Jak vzpomínáte na své dětství?
Jsou to smíšené pocity. Když mně byly dva roky, přestěhovali jsme se z Kladna do Prahy. Možná že jsem s tou Prahou moc nesouhlasila, a proto jsem byla hodně nemocná. Ale potom přišla moje dětská láska - indiáni, Poklad na stříbrném jezeře, Vinnetou. Přála jsem si mít stejné šaty, jaké nosila Ribana a táta mi toto přání splnil. Z jelenice na okna jsme spolu tyto "kostýmy" a mokasíny šili. Udělal pro mě i tkalcovský stav, na kterém jsem vyráběla rohože. Všechny své výrobky jsem pravidelně odvážela na prázdniny do Svatého Petra, kde jsme mívali postavené vigvamy a hráli si na indiány. Sestra tehdy byla náčelník a mně přidělili funkci kuchaře. Možná proto ráda vařím dodnes.

Ve druhém ročníku jste opustila gymnázium a rozhodla se přejít na konzervatoř. Jak na to reagovali rodiče? Podporovali vás?
Tátovi šlo především o to, abych měla maturitu. Původně jsem chtěla studovat obor zubní laborantka, protože mě bavilo malování a modelování. Ale v době, kdy jsem dělala talentové zkoušky, emigroval můj strýc do Švýcarska, takže mě "v zájmu republiky" nepřijali a přeřadili na gymnázium. Tím pro mě nastala doba temna, která naštěstí trvala jen rok a půl. Jsem dyslektik, a proto pro mě bylo těžké učit se tři cizí jazyky včetně latiny a k tomu ještě chemii, fyziku, matematiku. Moje sestra v té době studovala herectví na konzervatoři a taky hostovala ve sboru v Karlíně ve West Side Story. Začala jsem tam chodit na představení a často jsem ji navštěvovala ve škole. Už u vrátnice jsem slyšela a viděla, jak se jeden rozezpívává, druhý hraje na housle a na chodbách se rozcvičují baletky. Tam jsem objevila fantastický svět. Byl to obrovský únik z reality gymnázia. Tehdy jsem se seznámila s Jiřinou Steimarovou a začala k ní chodit na hodiny herectví. Zkoušela právě Děvčata z Brook Valley od Richarda Nashe. Nečekaně jí onemocněla herečka, která měla hrát Glorii, a tak jsem tu roli dostala já. Krátce potom jsem úspěšně složila zkoušky na konzervatoř. A druhý ročník gymnázia jsem už nedostudovala.

Takže potom bylo jisté, že získáte maturitu na konzervatoři.
Ale nebylo, zase jsem chtěla utíkat. Tehdejší Divadlo Jiřího Wolkera dělalo konkurz na mladé herce a já i moje sestra jsme tím konkurzem úspěšně prošly. Ona tehdy právě končila na konzervatoři. Asi za osm set měsíčně jsem tam mohla nastoupit do angažmá a to byla lákavá nabídka. Táta zasáhl a řekl, že když odejdu z konzervatoře, tak budu muset odejít i z domu. Tím mě zachránil, zůstala jsem a to bylo správné. Tehdy na konzervatoř přišel Jiří Vala a přivedl s sebou spoustu výborných pedagogů a herců. Učil tam Václav Hudeček, Gerik Císař, Jaroslava Adamová, Luba Skořepová a mnozí další. Všichni se nám plně věnovali a to mě strašně nadchlo. O rok později moje sestra zkoušela Krásku a zvíře v Divadle Jiřího Wolkera. Onemocněla na delší dobu a já jsem roli Krásky převzala po ní. Od třetího ročníku jsem začala hostovat ve Stavovském divadle v Ševcovské komedii a pak už jsem pořád hrála. Když na to teď vzpomínám, tak jsem tehdy byla velice šťastná.

Takže herectví byla správná volba.
Ano, nikdy jsem nelitovala.

S jakými pocity jste jako mladinká herečka vstupovala do Národního divadla?
Když jsem v Národním divadle začala hostovat, pociťovala jsem velkou úctu a trému. Děkuji, že jsem se setkala s úžasnými lidmi a prožila s nimi krásné chvíle nejen na jevišti. Tihle velcí herci a herečky se ke mně chovali moc pěkně. Přijali mě mezi sebe a za to jsem jim byla vděčná. Bohužel už většina z nich není mezi námi.

