10
vychází 25. 2. 2002

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


I. H.P. N.TÉMA TÝDNE

Petr Nováček a Ivan Hoffman, Český rozhlas 1 - Radiožurnál

Zemanova Izraelská zkušenost

Výroky, které pronesl náš předseda vlády v průběhu návštěvy Izraele, způsobily nevídanou reakci. Arabské státy jsou pobouřeny, Evropská unie požadovala vysvětlení a neméně bouřlivá byla reakce domácích politiků, kteří Miloše Zemana obvinili z poškozování státu v zahraničí. Co strašlivého náš premiér řekl, že z toho vznikl mezinárodní skandál? Dovolil si v komplikovaném palestinsko-izrealském konfliktu ukázat prstem na viníka. Miloš Zeman zopakoval výrok, který jsme již od něj slyšeli před zahájením útoků na základny teroristů v Afghánistánu, totiž že "s teroristy se nevyjednává, ale bojuje". Problém je v tom, že neučinil rozdíl mezi sebevražednými atentátníky z Ládinovy organizace Al-kajda a mezi sebevražednými atentátníky z palestinských organizací Hamas, či Islámský džihád. Po pravdě řečeno takový rozdíl ani neexistuje, co však existuje je nepsaná diplomatická domluva, že se nebude používat rovnítko a měřit že se bude různými metry. Miloš Zeman tuto zásadu nedodržel, čímž vyvedl z míry představitele Evropské unie. Rychle ho upozornili, že EU usiluje o jednotnou zahraniční politiku a ta v případě konfliktu mezi Izraelem a Palestinou zjednodušeně říká, že s teroristy se nebojuje, nýbrž vyjednává. Neochota evropských politiků nazývat předáka Arafata teroristou, má více důvodů. Palestinský prezident je regulérně zvolen, má tedy mandát k jednání, a verbálně také usiluje o dohodu a mír. U palestinských radikálů se sice velké autoritě netěší, ale má podporu arabského světa a dobré vztahy Evropy s arabskými zeměmi jsou předpokladem výhodného byznysu.

Náš premiér s tak ostře odmítavou reakcí zjevně nepočítal a tak se dodatečně vymluvil na špatnou angličtinu a nedorozumění způsobené novináři. Evropská unie toto vysvětlení okamžitě akceptovala přesto, že není těžké si ověřit, že náš premiér řekl co řekl a co řekl, že si i myslí (anebo myslel). Podstatné je nemít problém a ten EU nechce stejně tak s Araby, jako s námi. Jinak jsou výroky premiéra vnímány doma, kde s ním novináři mají staré účty a politici jsou s jeho stranou v předvolebním boji. Manévr premiéra, který shledal nešikovným trvat na svých výrocích, novináři neakceptují a jeho výmluvy kvalifikují jako lež. Politikům pak se zalíbilo v pozici, kdy mohou předsedu vlády peskovat za to, že poškodil Česko v zahraničí. Ani média ani politici se přitom zjevně nehrnou do komentářů k palestinsko-izraelskému konfliktu. Neříkají nám, zda Jásira Arafata mají za mírotvorce, či teroristu, nemají názor na to, zda a jak se má Izrael bránit lidem, kteří navštěvují restaurace s bombou. To, čeho jsme svědky, je pouze domácí reakce na zahraniční reakci, aniž by se přemýšlelo, proč byl náš premiér kritizován a zda byl kritizován právem.

Miloš Zeman uvízl v pasti, ze které není úniku: Nemůže ani trvat na tom, co řekl, ani nemůže tvrdit že to neřekl. Taková past je ovšem v politice nastražena na kohokoli, kdo se rozhodne vyslovit jednoznačný názor, anebo učinit jednoznačné rozhodnutí. Bezpečnější je v choulostivých situacích "mlžit", mnoha slovy nic konkrétního nevyjádřit. Politicky moudré je konstruovat každé prohlášení s únikovým východem. Bezpečné je na konkrétní dotaz odpovědět obecně, například slovy: "To je skutečně dobrá otázka, jedná se o doopravdy vážný problém, na který je třeba najít odpověď, jedná se o velkou výzvu, nelze jen tak přihlížet, je nutné odpovědně jednat" a tak dále až do nekonečna. Skutečným profesionálem je takový politik, od kterého se nedovíme nic, co by mu mohlo uškodit, anebo jednoduše nic. Pak se ovšem musíme ptát, k čemu nám takový profesionální politik může být dobrý. A vnucuje se odpověď, že k ničemu. Proto stojí za zvážení, zda by paradoxně nebylo lepší pověřovat politikou lidi, kterým chybí politická kvalifikace, ale mají na věci názor, nebojí se ho říct a to přijatelnou formou. Nic takového ovšem nehrozí, protože tyto lidi nenapadne kandidovat a i kdyby se nějakou náhodou připletli mezi politiky, ti by je rychle ze svého středu vytěsnili.

Důstojné rozloučení

Pobyt českých hokejistů na zlatém výsluní skončil a řekněme si, že je to v jistém smyslu dobře. Vzpomeňme dobu, kdy mnoho let v řadě všechny hokejové turnaje vyhrával tým Sovětského svazu, jaká už to byla nuda. Není divu, že právě proti našemu mužstvu hráli naši soupeři na olympiádě nejlepší zápasy, nejvíce se snažili. To, čemu jsme přihlíželi, vypadalo jako souboj Česko versus zbytek světa. Třeba Švédové po té, co porazili náš mistrovský tým, jako by ztratili motivaci a vyřadil je outsider. Anebo Rusové, kteří nijak ve skupině neoslnili, se právě proti nám vypjali k heroickému výkonu. Naši hráči už nesli na svých bedrech nesmírnou tíhu, není na škodu, když si krátce odpočinou. Také kvůli nám: Už jsme si na ty jejich zlaté medaile tak zvykli, že jim hrozila devalvace. Na druhé straně: Kdybychom postoupili, určitě bychom se s tím také uměli vyrovnat. Několik gólů v ruské síti bychom snesli. A asi bychom se netrápili tím, že ruští fanoušci jsou bez nálady. Podstatné je, že to přerušení zlaté éry zvládli naši hokejisté důstojně a mají motivaci na ni znovu navázat.