U vás ale jde spíše než o ten vítězný boj o rozhodnutí k němu.
Téma Judy Makabejského zpracovali přede mnou i další skladatelé, třeba Händel. Já ale žiju dnes a můj pohled je jiný. Vybrala jsem si tedy to, co je mně a věřím, že i dalším mým současníkům blízké - téma váhání a odhodlání k činu. Pro konečné rozhodnutí "mého" Judy je určující jeho sen, v němž vidí houf skotačících dětí na výletě. Najednou je zastavuje hlas, který začne číst seznam jmen mrtvých dětí - obětí terezínského ghetta. Juda procitne, křičí, ne, už dost! a v té chvíli se rozhodne.

Requiem terezínského ghetta patří k vašim největším skladatelským úspěchům poslední doby. Čím si to vysvětlujete?
To je pro mě dost složitá otázka, spíš by měli odpovědět posluchači. Já si myslím, že jde o aktuální téma, pro něž se snad podařilo najít i adekvátní hudební vyjádření, které oslovuje publikum.

Téma holocaustu se v umění objevuje stále, čím je tak aktuální?
Bolestí, která je trvale v nás Středoevropanech přítomna. Výčitkou, kterou v sobě nosíme, třeba i skrytě, v podvědomí. Hrůza holocaustu je totiž něco, co se nikdy nemělo stát, a my všichni, dokonce i ti, kdo za to nemohou, osobně se ničím neprovinili či jsou z jiné generace, to v sobě neseme jako vinu: že křesťanský svět tehdy neudělal dost. Requiem končí výzvou Libera me! - osvoboď mě! - a když ji posluchači slyší, možná to pro ně nevyznívá jen jako vzpomínka na zemřelé, ale i jako výzva směřující k nám všem, abychom se z té viny dokázali osvobodit. V podstatě všichni hledáme rozřešení a ta skladba se snaží k němu otvírat cestu. Posluchače tu možná oslovuje nejen hudba, ale i mimohudební apel, který z ní cítí.

Ve vašich kompozicích jsou mimohudební apely časté. Proč?
Takovou otázku si umění minulého století kladlo často, a klade si ji pořád. Jedni to řeší tak, že pojímají umění jako intelektuální hru, jiní pokračují v linii staré jako samo umění: otvírat lidské problémy a dívat se na ně jinak, než to dělá třeba politika či filozofie. Běžný život nám nedopřává dost času zamyslet se nad svým místem ve světě, proto by podle mě mělo umění dávat vedle krásných zážitků také podněty k přemýšlení. A snažit se osvobozovat od traumat. Hudba je úžasná v tom, že dokáže problém otevřít, ale nevnucuje žádné hotové řešení. Je v ní obrovská svoboda - vyberete si z ní, co potřebujete. Dnes to bude určitě něco jiného než za týden či za pět let. Něco jiného si z konkrétní skladby vezmeme my, jiné sdělení uslyší příští generace. Pokud však v ní cosi důležitého je, určitě se to neztratí. Třeba Mozart je stále živý právě proto, že taková dlouhodobě platná a pořád živá sdělení má.

Ve vašich skladbách lze často najít inspirace z cikánské a židovské hudby. Čím vás zaujala?
Lidová muzika vůbec mi přináší jakési hudební okysličování, hlavně židovská a cikánská. Vnímala jsem ji od dětství, byla přítomna všude kolem mě a je stále ve mně. Neplatí to ostatně jen pro mě - na nás všechny působí prostor, v němž žijeme a jehož kulturu nosíme v sobě. Já navíc v průběhu let dost měnila místa pobytu, vzala jsem to od západu na východ a zase zpátky, a hodně jsem se s židovskou i cikánskou hudbou potkávala. Má jiné kořeny než česká muzika, je velmi zajímavá rytmicky, melodicky i tektonicky. Má v sobě to, co miluju nejen v hudbě, ale i v životě - vyváženou míru daného a improvizovaného. Je v ní ohromná svoboda. Česká muzika je taková jasná: šup-šup, bum-bum a je to. První, druhá, na tři, na dvě, občas mateník. Zatímco židovská i cikánská hudba mají proměnnou formu, nic tu není dané a pravidelné. Podobá se životu, ten si sice můžete naplánovat, ale stejně je potom všechno jinak.

Dáváte často zaznít smyčcům: houslím, violám, smyčcovému kvartetu. Mají u vás smyčce přednost?
Mám radost, že se ptáte na hudební nástroje, to je pro mě zajímavý námět. Samozřejmě je miluju, jak jinak, ale jako milovnice jsem nevěrná. Na nějakou dobu mě zaujme jeden, pak se zamiluju do jiného. Připadá mi, že nástroje jsou hodně podobné lidem, každý má svůj vlastní charakter. Na každém lze něco objevit, co mě fascinuje. Ale smyčce mám ráda trvale, to je věrná láska. Připadá mi, že nejvíc dokážou vyjádřit stav duše, dokážou mluvit za ni. Proto pro ně ráda píšu. První skladba, kterou mi ještě jako mladé dívce hráli na Pražském jaru - to už je jednadvacet let! -, byla pro sólovou violu.

