?, jež je součástí představení Amerikana II, novinky baletu Národního divadla v PrazeCo vám přinesla práce na zatím poslední novince baletního repertoáru - složeném večeru Amerikana II?
Keiko: Večer je složený ze tří stylů. Já v něm mám možnost tančit Balanchinovy choreografie Who Cares? a Tarantellu a také úžasně plastickou The River od černošského choreografa Alvina Aileyho.

Saša: Amerikana II je sestavena ze samých kvalitních věcí prověřených časem, zkrátka moderní klasika: Aileyho The River s hudbou Dukea Ellingtona, Tetleyho Sphinx na hudbu Bohuslava Martinů, Balanchinova Tarantella a Who Cares? Nadchla mě práce se zahraničními asistenty choreografie. Všichni znamenitě ovládají svou profesi, byli precizně připravení, sami, bez použití videa, dokázali předvést, co po nás požadují.

Pro tanečníka je velmi důležitá relaxace. Jak trávíte volný čas?
Keiko: Odpočívám při domácích pracích, nic jiného mi nezbývá. Členem naší domácnosti je i fena bernardýna Charlotta. Koupil ji sice Saša, ale většinou se o ni starám já. V divadle jsem prakticky celý den, času je málo. Přesto koníčka mám - z kousků látky vyrábím patchworky a suším květiny a aranžuji je.

Saša: Rád spím, odpoledne před představením si pravidelně pospím aspoň dvě hodiny. Taky rád jím, manželka je výborná kuchařka. Jinak hodně času trávím u videa, u počítačových her a poslechem hudby - nejraději mám Pink Floyd a Rolling Stones. A mojí vášní je nakupování.

Co vám na profesi tanečníka připadá nejobtížnější?
Keiko: Nutnost sám sebe prosazovat, tlačit se dopředu. To bohužel moc neumím.

Saša: Boj s vlastní leností. To, že musím, i když se mi nechce. Naštěstí na jevišti ze mě veškerá tíha spadne.

Co vám v životě přináší největší pocit štěstí?
Keiko: Spokojenost v rodinném životě. Práce je až na druhém místě.

Saša: Štěstí je vteřinový okamžik. Štěstím jsou pro mě především vzpomínky na dětství, na školní léta, na kamarády.

Zůstanete v Praze nastálo?
Keiko: Pokud nám tady bude i nadále dobře, dovedu si představit, že bych v Praze zůstala napořád.

Saša: Mám práci, která mě baví, a v divadle zajímavý repertoár, takže o ničem dalším nepřemýšlím. Zatím tady máme vyřízený trvalý pobyt, ale život je plný překvapení a nikdo neví, co ho čeká zítra.

AŠA HRBOTICKÝ

Foto HANA SMEJKALOVÁ