ČRo 3 - Vltava, 12. dubna 22.45

V pozůstalosti Zdeňka Lorence se nachází mnoho básní z konce 40. a počátku 50.let 20. století - tedy z období, kdy Lorenc nesměl oficiálně publikovat -, z nichž pouze některé byly otištěny ve sbírce Za zády v roce 1967. Většina těchto básní zůstala dlouho nevydána. Ty z nich, které jsou z let 1946-51 a tvoří samostatný celek, byly vydány teprve v roce 2001 pod názvem Pít z kterékoliv strany.

Jsou to básně psané většinou ve stínu února 1948. Přibližují mimo jiné Lorencův pokus nějak se vyrovnat s nepochopitelným společenským i literárním vývojem, který pro něj jako pro surrealistu byl obzvláště nepřijatelný. Zároveň tyto básně představují básnické vyjádření Lorencova odpoutání od reality do svébytného uměleckého světa. Avšak magickorealistická metoda tvoření se stále opírá o zážitky skutečnosti, vychází z ní a nepřetržitě je s ní konfrontována. Výrazně se v Lorencově tvorbě objevuje také ozvuk existencialismu, jeho motivy smrti, noci, tmy, stísněnosti, bolesti, obav. Dosahuje až k barokním obrazům, zjevně inspirován především Františkem Halasem a jeho sbírkou Kohout plaší smrt. A vším prorůstá vědomí osamocenosti, solitérství, samoty. Právě samota se měla stát prostorem sebeuvědomování, prostorem seberealizace, ale i prostorem sebetrýzně. Nadreálné se měnilo Lorencovi v nadromantické. Snad proto, že skutečnost se jevila být natolik zrůdnou a nepochopitelnou, že se nemohla stát základem ničeho, dokonce ani východiskem ke svému popření. Cesta musela vést zpět. Východiskem se mohl stát romantismus. Zdeněk Lorenc tak dochází k vědomí zpovědi jako poslední formy výpovědi. Považuje romantismus nikoli jen za estetický nebo filosofický směr, ale za revoltu proti strašlivým životním podmínkám, proti jakémukoliv zotročení a věznění, proti násilí; romantismus je vzpourou proti podřízenosti člověka. Poezie Zdeňka Lorence z přelomu 40. a 50. let je árií básníka, smyslem jehož hlasu je oslavování svobody člověka.