V posledních letech se příznivě mění vztah publika k soudobé hudbě - nemáte taky ten pocit?
Ano, sleduji s radostí, že zájem o soudobou hudbu se skutečně zvyšuje. Určitý druh soudobé hudby, který je schopen oslovit posluchače, začíná sehrávat v životě stále důležitější roli. Vrací se na koncertní pódia jako normální součást repertoáru. Dřív bylo až nezdravé, že se uměle vytvářelo pódium jen pro soudobou hudbu, konala se řada specializovaných večerů. Myslím, že soudobí autoři mají být včleňováni do běžného repertoáru, do kontextu orchestrů a koncertních sezon. Já bych opravdu nerada psala hudbu jen pro své kolegy skladatele, vždycky jsem chtěla, aby mě polouchalo co nejvíc lidí.

Od soudobé hudby zpátky ke klasice: poslední dobou se hodně zabýváte J. S. Bachem, především transkripcemi jeho skladeb. Čím vás tak zaujal?
Jednak svým dokonalým řemeslem, před nímž smekám - ale to je samozřejmě jen prostředek. Hlavně vnímám obsah jeho hudby, je v něm obrovská hloubka a pokora. Když mi bylo tak čtrnáct patnáct, jako začínající muzikantku mě zajímal daleko méně, nepřipadal mi přitažlivý, teprve v dospělosti jsem se k němu začala vracet. Není v něm nic okázalého, nabubřelého, oslnivě bombastického. Možná hudební romantici nadchnou mladé posluchače víc, stejně jako kdysi mě. Ale když se do Bacha ponoříte, najednou si uvědomíte, že je to obrovský skladatel. Posloucháte - a jako by vás přestal tížit život. Díky téhle hudbě pocítíte, že jsme na světě jen na chvilku, a bude pro vás jen dobře, když najdete řešení svých problémů v určitém smíření. Náhle vás přestane ubíjet úmorná každodennost, jste schopna nadhledu, umíte si sestavit i jiný žebříček hodnot: V téhle chvíli je důležité, že je jaro, že dejchám, že vidím kvetoucí strom. Lépe vidím pozitivní věci života. A to je smysl umění. Kdybych to uměla jako Bach...

Měla jste někdy pochybnosti o smyslu své práce?
Měla - a jaké! Vždyť není takzvaně užitečná. Jsem dcera chirurga a můj tatínek se občas vracel z nemocnice s velkým uspokojením - když měl za sebou zásadní operaci a podařilo se mu zachránit lidský život. A já měla dlouho mindrák; říkala jsem si, že je škoda, že něco takového taky neumím. Postupem let jsem se z toho dostala. Vím, že záchrana člověka může mít víc dimenzí než jen zákrok na operačním stole. Třeba tu, že se snažíte potěšit duši. Když člověk nemá v pořádku duši, je vlastně taky pacientem, a jeho tělo může být ve smrtelném nebezpečí. A kdoví, třeba tu dokáže pomoci i dobrá hudba.

Mezi vaším bytem a pracovnou je vzdálenost mnoha desítek kilometrů. Stále jezdíte sem a tam, musí to být pro vás jako manželku a matku dospívajícího synka náročné, nebo ne?
Ano, život mě odnesl až do Zbiroha, kde jsme koupili domek. Jak říká můj muž - "domeček pro piano". V pražském ateliéru, s jehož pronajímatelem jsme se nerozešli zrovna v nejlepším, jsem totiž měla klavír, vynikající nástroj po babičce, o který jsem nechtěla přijít. A se ztrátou ateliéru ho nebylo kam dát a taky jsem potřebovala někde pracovat. Skladatelé muži to mají snazší, prostě se doma řekne děti, nerušte, tatínek pracuje, a všichni to respektují. U ženy je to horší, pořád od ní někdo něco potřebuje. Tak jsme to vyřešili takhle: pracuju ve Zbirohu, žiju doma. Když jsem s rodinou, jsem s ní naplno, dělám normální "ženské" věci, které patří ke každému dni, a užívám si přítomnosti svých kluků. Když jsem ve Zbirohu, soustředěně pracuju. Nerada dělám věci polovičatě. Mám štěstí, že můj muž to nejen respektuje, ale taky přišel na to, že je to pro něj výhodné - když jsem doma, cítím se tam šťastná a nejsem protivná.