9
vychází 18. 2. 2002

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Petr Altrichter:
Lidé by se měli vnímat

Vaše první dny v úloze šéfdirigenta brněnské filharmonie byly, nutno říci, hektické. Jak to snášíte?
Krásně. (pomlka) Super. Všechno běží, něco se děje. (po chvíli) Děje se toho moc. Děje se toho strašné kvantum, ale tak tomu vždycky v začátcích je, protože se něco rozjíždí. Samozřejmě že se ve všem nevyznám, hledám souvislosti, hledám zákonitosti, jako každý na začátku.

Jste emotivní člověk?
To já nevím, asi ano. Ale já přece o sobě nebudu povídat! Nejtěžší na světě je hodnotit sebe sama. Ale asi jsem emotivní, jako každý muzikant.

Jak vidíte vážnou hudbu na začátku nového tisíciletí? Média se jí trochu vyhýbají, protože není "lehce stravitelná".
Vidím to jako pozitivum.

V čem?
No, jak to říct slušně. Média se většinou věnují aférám a věcem, jež vybočují z běžných norem. A pak je možná dobře, že se o této hudbě zas tak mnoho nemluví.

Taky vás v zahraničí nutili prozradit na sebe nějakou pikantnost ze soukromí?
Ani ne. Vlastně ano, ale... (pokrčení ramen)

Pak je to přestalo bavit?
Společnost se vždycky vyvíjela, ale teď mi připadá, že je vývoj úžasně dynamický. Opakuju, úžasně dynamický. Daleko více než před deseti lety či dříve. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se něčeho takového dožiju. Společnost se v daleko větší míře polarizuje.

Jak?
Ideově i citově, na věci oficiální a neoficiální. Na věci ještě více oficiální a ještě méně oficiální. Stačí sledovat běžné zprávy, stačí hovořit s lidmi.

Máte kolem sebe stále spoustu lidí.
A proto jsem rád, že tady v Brně mám malinkatý byteček, kde si můžu odpočinout, kde mám úžasný klid. Že nemusím spát po hotelích. Ano, mám kolem sebe mnoho lidí. Řekl bych přímo mezinárodní společenství.

Ale to může někdy dost vyčerpat, vysílit?
Nejvíce vysilují koncerty, při nich se člověk rozdává. Nebo by se měl rozdávat. Při nich člověk ztrácí hodně na substanci. Pokaždé ztrácím kousek sám sebe.

No dobře, ale přece jenom vás musí zase něco nabít, jinak už byste neměl co předávat.
Mě nabíjí, když můžu být chvíli sám. Ticho, klid. Musím přiznat, že ani čtení, tak jak mě dříve bavilo, už nevyhledávám v takovém množství. S léty dávám přednost kvalitě před kvantitou. Ve všem dávám přednost obsahu.

Přibývající léta vás nutí více přemýšlet?
Nevím, jak je to u ostatních. Ale mě ano. Ono to přišlo samo. Je to jako s koncerty. Ze začátku jsem byl žhavý dirigovat každý koncert. Všechno na repertoáru jsem chtěl obsáhnout, osahat, nasát, abych o nic nepřišel. Teď už potřebuji být s tou či onou muzikou déle. Už mě to v podstatě nebaví, už nemám takovou tu touhu všechno rychle, rychle zvládnout, poznat. Při každém provedení skladby, třeba dvacátém, třicátém, objevíš něco nového. To je ta síla, která mě nutí vracet se. Dnes potřebuji týdny, měsíce. Je to vnitřní svět, který neustále nabývá a roste, proto jsou hudebníci a umělci vůbec tak potrhlí, protože současně vedle reality jim běží jiný vnitřní svět. Ono vlastně všechno by mělo být v nějaké míře, v určitém souladu se životem. (smích)

A navíc, každý orchestr by měl svým způsobem přispět, že?
Ne měl. Musí! A přispívá. Základní princip interpretace je tento: To, co si doma vymyslíš, je pomůcka, berličky, které samozřejmě pomohou, ale zkouška je pak diametrálně o něčem jiném. A to je pro mě důkaz, že muzika je teď, v tomto okamžiku. A jestli mi někdo říká, že to má být tak anebo onak, tak říká nesmysl. Hudba je napasování na okamžik, na momentální situaci, na rozpoložení, na cítění. Je napasovaná jinak na 14. ledna 2002 a jinak byla třeba v září 1996. Roli hraje i denní doba. Nálada je dílem okamžiku a jak já můžu chtít, aby tahle atmosféra, tohle fluidum bylo identické v Dánsku, Itálii a v Čechách. To je nesmysl! Jediné, co je na těch koncertech identické, je moje osoba. Já se musím před zkouškou nadechnout a snažit se ji napasovat a žít v české atmosféře, za týden potom v německé atmosféře. To musím dokázat, jinak ty muzikanty budu nudit, zkouška a koncert budou pro ně nezajímavé a nebudou mě chtít.

