U Petra Zelenky (neplést s pohádkářským řemeslníkem Zdeňkem Zelenkou) jsme si již několikrát mohli všimnout výrazného sklonu k mystifikaci, ke směšování autentických faktů s věrohodně vyhlížející smyšlenkou. Tento přístup uplatnil již ve své prvotině Mňága - Happy End, znovu jej opakuje ve svém nejnovějším projektu Rok ďábla, tentokrát ještě ve vybroušenější, v pointování jednotlivých motivů údernější podobě, odvíjející se v česko-anglické jazykové rovině.

V Roku ďábla opět používá skutečné osobnosti (Jarek Nohavica, skupina Čechomor, Karel Plíhal atd.), aby do událostí, které lze považovat za dokumentární záznam (zejména v případě koncertů), zasouval fantaskně fabulované vsuvky, někdy dějově rozehrané, jindy zastoupené úvahami a glosami pronášenými přímo na kameru - promlouvá nejen Nohavica, ale také členové Čechomoru, eventuálně zarputile mlčící Plíhal, pozvaný zcela marně do televizního studia.

Příznačné je, že nemáme jistotu ani v tom, zda hojné koncertování vychází ze skutečnosti či zda bylo nachystáno jen pro filmové účely. Režisér obratně prolíná postupy dokumentárního a hraného filmu, aby dospěl k okouzlující mystifikaci, z níž samozřejmě nejvíc vytěží hlavně ten, kdo je podrobněji obeznámen se zúčastněnými osobami. A vyloženě znalcům jsou určeny už zcela dekorativní epizody, např. s kritikem Janem Follem jako tázajícím se novinářem či letmé interview s Jiřím Králíkem, duší Letní filmové školy. Rovněž nečekaně přesné zakotvení příběhu do časů, kdy zemřel písničkář Karel Kryl, narušuje dosud ideální bezčasí, v němž se celé vyprávění jinak odvíjí.

Zelenkův film postrádá figuru, kterou by bylo možné považovat za ústřední: zprvu vše nasvědčuje, že by to mohl být holandský dokumentarista, jenž se do Čech vypravil jen proto, aby zjistil, jak vyléčení alkoholici mohou dále žít bez Boha. Dění kolem sebe občas pozoruje zcela nedotčen jakoukoli vědomostí, sám však stále silněji zatahován do jeho víru. Jeho přítomnost je ale příliš brzy upozaděna. Nejprve sledujeme, jak kapela Čechomor vystupuje s náhle "zrockovatělým" Nohavicou, posléze nahrazeným Jazem Colemanem, jenž experimentuje s přítomností doprovodného symfonického orchestru i s magickými obřady na dně kteréhosi povrchového velkolomu. Dochází k paradoxní situaci, kdy vůdčí figurou se stává ta, která právě určuje probíhající dění. Jenže putovní předávání "štafety" není plně domyšleno, na čemž se dozajista podepsal i střihač David Charap.

Film si zjednává pozornost řadou lákavých atrakcí. Pohrává si s mysteriózní atmosférou, když vyprávění rámuje motivem explozivního sebevznícení, které dokonce i spatříme; dokonce se dovíme, že na jevišti se pohybují i jakési astrální bytosti, jimž muzikanti vyhradí při svém vystoupení část pódia. Rozehrává vtíravé gagy, ať již je to Nohavicův výpadek paměti či třeba vzplanutí kroje účinkujících vinou příliš blízkých světelných zdrojů. Pobaví obskurním dohadováním, třeba o tom, zda Nohavica nosí slipy nebo trenýrky. Zahlédneme vizuálně nápadité výjevy, třeba houslistu oblažujícího hosty v hotelovém výtahu. Ale Rok ďábla se dotýká i závažnějších záležitostí: při besedě s Čechomorem zajímá přítomné nikoli tato skupina, nýbrž jen nepřítomný Nohavica... O muzikantské slávě je tu řečeno vše podstatné.

Z dosud řečeného plyne, že Rok ďábla se bohužel uchyluje ke zbytečnému přehánění, marnivě spěje až ke karikujícím rysům. Zelenka zapomněl, že méně někdy bývá více, že výrazová uměřenost dokáže spřádat výmluvnější hru významů a vztahů než přebujelá, rádoby hravá duchaplnost. Příliš popustil uzdu své představivosti a konečný výsledek postrádá pevněji stmelený tvar. Nejsem si jist, zda právě tudy vede tolik obdivovaná cesta, i když se blýská všude rozvěšeným pozlátkem.