Na rodinných výletech v šedesátých letech jsme si zpívali tuhle písničku Jiřího Suchého:

Do Horního Slavkova, který je Horní podle hornictví a Slavkov po Slávkovi z Rýzmburka, kterému podle písemné zprávy z roku 1378 patřil, mě přivedly jeho ohrožené památky. Renesanční město po vytěžení cínu v 16. století rychle zchudlo, a tak se stalo, že jeho historické jádro nebylo přestavěno: to už se mu ale říkalo Schlaggenwald. Spolu s okolními kopci Slavkovského, tehdy ovšem Císařského lesa, to bylo území lautr německé. Ačkoliv - řekli bychom, že Pluh z Rabštejna byl Němec?

V roce 1947 přišli do Slavkova sovětští poradci a pod jejich dozorem se v sousedství cínových ložisek začal těžit uran. Pracovní sílu k tomu opatřily komunistické koncentráky, město bylo uzavřeno, pro "svobodné" občany bylo postaveno sídliště s divadlem, nóbl restaurací a hotelem Tatran. Uprostřed náměstí vztyčili socrealističtí architekti obelisk s lucernou, morový sloup své doby. Uranoví horníci vydělávali nepředstavitelné peníze, které neměli jak utratit, tak je propíjeli a devastovali sebe i své okolí.

Renesanční domy mohly za ty prachy být stokrát opravené i vybavené komfortem, ale ve městě kromě cikánů tehdy nebyl nikdo, kdo by v nich chtěl bydlet. A tak se stalo, že městská památková rezervace, vyhlášená v roce 1952, byla v roce 1972 potupně zrušena. Do roku 1994 bylo v Horním Slavkově zbořeno 389 historických domů, včetně několika kaplí, kostelů a vesnických usedlostí. Uran je vytěžen a po tom všem zůstal jen na kopci objekt věznice. Jak že to je v té písničce?