15
vychází 2. 4. 2002

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Pavel Šporcl: Přepálená cédéčka nepodepisuju

Uzavřel jste exkluzivní smlouvu se Supraphonem. Jak přísná je ta exkluzivita?
Jsem velmi šťastný z toho, že jsme tuto smlouvu po dlouhém namlouvání uzavřeli. Exkluzivita tkví v tom, že mám smlouvu na několik let a víc bych asi s ohledem na obchodní tajemství prozrazovat neměl.

Na vašem prvním kompaktu u Supraphonu je samá česká hudba. Byl to záměr?
Když jsem přemýšlel, co nahrát na desku, která půjde hodně do světa, tak co jiného, než českou hudbu? Od českého houslisty se to ve světě očekává. Navíc, já ty skladby miluju! Takže na desce najdete dvě dua Z domoviny od Bedřicha Smetany, Romantické kusy Antonína Dvořáka, Janáčkovu Sonátu a Českou rapsodii od Bohuslava Martinů. K tomu jsem přidal Ševčíkovu Holku modrookou. Na tuto skladbu jsem natočil i videoklip, který je součástí cédéčka.

Váš kompakt je první takzvaně "inteligentní CD", tedy s CD-romovým bonusem, v oblasti klasické hudby u nás. Jste sám technický typ, sledujete technické novinky?
Nejsem. Počítač mám, pracuji s internetem, ale že bych byl nějaký technický talent, to ne. Jó - stahuji si antiviry - to jsou technické novinky, které mě zajímají. Ale jinak ne. Mám spoustu skvělých kamarádů, kteří mi s těmito záležitostmi, a nejen kolem počítače, pomáhají. Pomohli mi například vybrat auto

K těm antivirovým programům: už vám někdy "klekl" počítač kvůli virům?
Ne. Ale jednou jsem měl v počítači asi sto padesát virů najednou. Kamarád, který mi je tenkrát odstraňoval, prohlásil, že tak zavirovaný počítač nikdy neviděl.

Vy pomocí počítače komunikujete i se svými posluchači.
Ano. Mám krásné webové stránky, přes které si "povídám" se svými fanoušky a fanynkami. Mám jich hodně, což je skvělé; v mé branži to je výjimečná záležitost. Na mých internetových stránkách je spousta informací o mně, mých koncertech, repertoáru, fotky i takzvané fórum, kde mezi sebou a se mnou diskutují mí fanoušci. Samozřejmě je tam i kontakt na mou agenturu a moje e-mailová adresa, kam mi může každý napsat.

Píšou vám příznivci hodně a odpovídáte jim?
Píšou čím dál víc, takže mi to zabírá stále více času. Přesto se ale snažím na všechny e-maily odpovědět. Této komunikace si totiž velmi vážím.

Vy máte dokonce svůj fanklub!
Ano. Teď přemýšlíme, jestli se bude jmenovat fanklub nebo klub přátel. Možná zvolíme spíš tu druhou možnost, protože fan-klub je termín vžitý u patnácti až dvacetiletých dívek, a mně píšou i maminky a dámy nad dvacet i více.

Jste populární; pro tuto popularitu hodně udělala firma Arco Diva, u které jste nahrál několik úspěšných cédéček. Přesto jste od ní "zběhl k Supraphonu. Proč?
Supraphon o mě měl zájem už dlouho, jenže jsem byl vázán smlouvou právě s "Arcou". V době, kdy mi ta smlouva dobíhala, jsem se seznámil se svojí současnou manažerkou, která měla úžasné nápady a nabídla mi některé nové možnosti spolupráce. Hodně jsem o tom přemýšlel a pak jsem udělal to, co jsem udělal. Tak vznikla agentura Paganini Arts, která mě teď exkluzivně zastupuje. A musím říct, že skvěle.

