Proč právě slovenské divadlo?
Ke spolupráci s trnavským divadlem mě celá léta přemlouval jeho umělecký šéf Ján Zavarský. Původně mi nabídl, abych po současném šéfu zlínského divadla Silvestru Lavríkovi režíroval Maryšu, z různých debat pak ale vznikl nápad uvést na Slovensku poprvé Rok na vsi.

Porušil jste tedy svoji zásadu nezpracovávat dvakrát jedno téma? Rok na vsi jste poprvé dramatizoval v roce 1996 pro Městské divadlo v Mostě...
V Mostě nás provázela smůla, byla to skvělá, ale i těžká a smutná práce. Dva herci, s nimiž jsem počítal, zemřeli, klíčový herec ochrnul, navíc týden před premiérou si technik, který v kusu zpíval, rozbil při epileptickém záchvatu hlavu... Představení se nakonec hrálo jen devětkrát.
Příběh, na němž mě fascinuje jeho tragická ironie a grotesknost, mě tak stále pronásledoval. Měl jsem pocit, že s ním mám stále nevyřízené účty, že mu něco dlužím. Proto když mi v Trnavě nabídli, abych pro ně Rok na vsi dramatizoval, neodmítl jsem.
Říkal jsem si, že když budu hru režírovat v jiném jazyce - do básnické slovenštiny ji v rekordně krátkém čase přeložil Ľubomír Feldek -, proti zvyku nevstupovat dvakrát do téže řeky se ani tolik neprohřeším. Napínavou zkoušku, co slovenské prostředí s Rokem na vsi a se mnou udělá, jsem proto podstoupil.

Problémy podobné těm v Mostě vás netrápily?
Bohužel ano. Nohu si během zkoušení zlomil hlavní herec, premiéru odehrál jen proto, že si strhl sádru. Jedna herečka dodnes leží v nemocnici s plicní embolií, za dalšího člena souboru, který dlouhodobě onemocněl, jsem musel zaskočit já.

Budou moci Rok na vsi v podání trnavského divadla vidět i čeští diváci?
Věřím, že ano. Zájem projevilo pražské Divadlo Pod Palmovkou, ozvala se i další česká divadla. Byl bych rád, kdyby čeští diváci měli možnost toto představení vidět. Je to zajímavé svědectví o tom, jak Slováci dokáží zahrát venkovská témata. Obrovská síla jejich herectví je v tom, že příliš "nešpekulujou". Jsou prudcí a vášniví i pravdivě civilní.

Jaké jsou vaše nejbližší divadelní plány?
Silně mne přitahují Pestré vrstvy Ivana Landsmana. Text této knihy je na první pohled nedramatizovatelný. Láká mě Landsmanův specifický nesrozumitelný jazyk horníka, nekonečný tok jeho fabulace. V tom příběhu je cosi bolestného a pravdivého zároveň - smrt, hořkost emigrace.

Od poloviny devadesátých let se jako režisér a scenárista takřka výhradně věnujete dokumentární tvorbě. Čtyřdílným cyklem s názvem Valašský snář jste oslavil rodný kraj spisovatele Ludvíka Vaculíka, dokumenty jste natočil i o Josefu Topolovi či Ludvíku Kunderovi. Všichni jsou to autoři, kterým je přes sedmdesát. Poetický dokument Jeden rok zase vypráví o starých lidech na Horňácku. Záliba v moudrém stáří?
Moudré stáří? Spíše splácím dluhy, které vůči této generaci stále máme. Ludvík Vaculík, který se obrazovce vyhýbal, mě například požádal, abych dřív, než umře, natočil film o jeho rodném kraji. Netušil, že to nemusí říkat dvakrát. Vždy jsem tíhnul k lidem, kteří stojí mimo hlavní proud.

A film o starých lidech na Horňácku? To byla ohromná výzva. Těmto lidem a jejich světu by nikdy nikdo prostor na žádné televizní obrazovce nevěnoval. Nikam se totiž nederou, žijí skromně v chudých horských poměrech. Někdo by řekl nudně. A přesto jsou jejich životy mnohdy bohatší než životy lidí mladých.

Pravidelně přispíváte do řady českých periodik. Co vás k psaní přivedlo?
Jako kluk jsem chtěl být novinářem. Vážně jsem se zajímal o atletiku a s kamarádem Salčákem jsme třeba ovládali veškeré atletické tabulky do dvacátého místa. Helena Fibingerová by se divila, kolikrát jsem měl její novinovou fotografii vylepenou v sešitě, kam jsem si psal různé texty, věnující se atletice.
Že bych měl ale dětskou touhu nějak naplňovat, mě později nenapadalo. Impulz mi dali až počátkem devadesátých let někteří moravští nacionalisté, kteří se v té době dost nebezpečně bouřili. Tuším v Reflexu jsem tehdy dal najevo, že jako kovaný Moravan si o moravském křiklounství myslím něco jiného.

