Pocházíte z dvojjazyčné rodiny, dvacet let jste strávil v zahraničí; kde se vlastně cítíte doma?
V české poezii. Zdánlivě vyhýbavá, ale pravdivá odpověď. Už v dětství jsem objevil české lidové písně a texty, pamatuji se, jak na mně zapůsobila Svolinského Čtyři roční období a prvním hororem, který jsem vnímal, byla píseň Osiřelo dítě. Potom přišel Erben, v dospívání Holan, Palivec, Reynek, Zahradníček a další. Měl jsem velmi silný vztah k literatuře, byla mým rodným teritoriem. A pak ještě snad Orlické hory. V české literatuře jsem "doma" opravdu od dětství a po odchodu do ciziny jsem si zvlášť zřetelně uvědomoval, že komunisti všechno kvalitní a svobodomyslné potlačují. A řekl jsem si, že právě zakázanou literaturu budu venku vydávat. Aby trvala dál. To byl první podnět k mé exilové nakladatelské činnosti. Pokud nejsem původem tak docela Čech, pak základním a literárním vzděláním určitě.

Jak jste si v Anglii ekomomicky vedl coby nakladatel?
Velmi dobře. Dělal jsem totéž, co dnes v Akademii: vydával mimo jiné populární, prodejnou literaturu, například i kuchařky, Švandrlíkovy Černé barony nebo Škutinovu knížku Už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu, abych získal peníze třeba na literární kritiky Milana Jungmanna nebo na Heideggera. Vždycky jsem to kombinoval a dělám to pořád. Tady doma jsem se s tím ovšem u některých snobů se zlou potázal. Mnoho lidí soudí, že by Academia populární literaturu vydávat neměla.

Ale konkurz na ředitele jste vyhrál právě s touto koncepcí, ne?
Přesto to je pořád ještě někdy těžké, vedu neustálé boje. Nejlépe mě vždycky chápalo ekonomické oddělení našeho zřizovatele, Akademie věd, které rozumí penězům a dobře ví, že státní dotace máme účelově jen na vědeckou literaturu. Což znamená, že na chod nakladatelství musíme vydělat - nejmíň patnáct milionů ročně. Kdyby dali inzerát "Hledáme ředitele, který vydělá patnáct milionů" - nikdo se nepřihlásí. Proto jsem třikrát vyhrál konkurz.

Které knihy vám pomáhají vydělávat?
Třeba Dějiny KGB - Mitrofinův archiv, kterého se zatím prodalo sedmnáct tisíc výtisků, nebo Židovské anekdoty. Obrovským bestselerem je Solženicynova Autobiografie, ale taky Naši ptáci. A nesmím zapomenout ani na Ivana Krause.

Toho jste vlastně objevil vy.
Ano, chtěl jsem jsem ho vydávat už v Londýně, pak tu došlo k převratu, takže vyšel už v Praze. Zpočátku ale neměl takový úspěch, jak jsem čekal, spíš to bylo průměrné. Ale nedávno mě napadlo vydat všechny tři Krausovy malé knížky jako trilogii, udělali jsme z toho dárkovou "vánoční" knížku s ilustracemi Adolfa Borna. A Born znamená už na první pohled humor, najednou začalo knížka jít na odbyt, dodneška jsme prodali několik set tisíc. Mimochodem právě Kraus mi kdysi způsobil velké potíže, prý "snižuje" solidní značku Academie.

A jak si s "akademiky" stojíte teď?
Snad už líp, ale třeba Ústav pro českou literaturu mi pořád nemůže přijít na jméno. Pokud jde o beletrii, vydávám totiž převážně reprinty, nikoli původní literaturu, což je kritizováno. Jenže já musím vydělat, a původní beletrie je vždycky velké riziko.

Vydáváte ale taky třeba prózy Ivana Klímy.
A s velkým úspěchem A víte proč? Protože mezi čtenáři beletrie dominují ženy, "ženská" literatura je velmi oblíbená a Klíma se jí svým způsobem blíží. Zná psychologii ženj ako málokdo, sympatizuje s nimi, rozumí jim. Kdežto většina evropských mužských autorů za posledních dvě stě let zobrazuje ženy jako sexuální objekt nebo jako mlhavé figury bez masa a kostí, bez psychologie. Muži jim nerozumějí. Klíma je výjimka, svým způsobem předběhl předběhl "ženskou" literaturu.