Vydělá si muzikant klasické hudby na gramofonových deskách? A dá se vůbec v klasice vydělat?
Já si myslím, že dá. Je to branže jako každá jiná. Jasné je, že v oboru klasické hudby je méně peněz než v jiných oborech a učitelé na Zuškách a hráči v orchestrech jsou placeni podprůměrně, ale určitě by to mělo být normální, regulérní zaměstnání. A co se týče těch desek: když se udělá dobrá propagace, dá se vydělat i na deskách. Já jako interpret mám určité procento z prodeje. Když se desky prodávají, vydělávám si i já. Jsou tu ale i jiné vazby: díky desce se můžu dostat do televize a díky televizi se zase prodá víc desek. To jsou spojené nádoby.

Přepalují si lidé vaše desky?
Ano, už to dostihlo i mě. Přišlo za mnou pár lidí, kteří chtěli podepsat ofocený buklet k přepálenému cédéčku. Na jednu stranu mě potěšilo, že už si přepalují i moje nahrávky, na druhé straně jsem ale zásadně proti tomu. Takže jsem jim to nepodepsal. Přepalování hudbu opravdu zabíjí - tratí na tom všichni, co s tím mají nejvíc práce - společnosti, interpreti. Takže s přepalováním nesouhlasím.

Koncem jara absolvujete turné po Slovensku. Berete Slovensko pořád jako něco, co kdysi bylo naše, nebo už je to pryč a Slovensko je pro vás stát v Evropě, jako třeba Německo nebo Belgie?
Určitě je mi Slovensko bližší než třeba Německo, ale marná sláva, jezdíme tam do zahraničí. Je dobře, že se nemusíme učit cizí jazyk, když tam jedeme. A myslím si, že ta počáteční nevraživost mezi Českem a Slovenskem už skončila a stávají se z nás partneři a přátelé.

Zmíněné turné absolvujete se Štefanem Margitou. Nebude to tedy tak trochu estrádní program typu Hogo Fogo?
Myslím, že ne. Štefan Margita bude zpívat a já budu jako jeden z hostů - spolu se sopranistkou Lívií Ághovou a klarinetistkou Lídou Peterkovou.

Mnoho lidí z vaší branže Štefanu Margitovi vyčítá uvádění zábavného cyklu Hogo Fogo na TV Nova. Jaký je váš názor?
Víte, i mně hodně lidí vyčítá, co dělám. Já s tím ale nemám problém. Proč by nemohl klasický muzikant uvádět zábavnou show? Jde samozřejmě o to, jakým způsobem ji uvádí a jakou má ten program úroveň. V tomto případě je díky Margitovi šance alespoň občas propašovat na Novu klasickou hudbu. To je hodně záslužná činnost.

V televizi, ovšem té České, moderujete i vy. Jako průvodci pořadem o vážné hudbě se střídáte s Gabrielou Deméterovou.
Ano. Náš pořad se jmenuje Terra Musica. Česká televize mě oslovila a já jsem tím byl opravdu potěšen. Už se odvysílal první díl, ze kterého jsem si odvodil mnoho závěrů. Teď už vím, jak to dělat líp. Hlavní je nedělat to příliš vážně - chtěl bych, aby se na pořad mohl dívat opravdu každý a aby alespoň někteří z diváků přišli na koncert.

Česká filharmonie nedávno odmítala s vámi vystoupit, pokud budete mít šátek na hlavě.
Umělecká rada Filharmonie s tím měla problém, to je pravda. Dokonce jsem absolvoval jednání s ředitelem České filharmonie. To ale neznamená, že by protestovali všichni filharmonici. Na zkoušce jsem z jejich řad žádné negativní ohlasy necítil - naopak jsem cítil velkou podporu. Já jsem se k tomu postavil tak, že buď ten koncert odehraji se šátkem, anebo hrát nebudu. Přitom to byl opravdu důležitý koncert - řídil ho Vladimír Ashkenazy, natáčela ho televize a rozhlas a hlavně to byl můj první koncert s Filharmonií. Nakonec jsem koncert se šátkem odehrál.