Výbor z vašich fejetonů vyšel loni na podzim v knize Konec žebřiňáků. Jedna z recenzí této knihy tvrdila, že spisovatel Ludvík Vaculík má ve vás o svého nástupce postaráno. Byl jste polichocen?
Vážil jsem si toho a současně jsem byl na rozpacích. A myslím, že Vaculík také. Naštěstí jsem byl přímo označen za svébytného autora, nikoli za epigona. K onomu srovnání zřejmě svádí témata, kterými se zabývám a která jsou blízká i Ludvíku Vaculíkovi. Podobně jako on píšu o regionální kultuře, o písničkách, o krajině, používám v textu nářeční prvky...

Když jsme náš rozhovor domlouvali, zmínil jste se, že s Ludvíkem Vaculíkem něco píšete...
Ano. Kdysi jsem navrhl, že by podobně jako vznikaly "telefejetony" někdejšího londýnského zpravodaje Českého rozhlasu Karla Kyncla mohly být na obrazovku převedeny některé z fejetonů Ludvíka Vaculíka a dalších autorů. V těchto dnech připravujeme prvních pět pilotních dílů.

Pravidelně spolupracujete s Českým rozhlasem, pro který od roku 1992 jednou měsíčně připravujete Antikvariát Břetislava Rychlíka. Jak vzniká?
Často u mě doma v kuchyni. Někdy v roce 1991 mě oslovila Marcela Antošová z brněnského rozhlasu a nabídla mi vlastní pořad. Původně šlo o rozhlasovou hodinu, ve které jsem opět splácel dluhy zejména autorům spjatým s nezávislou a do konce roku 1989 zakazovanou kulturou. Díky svobodné dramaturgii jsem navíc kromě osobností, jako jsou Jan Trefulka, Jiří Kuběna, Pavel Švanda a další, mohl v tomto pořadu představovat hudbu, o níž bezpečně vím, že příliš často v rozhlase nezní. Od Plastic People až třeba po folklor. Z hodinového pořadu je v současné době jen půlhodina. A místo starých dluhů se vynořují nové v podobě různých menšinových kulturních žánrů. Ty mají v mém Antikvariátě stále otevřené dveře.

Od krize v České televizi uplynul více než rok. Stál jste na straně těch, kteří se postavili proti snaze politiků ovlivňovat dění v této instituci. Jste s vývojem v České televizi spokojen?
Nejsem. A myslím si, že Česká televize ve své současné podobě spěje k rychlému zániku. Podle mě je na některých postech ovládána lidmi, kteří ve velké míře nejsou schopní tak odpovědnou instituci odpovědně řídit. Někteří vypadají tak, že vrcholem jejich života je vůbec mít ten post a klepat se o něj. To je vždycky nebezpečné, takoví lidé jsou manipulovatelní. To znám z brněnského vedení televize. Patrné jsou také důsledky toho, že nedošlo k odpolitizování volby Rady ČT. Současná rada je výsledkem kompromisu. A takové kompromisy se nedělají. Vše nasvědčuje tomu, že někteří politici mají chuť zprivatizovat druhý program České televize. To mi připadá absurdní. Komu ho vezmou, když si televizi léta platí občané? A komu ho dají? Dalšímu Železnému?

Máte dvě dcery. Než se narodily, přikládal jste prý své ženě na břicho malé reproduktorky od walkmana a pouštěl horňáckou muziku, Janáčka, Mahlera, Toma Waitse či Leonarda Cohena. Co z toho dnes u dcer vítězí?
Třináctiletá Apolena zpívá v koncertním sboru Kantilena. To je špičkový soubor, z něhož vzešla například Magdalena Kožená. Apolena se do něho asi v devíti letech jednoho dne cestou ze školy přihlásila sama. Muzikální krev si v něm řádně zušlechtila. Nesnáší drsné polohy v muzice, které mám naopak rád já. Spíš prozpěvuje operně v latině a ve francouzštině. A naprosto odmítá učit se jakékoli horňácké písně.
Druhá dcera Juliána je živel, který dělá vše naplno. Naplno zuří, naplno pláče. Je opravdová horňácká bluesmanka, která skvěle intonuje. V pěti a půl roku má navíc mimořádnou hudební paměť. Zrovna včera jsem ji na její přání učil poměrně složitou tříslokovou horňáckou písničku a ona ji dnes ráno zazpívala zcela bezchybně. Miluje horňácký kroj a stále se ptá, kdy si ho zase bude moci obléknout.
To, že já jsem kdysi přestal chodit do houslí, považuju dnes za největší chybu v životě. Mohli jsme si dnes doma všichni krásně hrát.

Aspoň si zpíváte. Na každou lidskou situaci podle vás existuje písnička. Pokud byste měl vyjádřit svoji současnost, co byste zazpíval?
Ej, ešče dneskaj
jako tako, jako tako.
Ej, ale zajtra
všelijako, všelijako.

Ale toto si zpívám často.

RENÉ KOČÍK