 Sobota 27. 4. 2002 Český rozhlas 3 - VLTAVA - 20.00
hodin
Vestálka
Je téměř
nemožné si nevšimnout paralel mezi Napoleonem a italským skladatelem Gasparem
Spontinim: skromné původy v rámci feudálně sevřené Evropy, krátký a razantní
přechod k moci, blesková realizace jejich poslání, neomylný smysl pro realitu,
vzestup k císařské důstojnosti, nadměrné ambice, konflikty s proměňujícím se
duchem doby, nakonec pád a žalostný konec. Kořeny obou je nutno hledat ve Francouzské
revoluci, v patosu doby, ideálech a mravních představách o nové společnosti.
Nejvíce jsou tyto myšlenky patrné na Spontiniho Vestálce. Jde o francouzskou lyrickou
tragédii o třech dějstvích, jejíž libreto napsal Etienne de Jouy. Spontini
komponoval novou operu převážně v roce 1805, tedy přesně v době, kdy se konala
bitva tří císařů u Slavkova (2. 12. 1805) a kde Napoleon porazil rakouská a ruská
vojska. Premiéra Vestálky se uskutečnila na přímluvu císařovny Josephiny ve Velké
pařížské opeře 15. prosince 1807. Libretista Jouy uvedl jako svůj pramen pouze
Winckelmannův popis jisté historické události, která se odehrála v roce 269 před
naším letopočtem. Avšak příběh souhlasí v podstatných detailech s anonymní
pantomimou z roku 1786, která má název Julie aneb Vestálka. Tady byl zřejmě základ
pozoruhodně soustředěné lyrické tragédie, která se směle klene více než
dvouhodinovým obloukem, bez jakýchkoliv vedlejších dějových momentů. Pojednává o
kněžce římského chrámu bohyně Vesty, která svedena římským vojevůdcem Liciniem
zapomene v žáru lásky a vášnivém milostném objetí na svou rituální povinnost a
nechá vyhasnout posvátný oheň. Spontini se sice ještě vrací místy ke stylu
Gluckovy doby v mnoha vnějších detailech, ale na druhé straně už předkládá plně
znaky zcela nových dramatických principů, které budou panovat v 19. století.
IVAN RUML |