Kde berete vydavatelské nápady?
Musíte mít velký archiv v hlavě, znát českou i světovou literaturu, dívat se po knihkupectvích, co na trhu chybí, co lidi chtějí. Nejvíc se o tom dovíte v antikvariátech. Takže do nich hodně chodím a leccos mě napadne. Například Zvonokosy, vydal jsem je a hned prodal deset tisíc výtisků. Musíte zkrátka hledat a být pořád "tržně bdělej", doktor Plzák by řekl - zachovat si bdělé vědomí. A nesmíte být snob, mnozí chtějí prestiž, prestiž, prestiž. Já ji nemám. O mně se říká - zejména v některých vědeckých ústavech vám to potvrdí -, že to co dělám, je "botanizování na hřbitově". Prý žádná původní tvorba. To není pravda, já jen nemohu vydávat všechno, co se považuje za progresivní. Mnozí z mých kritiků ani nevědí, že se nám dotuje jen čistě vědecká literatura a částečně populárně naučná.

Kterých knih vydaných v Academii si nejvíc považujete?
Většinou těch, které nejsou na trhu ani moc vidět. Je to například úžasná knížka dr. Baleky Esej o modré barvě, na rozhraní filozofie, kunsthistorie, dějin umění i fyziky, taková mezioborová knížka. Taky si vážím Encyklopedie výtvarného umění od téhož autora, která se specializuje na témata dosud opomíjená v jiných slovnících, např. na symboliku nebo mytologii. Nebo pojednání jednoho Číňana o velké fermatově větě, první vydání mělo dva a půl tisíce výtisků, všechny jsme rozprodali. Ale abych nemluvil jen o úspěších. Vydali jsme i pár knížek beletrie, které úplně propadly, to mě mrzí. Třeba román velkého maďarského i světového autora Sándora Máraiho, u nás úplně neznámé jméno. Tak trochu žiju i z vlastního archivu a z toho, co jsem poznal za studií. Např. knihu o křižáckých výpravách jsme měli v Anglii jako doporučenou četbu. Z tohoto archivu bych rád vydal některé hodnotné filozofické publikace. Taky chci vydat - ale to už říkat nebudu, to je výrobní tajemství.

Vaše nadšení pro knihy napovídá, že věříte v jejich budoucnost...
Jistě! Před časem byla móda tvrdit, že elektronická média nahradí tištěný papír. To je vyloučeno, kniha je nenahraditelá, protože je velmi pohodlná, neunavuje oči jako obrazovka a je kompaktní. Představte si třeba velký anglicko-český slovník. Můžete ho mít na CD, ale to pak musíte pro každé slovíčko zapnout počítač, najít si své slovo a zas se vrátit k textu, kvůli němuž jste je hledali. I velká kniha je pořád pohodlnější než obrazovka, natož malý slovník do kapsy, tam už vůbec není o čem mluvit. Nebo: můžete si vzít román na obrazovce do postele? Čím víc se lidé budou dívat na monitor, tím budou unavenější. Nebudou se chtít dívat i doma na mihotavé světýlko, na které zírali sedm hodin v práci. Jistě, patrně zaniknou velké encyklopedie, ty nahradí internet. Ale knížky jako takové určitě zůstanou.

Když už jsme u encyklopedií, v Kdo je kdo jsem se dočetla, že vaším heslem je trochu upravené čapkovské "Nemohu být socialistou, protože jsem na straně chudých". Proč právě tato věta?
Protože jsem smýšlením liberální ekonom. Už v prvním ročníku svých ekonomických studií v Anglii jsem pochopil základní princip liberální ekonomie: Nejlepší způsob, jak odstranit chudobu, je růst hrubého domácího produktu. A k tomu vede zdánlivě jednoduchá cesta - zjednodušovat byrokracii a snižovat daně. Pak se sociální podpory budout týkat jen nepatrného procenta lidí, těch opravdu potřebných. Když snížíte daně a byrokracii a zároveň posílíte právní stát - musíte totiž mít strašně tvrdé tresty na podvody, podobně jako v Americe -, země vám rozkvete pod rukama. Ale v Evropě to zřejmě nejde prosadit, nejen u nás, například ani v Německu. Všude se totiž usilovně buduje sociální stát.

Proč se v Evropě liberální principy nerealizují, když jsou tak efektivní?
Protože panuje pohodlnější cesta - sociální demagogie, která živí obrovský byrokratický aparát. Tou demagogií se sociální stát udržuje. Obrovská byrokracie se podle Parkinsonových zákonů množí jako králíci a byrokraté si k tomu vymýšlejí ideologii, která vyhovuje jejich existenci. Proti liberálně pravicové vládě lze samozřejmě tuto demagogii účinně postavit, vyhrát volby a mít vládu. A o to jde.