Jak konkrétně vypadaly výtky umělecké rady České filharmonie?
Jim šlo jen o to oblečení a vůbec ne o to, jak budu hrát. Ale já už tyhle věci znám. Moji kritici si myslí a vyčítají mi, že to všechno dělám jenom kvůli médiím a kvůli tomu, abych byl slavný. Kdybych tenkrát s Filharmonií uhnul, jenom bych jim dokázal, že mají pravdu. Pravda je ale jinde. Za prvé mi vždy šlo v prvé řadě o kvalitu a o to, hrát co nejlíp. A za druhé si za svou image stoprocentně stojím, a všechno to dělám kvůli muzice. Samozřejmě mi dělá dobře, že jsem známý; díky tomu mám taky na měsíc dopředu vyprodané koncerty, mám hodně příznivců, mladí lidé chodí do koncertních síní a studenti dupou, křičí a stojí frontu na podpis na mých četných "výchovných" koncertech. Díky tomu se také často objevuji v televizi a nemusím tam hrát muzikálové melodie, ale poctivou klasiku. S určitou nadsázkou to beru jako poslání. Kdybych na jednom koncertě ustoupil, popřel bych to, co se už tři roky snažím dělat a čeho chci dosáhnout. A to nemohu.

Když mluvíte o image - ta vznikla za vaší spolupráce s firmou Arco Diva?
Ano, ale já už jsem dlouho před tím přemýšlel, co by se dalo pro muziku dělat. Nevídal jsem v koncertních síních mladé posluchače a říkal jsem si, že je to nějaké stojaté. Vždyť tu je jedenadvacáté století, proč pořád hrát ve fracích a s motýlky? I diváci by měli chodit v tom, v čem chtějí. Proč to všechno brát tak moc vážně? Lidé by měli z koncertu odcházet s úsměvem na tváři a ne vyčerpaní po třech sonátách! Takže to, co všechno se kolem mě stalo, byla spíš osudová záležitost.

Máte u nás, co se týče pojetí prezentace vážné hudby, pokračovatele?
Sám o nikom takovém nevím. Myslím si, že první, kdo začal být při prezentaci v médiích trochu normální a přitom prvotřídní, byla Dagmar Pecková. Ale ona jde trochu jinou cestou - například svoje koncerty si sama, myslím, neuvádí. Já ano. Chci být s publikem v maximálně možném kontaktu.

Jako jediný mladý český houslista jste uveden v knize Henryho Rotha Housloví virtuózové od Paganiniho do 21. století. Co to s vámi dělá?
Nic. Samozřejmě mě to velmi těší, je to pocta, ale že bych z toho nějak zpychnul, to ne.

Koho ze svých českých kolegů byste do té knihy zařadil vy?
Vzhledem k tomu, že jsem studoval ve Spojených státech, u nejlepších profesorů, měl možnost slyšet ty opravdu nejlepší houslisty, a i sám na sebe mám ty největší možné nároky, mě v současné době z mladých Čechů nikdo nenapadá.

Jako řada umělců se věnujete i charitě.
Angažoval jsem se například v projektu Stačí málo k radosti, který měl pomoci dětem z dětských domovů. Byla to akce, která pro ně shromažďovala dárky a já jsem s nimi pak ty domovy objížděl. Dárečky byly vždycky rozebrané během tří minut, ale ještě víc na mě zapůsobila jiná věc: ty děti ze všeho nejvíc chtěly, abych je vzal do náruče a pochoval. Stály na to dlouhé fronty. Pokud to jde, když člověk má možnosti, měl by pomáhat, jak se dá.

Jste ve středu dění, máte hodně fanoušků, koncertujete, moderujete. Jste někdy sám nebo cítíte se osamělý?
Já se nikdy necítím sám! Když jsem konečně sám doma, když mám volný večer a můžu si třeba otevřít láhev vína, tak jsem velice šťastný. Takových okamžiků je hodně málo a já si musím pečlivě vybírat, nejen co všechno podnikám a kde hraju, ale i takové volné večery. Protože kdybych si je nenaplánoval, vždycky mám kam jít.

TOMÁŠ PILÁT

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