Je každá zkouška nóvum, i když totéž už zkoušíte třeba dva týdny?
No ano. Ale zkouška je jenom taková příprava. Kdyby to tak nebylo, pak by páteční koncert, který následuje po čtvrtečním, byl nudný. Ale to nejde. Navíc každý posluchač, každý návštěvník, který sedí v sále, má v tu chvíli jinou náladu a vytváří jinou atmosféru. Podle toho, kolik lidí člověk osloví, jak je osloví, podle toho hodnotím úspěch koncertu.

Poznáte, kolik jich oslovíte?
Po těch letech to člověk vytuší. To už je cítit. Ani nezvedneš ruce a už všechno vnímáš. Napětí v sále, náladu. A vůbec nezáleží na tom, jak plný je sál. Někdy je polovina sálu prázdná a atmosféra je daleko lepší. Jindy je sál naplněný do posledního místa a atmosféra nic moc. A mně dělají problémy takové ty oficiální koncerty, kde jsou pozvaní hosté. Ten duch jako by z toho vyvanul, vyčichnul. Někdy už čekají na konec, aby si dali skleničku, aby si popovídali o politice nebo o čem.

Jak řešíte takovou situaci?
Snažím se ji překonat. Jediná šance je, snažit se rozdat. Ale musím říct, že tak hutnou a pozitivní atmosféru, jaká byla v Brně v Janáčkově divadle na druhém inauguračním koncertě (11. ledna 2002 - pozn. red.), jsem už dlouho nezažil.

Řada lidí z odborných kruhů si dokonce po jeho skončení posteskla, jaká škoda, že nebyl zaznamenán.
Ale vidíte? To je právě to. Pro mě je to, pro mě je to... (tlumí hlas) Dokonce mi někdy vadí mít i otevřené oči.

Nemáte někdy pocit, že vám něco uniká, když se pořád věnujete hudbě?
Ne. Já naopak pracuju s tak širokými obzory, že bohužel můj život nebude vůbec stačit na to, abych všechno pojal. Často si připadám jako nedouk. Když se na věc podíváš do hloubky, zatočí se ti hlava. Nevěřte člověku, který říká, že něco umí. A navíc, pocit, že mi něco uniká, mě znervózňuje. Něco děláte a někde v koutku hlavy visí, ještě tohle bych mohl a tamhle to je zajímavé, což vede k povrchnosti. Nelze dělat všechno.

A řešení?
Zhluboka se nadechnout, uvolnit se.

A vy se umíte před vystoupením uvolnit?
Když se mi to nepodaří, tak to muzikanti okamžitě poznají. Ale o to v kumštu jde - o uvolnění, o nadhled. Technicky už musí mít člověk všechno zvládnuté, protože jakákoli technická nedokonalost nebo nejistota tě svazuje. Proto je dobré stárnutí. Člověk by s postupem času měl mít méně technických problémů, měl by je mít lépe zvládnuté. Čím víc je má zažité, tím více je volný, tím více myslí na muziku a méně se soustředí na sebe a najednou má více prostoru pro ostatní. A muzikanti to cítí. Ale i opačně: když ztvrdnu, hned to poznají.

Víte, co mi z vašich slov vyplývá? Že s narůstajícími zkušenostmi a s přibývajícími léty, spíše naopak s přibývajícími léty a narůstajícími zkušenostmi, se stává člověk svobodnější.
Když to tak není, tak je kdesi chyba. Na druhou stranu fakt je, že zase s přibývajícím věkem ubývá fyzických schopností.

Jaká je vlastně úloha šéfdirigenta orchestru?
Šéfdirigent by se měl víc než o své vlastní koncerty starat o sezonu, myslet na celý orchestr.

I činnost dirigentů a šéfdirigentů se svým způsobem opakuje. Co rutina?
To je největší nebezpečí.

A jak se jí dá předejít?
Jako v manželství či jakémkoliv partnerském vztahu. Lidé by se měli vnímat. A proto je někdy dobrá pořádná hádka.

I v orchestru?
No jasně. A nemám k tomu daleko. Když se mi něco nelíbí, tak jsem nervózní. A když jsem nervózní, tak jsem nepříjemný, a když jsem nepříjemný, tak to jsem hrozný.

Kdybych byla muzikant, asi bych měla z dirigenta obavy. Působí na mě jako strašná autorita, kterou prostě musím poslouchat.
Ale tak by to vůbec nefungovalo. Všichni si musejí vycházet vstříc.

Jsou si muzikanti na světě hodně podobní?
V něčem hodně a v něčem vůbec ne. To svědčí o úžasné jednotě hudby, a proto můžu působit v Anglii a Norsku a nevím, kde ještě. Samozřejmě že musíš říct, tady bych chtěl sedm taktů rychleji a tady taky, ale jinak moc mluvit nemusíš. A čím méně mluvíš, tím je spolupráce krásnější.

Na závěr koncertů dostáváte květiny. Všimla jsem si, že je vždy předáváte dál, dalším hudebníkům. Proč?
Protože na jevišti jsme si všichni rovni. Koncert je záležitost nás všech. Nejen moje.

ŠÁRKA MOTALOVÁ

Foto MICHAELA DVOŘÁKOVÁ