Myslíte tedy, že socialistům jde především o moc?
Jistě nikoliv pouze o moc, možná tomu i věří. Ale třeba v padesátých letech bylo u komunistů taky těžko rozlišitelné, co je kariérismus a co víra.

Proč se vlastně nesnažíte své názory prosazovat v politice?
Snažil jsem se, ale neuspěl. Jeden čas jsem byl i členem výkonné rady ODS. Jenže Klaus vlastně prosazoval jakousi třetí, českou cestu, přesně tu, proti které hovořil. Neprivatizoval, všechno nechával být včetně regulovaného nájemného. Myslím, že kdyby Klaus včas, aspoň o osm let dřív, prodal klíčové podniky, jak se o to teď se zpožděním pokouší Zeman, dostali bychom obrovské peníze, daleko víc, než se nabízí teď, a hospodářství by fungovalo asi jako Škoda-Volkswagen Mladá Boleslav. Jenže on nechtěl. Chtěl českou cestu, chtěl všude mít své lidi. On je v podstatě národní socialista, ale hlásal liberální ekonomiku a tím zblbnul lidi. Konflikt byl nevyhnutelný, liberální křídlo strany se vzbouřilo a já s nimi, a odtrhli se. A já tím pádem úplně vypadl z politiky, Unie svobody mě nechtěla. Byl jsem pro ni na jedné straně příliš liberální, na druhé zas příliš konzervativní.

To možná chce bližší vysvětlení.
Ekonomicky jsem liberál, ale v názorech na společnost jsem zároveň konzervativec. Což spočívá v tom, že se domnívám, že společnost není vytvořena jen z individuí a že zákony nemají být nastaveny pouze pro jednotlivce. Konzervativní politická filozofie se liší od liberální tím, že nepovažuje společnost jen za souhrn jedinců. Hlavní buňkou je rodina, obec, kraj a historická souvislost. Jeden klasik to vyjádřil přesně: Konzervativec je člověk, který poslouchá hlasy mrtvých i těch, kteří přijdou teprve po něm. Zatímco liberalismus je individualistický a abstraktní, proto vytváří nternacionály, u konzervativců hraje roli především svoboda a tradice.

Lze vůbec skloubit liberalismus s konzervatismem?
Podle mne ano. Ekonomika má být liberální, ale společnost tradiční. Což stručně znamená, že má stát na morálních hodnotách. A politická reprezentace má jít příkladem - od slov až k činům. Stát taky musí podporovat kulturu a vzdělání. Film, kvalitní hudbu, odborné knížky dotované tak, aby si je mohli kupovat i středoškoláci, výtvarné umění, rozhlas. Na tohle vám liberál řekne - to mě nezajímá, tržní podmínky platí i pro kulturu, ať se o sebe postará sama. V tomhle punktu jako konzervativec víc straním ministru kultury Dostálovi než ODS. Chápu ho, že je vždycky na mrtvici, když se při jednání o rozpočtu snaží pro kulturu něco zachránit.

Nemáte dojem, že u nás je příliš přebujelé "stranictví"?
Demokracie nemůže být nestranická. Představa, že by mohly být voleny pouze osobnosti, je podle mně naivní. Politické strany se přece kdysi vznikly z podpory osobností, tj. ze skupin lidí, kteří stáli na jejich straně a vedli za ně volební kampaň. U nás vyplývá problém spíš z toho - a v tom má Havel a jeho příznivci trochu pravdy - že strany nenaslouchají společnosti, nevšímají si názorů lidí, ani je neuznávají. V "havlovské" koncepci občanské společnosti je požadavek naslouchat občanům, počítat s nimi i jindy než v předvolební kampani. Ptát se jich, rozhodovat se společně s nimi - zejména při řešení problémů, které se jich bezprostředně týkají. Tady se často s lidmi manipuluje - typickým příkladem manipulace byla kauza televize. Není divu, že se lidé proti tomu vzbouřili. Pravda, dá se říct - vzbouřila se jen menšina, ale vždycky se vzbouří hlavně ti aktivní. Že společenské problémy nezajímají většinu, to není argument proti tomu, aby se lidé zvali k řešení problémů! Když se má na Václaváku stavět ošklivý monstrbarák, měli by mít do toho co mluvit všichni aktivní Pražané, nejen architekti a urbanisté. Je pravda, že s občanskou společností se tady vůbec nepočítá, politika je chápána jako manipulace: dohodneme se mezi sebou jen my "nahoře", domluví se oposmlouva, a hotovo.

