13
vychází 18. 3. 2002

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika


ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

ČRo 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 12.05, repríza ve 22.00

Toulky Normandií

"Je to místo ze 16., 17. století, takže tam, kde je vstupní hala, stála konírna. Vzadu byly administrativní budovy. Nejsem si jist, ale domnívám se, že krb pochází už z doby Jindřicha IV. a zbytek zadní budovy ze století následujícího." - Pokud posloucháte pana Stefanyho, máte pocit, že jste na zámku a právě absolvujete jeho prohlídku. Skutečnost je však jiná. Pan Stefany mě totiž za okamžik uvede do pokoje. Hotel, který najdete mezi městy Lisiere a Caen v Normandii, má však, jak už napovídá jeho název, ještě jednu zvláštnost. Je to totiž starožitnictví. Dáte si snídani a můžete použít cukřenku ze stříbra, na níž je cedulka 500,- franků. Všude kolem vidíte nejrůznější hrníčky, soupravy příborů, ale i obrazy či kusy nábytku. To vše s cenovkou. Pokud se vám něco líbí a máte dostatek peněz, můžete si to koupit. "Máme hodně hostů, znalců, kterým se líbí naše starožitnosti, především zboží z Anglie, které pravidelně přivážíme. Máme od všeho něco. Oblíbený je třeba porcelán, často jde i o velmi staré věci, naprosté unikáty svého druhu," vysvětluje pan Stefany. Takže máte možnost zatopit si v krbu Jindřicha Navarrského a k tomu si koupit psací stůl za pět tisíc franků.

Ve Francii lze bydlet různě. Nejlevnější jsou sítě hotelů Formule I. Lepší jsou hotýlky Premiere Class - ty slouží hlavně na přespání. Přijedete pozdě večer, zalehnete a brzy ráno už jste zase na cestě. Mají jen to nejnutnější vybavení, tedy hlavně postel. Sociální zařízení bývá často na chodbě, ale všude je čisto. Velmi populární je i ubytování na venkově. Jsou to obyčejně statky nebo hospodářská stavení, kde bydlíte levně a máte všechno, co potřebujete. A v blízkosti i francouzskou rodinu s příležitostí ochutnat různé druhy vína. V Normandii pak spíše kalvadosu. V Normandii je tento druh ubytování často základním zdrojem obživy. Přes léto se celá rodina tísní v jedné komůrce, zatímco hosté okupují usedlost. Ale rodina z toho pak žije celý rok.

Ještě předtím, než jsem dorazil do starožitnictví, strávil jsem noc v jednom hotelu v Le Havru. Jmenoval se Západní vítr. Jedno patro bylo stylizováno do venkovské usedlosti, další mělo evokovat život v přírodě. Já jsem bydlel v patře, které připomínalo život na moři, a pokoj měl být něco jako kajuta. Byl ovšem vylepšen několika sádrovými racky, mořskou solí do koupele, oblázky v lampičkách, velkým kompasem a dokonce i povlečení bylo námořnické. Celou jednu stěnu pak zdobilo impozantní kormidlo.

Co se týče bydlení, ve Francii se fantazii meze nekladou. Bujná fantazie ovšem může někdy být i na škodu. Když jsem přijel k zámku pana Stefanyho, byla už hluboká noc a hotel vypadal tak trochu jako strašidelný hrad. Možná i proto, že stál hodně stranou ostatních domů. A přestože měl deset pokojů, všechny byly volné. To, že už je po sezoně, mě nijak zvlášť neuklidnilo. Mírumilovně nepůsobily ani dlouhé, bezpochyby vzácné nože, byť měly cenovku. V hotelu byl jediný člověk, až nápadně podobný Anthonymu Perkinsovi. Byl to právě pan Stefany. Jeho vazba na Anglii se mi také moc nezdála. I když v domě nikdo nebyl, každou chvíli tam něco vrzlo. Anthony Perkins mi ráno udělal dobrou snídani. "Máme otevřeno teprve sedm let a už se o nás ví," řekl významně. A já jsem se na něj stále díval trochu podezřívavě. Zeptal jsem se ho tedy, zdali v hotelu i bydlí. Ještě že jsem tak neučinil předchozí večer. "Ano," odpověděl. A jak byste asi předpokládali, vzápětí dodal: "Se svou matkou."

JAN ŠMÍD