25
vychází 10. 6. 2002
Názory, komentáře
...bylo to krásné, a nebylo toho dost. Nemáme na mysli
maléry, ale možnost svěřit se vám, vážení čtenáři, s našimi - s prominutím -
myšlenkami, v čemž budeme rádi pokračovat, bude-li o nás zájem, i po vítězných
volbách. Kdo že v nich zvítězí? Zajisté demokracie, protože dáme nejvíce hlasů
těm nejonačejším stranám a na jejich kandidátkách zakroužkujeme ty nejlepší z
nejlepších. Za "totáče", vzpomínáte si, jsme nemohli volit nejlepší z
nejlepších, protože jsme museli hlasovat pro kandidáty Národní fronty. Že nemáte
zapotřebí, abychom si z vás "dělali šoufky"? Předvolebně rozdychtěným
občanům se pro jistotu omlouváme, leč obratem dodáváme: Bděte, přátelé naši
drazí, neboť jsou mezi námi tací, kteří nejenže si "nedělají šoufky",
nýbrž snaží se naši drahou demokracii doslova utopit v žumpě vlastní malosti a
nenávisti. Že nevěříte? Také jsme nevěřili, když se s námi před týdnem náš
drahý redakční kolega, známý rozhlasový a televizní moderátor J. P., dělil o
svůj zážitek. Týden předtím se vracel kolem šesté do Prahy, když ve
Strašnicích, u konečné jedenáctky, se mu naskytl šokující pohled: Na lavičce,
jejíž pro reklamu uzpůsobené opěradlo neslo plakát strany sympatického ptáčete s
inspirativním volebním heslem Vstříc novému osudu, pospávalo jakési individuum.
Bezdomovec nejspíš, v oděvu znečisšěném, pod sebou a kolem dokola obložený
prázdnými lahvemi a jiným neřádstvem. Náš kolega neměl s sebou fotoaparát a
nezatelefonoval ze svého mobilu žádnému známému fotoreportérovi, aby ten výjev
zvěčnil a zajisté dobře zpeněžil. A že by jich asi bylo, kteří by rádi zaplatili
a z oné ohavnosti nechali narychlo vytisknout plakáty na diverzní billboardy, aby,
jsouce sami bez jiskry, se pokusili zmařit naděje na vítězství strany, jež má k
němu jenom krůček. No představte si, že by se v závěru volební kampaně objevily
po republice plakáty, na nichž by "nový osud" zosobňovala ta napůl troska z
lavičky: kolikpak asi dosud nerozhodnutých voličů, kteří stále ještě nevědí,
koho budou volit či budou-li se vůbec k volbám obtěžovat, by tváří v tvář
takové "názorné agitaci" pro dotyčnou stranu hlasovalo? Asi nemnoho,
přičemž která z favorizovaných stran nejvíc urve z deseti až patnácti procent
dosud nerozhodnutých voličů, ta velmi pravděpodobně skončí na prvním místě a
obšťastní národ budoucím premiérem. Ale to jsme trochu předběhli. Když náš
kolega J. P. svůj zážitek s lavičkou, heslem a bezdomovcem dokončil, jakožto
politicky zralí a přitom nestranní redaktoři média veřejné služby jsme si
pochopitelně položili otázku "Cui bono?". Týden předtím přece téže
straně vrazil dýku do zad jistý Jan Kasl, jehož si jedenáct let hřála na prsou a
učinila z něj pražského primátora, aby se jí 17 dní před volbami odvděčil tím,
že složí funkci na radnici a odejde ze strany. A ta má přece zjištěno, že se
předtím stýkal s jistým Josefem Zieleniecem, který zradil stejnou stranu už před
pěti lety, a také s Michaelem Kocábem, jenž kuje pikle ve službách prezidenta
republiky. V tom okamžiku jsme prozřeli: To přece nemusí být, to nebude náhoda? Kdo
asi dal tomu pobudovi peníze na alkohol, kdo si ho najal jako živou karikaturu onoho
vznešeného volebního hesla a cíle? Není to vlastně jedno velké spiknutí? V jednu
chvíli jsme dokonce chtěli zatelefonovat na centrálu oné strany, ať k plakátům s
dotyčným volebním heslem raději rozestaví na hlídky milici. Pak jsme si uvědomili,
že milice měla úplně jiná strana v úplně jiné době a že statut rozhlasu nám
zakazuje aktivní spolupráci s jakoukoli politickou stranou. Celý den jsme v redakci
přemýšleli, jak té straně pomoci a zachránit demokracii, ale ten statut se nám
stále pletl pod nohy. Rozešli jsme se bez činu i bez usnesení, ale to celodenní
přemýšlení nás zřetelně poznamenalo. Když jsme dorazili domů, naše manželky,
aniž by se na dálku domluvily, shodně přiložily po studeném náčinku na naše
hlavy.
Náš
příspěvek Evropě
Když po roce osmdesát devět
v Československu zvítězila demokracie a zemi opustila okupační vojska, z ničeho nic
se objevil nečekaný vnitřní nepřítel - nacionalismus. Když tenkrát Ján
Čarnogurský mluvil o tom, že by Slovensko mělo mít v Evropě vlastní hvězdičku,
kdekdo si v Praze ťukal na čelo. Později si ale federalisté s těžkým srdcem řekli,
že Slovensko zřejmě musí projít procesem, který si Češi odbyli v národním
obrození. Stát byl rozdělen i proto, aby "levicové Slovensko" nebrzdilo
"pravicové Česko" na cestě do Evropy. Uplynulo deset let a čeští politici
se předhánějí v obraně národních zájmů. Volební kampaň se nese v duchu obrany
Benešových dekretů, varovně se zdvihá prst ohledně našeho přistoupení k EU. V
politickém slovníku ožily termíny jako národní suverenita, národní svéráz,
svébytnost, zbývá ještě oprášit národní sebeurčení a národní specifika.
Silná slova ovšem postrádají konkrétní obsah. Mluví se o hrozbě, že bychom v
integrované Evropě mohli přijít o národní identitu, neříká se ale, co tu identitu
tvoří, čím bychom měli společenství evropských národů obohatit. Naším vkladem
může být specifický český humor. Ten ovšem obtížně mohou exportovat politici.
Berou sami sebe smrtelně vážně. I když kdo ví: Někdy právě tou okázalou
nabubřelostí vybízejí k akcím, které z nich v nejlepší tradici Haškova Švejka
vytvářejí ony směšné figury, jimiž se dobře můžeme mezinárodně zviditelnit.
Čerstvým příkladem budiž příběh pražského exprimátora, který svolal do
restaurace na Pražském hradě své "našeptávače". Reagoval tak na teorii
spiknutí, se kterou přišli jeho bývalí spolustraníci. Sotva bychom v Evropě našli
politika, který na invektivy jiných politiků zareaguje happeningem, při němž si
vážení lidé vzájemně "našeptávají", k čemuž jim slouží velké
papírové ucho na špejli. Jestliže se takové legrace navíc zúčastní prezident, je
to skvělá story. Poselství o tom, že politici se dělí na vtipné a směšné, je
totiž univerzální. Tudy vede naše specificky česká národní cesta do Evropy!