A přitom motivy jsou často velice málo ušlechtilé, spíš přízemní: snaha neztratit politické postavení, poslaneckou židli...
Ano, v pozadí jsou vždycky prebendy a posty. Politici se chtějí zabezpečit proti volbám, vlastně jako by si už předem řekli - "My se vždycky nějak dohodneme". Ale tohle není demokracie, demokracie znamená, že jsou psaná i nepsaná pravidla hry, která dodržujeme. A mezi ně patří i občanská společnost. Jejím problémem je, že je snadno napadnutelná. Klaus třeba říká, jsou to všechno šílenci, copak já se s nimi vůbec mohu bavit?. Jistě, jsou tam radikální až šílené skupiny, třeba anarchisti, antiglobální odpůrci proti všemu. Ale s rozumným a aktivním občanem je nutné počítat i v mezidobí voleb. Život v této zemi se týká všech.

Pořád používáme slovo demokracie, jaký má obsah pro vás?
Jeden starý profesor v Anglii nám na přednášce říkal: Co je to demokracie? Běžný člověk by řekl: když vládne většina. Ne, to není demokracie! Je tedy snad demokracie, když mají všichni rovné hlasovací právo? Ne, ani to nestačí. Demokracie je, když ti, kteří byli zvoleni, respektují práva menšiny, která v téhle chvíli prohrála a nevládne. Neboť ta menšina se může jednou stát většinou. U nás se držitelé moci chovají jinak: byli zvoleni a teď budou prostě rozhodovat sami.

V politice své názory už neprosazujete, přednášíte pouze americkým studentům. Proč ne českým, na naší univerzitě či jiné vysoké škole?
To nemohu, protože mám jen magisterský diplom. Abyste tu mohl přednášet na vysoké škole, musíte mít doktorát, což v Anglii a Americe nemusíte, tam - když publikujete a jste činný v oboru - stačí dokonce jen diplom bakalářský.

Nemáte sice politickou funkci, ale pravidelně sedáváte u rozhlasového mikrofonu, to je přece taky docela slušná pozice, nebo ne?
Pravda, jsem zván do ranního pořadu stanice ČRo 2 - Praha Jak to vidím a moc si toho vážím. Ale tam se ode mně nechce o politice ani slovo.

O čem tedy mluvíte?
Do rádia chodím s tématy svého zájmu. Vyprávím o poezii, o životním stylu, o knihách. Vždycky se snažím najít téma, které dobře znám a o němž si myslím, že je nosné, vášnivé a třeba i zábavné. Mám několik "svých" oblíbených. Například filozofii. Chtěl bych postupně popularizovat filozofická témata a mluvit tak, aby tomu každý rozuměl.

Není tu přece jen nebezpečí přílišné abstrakce?
Vůbec ne, musí se jen pojednat přístupně a na blízkých pojmech.

Jaké to třeba jsou?
Například nedávno jsem mluvil o dialogu - co to je, jak vypadá. Podle mě je to důležité, a přitom filozofické téma. Obsahuje základy lidské komunikace, je v něm skryta otázka osamocenosti, problém, že lidé spolu vůbec nedokážou vést dialog, že se často zmůžou jen na dva monology, že se hádají, že jsou hned naštvaní, když má někdo jiný názor. Hodně se to týká i tolerance, která spočívá v tom, že poslouchám a snesu jiný názor. Vidíte, na první pohled jen jeden z technologických prostředků komunikace - a jak hluboce zasahuje do života lidí!

Jako by vás ten problém nejen zajímal, ale i trochu trápil, nemýlím se?
Jako člověka s konzervativními přístupy ke společnosti mě to jistě trápí. Podívejte se na současnou krizi partnerských vztahů - ty také často plynou z neumění partnerského dialogu. Vždyť dnes se staví víc garsonek než velkých bytů, lidé žijí jako "singly", nejsou schopni se dělit ani o postel, natož o byt. Jsou problémy s "jedináčkovstvím", lidé spolu nedokážou komunikovat, tedy ani žít.

Jaký je ohlas vašich rozhlasových promluv?
Překvapivě velký, chodí mi spousta dopisů, většinou píšou, že se jim pořad líbí. Myslel jsem, že budou víc nadávat. Ale z té korespondence jsem získal daleko významnější poznatek - že rozhlas poslouchá mnoho lidí. To je důležité vědět.

Vy máte s rozhlasem zkušenosti také z dřívějška, ne?
Spolupracoval jsem kdysi pravidelně s BBC, dělal jsem pro ně pořady o východní Evropě.

Nestýská se vám po pravidelné publicistice?
Stýská nestýská, jako nakladatelský podnikatel na to zkrátka nemám čas, co dělat.

AGÁTA PILÁTOVÁ