Myslíte, že i dnešní divadlo má své velké herecké osobnosti?
Myslím, že má a že mají prostor rozvíjet se. Jde o to, že do jejich rozvoje už nezasahuje úřední moc. Herec je v rukou šéfů a režisérů, ať je doba jakákoliv. Teď už, zaplať pánbůh, nehraje roli v obsazování herců stranická příslušnost, ale "jenom sympatie nebo antipatie" a doufejme, že i umělecká kvalita. Současná doba přináší možnost volby, je to svoboda, které se však řada lidí bojí.

Které role z minulosti vám zůstaly v srdci?
Zpočátku jsem samozřejmě hrála naivky a moje první "mladá charakterní role" byla Mira v Bílých čápech nad Brestem. Měla jsem ráda Markétku ve Faustovi, Luisu v Úkladech a lásce, Dišperandu v Hrátkách s čertem. Jsem šťastná, že mě potkala role Alice v Osbornově hře Ohlédni se v hněvu. Po rekonstrukci Národního divadla jsem hrála Dorotku ve Švandovi dudákovi a milovala jsem Emílii ve Wilderově Našem městečku, Slepici v Žáčkových Ptákovinách. Po znovuotevření Stavovského divadla, mé nejmilejší scény, jsem mimo jiné hrála v inscenacích Smrt obchodního cestujícího a Oblak a valčík. Milovala jsem roli Dcery v Návštěvní době. Inscenaci jsme hráli devět let v Divadle Kolowrat a myslím, že byla nádherná.

A kterou ze svých současných rolí máte nejraději?
Na podzim byla premiéra písničkové inscenace České sekretářky, kde hraju jednu ze sekretářek, v historické budově vystupuju jako Klásková v Jiráskově Lucerně. To jsou moje oblíbené role. Teď jsem zvědavá na hru Švejkův vnuk, do které jsem obsazena.

Klásková v Morávkově Lucerně vám musí být blízká, neustále někam běhá.
Je mi blízká. Hraju ji moc ráda a nejen proto, že běhám.

Je z vašeho pohledu angažmá v Národním divadle stále prestižní?
Připadne mi zvláštní, že někteří z herců, kteří v Národním divadle rádi hostují, ho taky tak rádi pomlouvají. Měli by si v tom udělat jasno. Já mám Národní ráda. A když mi tady bylo někdy smutno, tak za to nikdy nemohlo divadlo, ale lidi v něm.

Co vám herectví přináší?
Pro mě je herectví někdy skoro až psychoterapie. Když mám splín a zahraju si divadlo, tak je mi hned lépe.

Jaký typ divadelní dramatiky je vám nejbližší?
Když je zajímavý text a dostanu pěknou roli, tak se nikdy nezříkám ničeho. Je dobré si vyzkoušet různé žánry a styly. Hraju třeba v malém muzikálu v Plzni, který se jmenuje Muzikvariat. Premiéra byla v půlce října. Byla jsem strašně utahaná, protože jsem muzikál zkoušela současně s Lucernou a musela dojíždět do Plzně. Je to úžasná zkušenost, protože poprvé zpívám s mikroportem a na jevišti je pětičlenná hudební skupina. Ale mám velmi ráda i českou klasiku. S radostí jsem hrála Tylovu Tvrdohlavou ženu nebo Paličovu dceru, ale i Šamberkovu komedii Éra Kubánkova. Na druhou stranu se nezříkám ani žádné šílenosti, vždyť třeba na České sekretářky nebyl vůbec text.

Jak vzpomínáte na paní Medřickou? Traduje se, že si vás oblíbila. Vím, že se nedožila vašeho vztahu s Václavem Vydrou.
Ano, měla mě ráda. Začali jsme spolu s Václavem žít necelý rok po její smrti. Na Štědrý den to bylo osmnáct let. Na paní Medřickou vzpomínám s láskou a úctou. Byla to skvělá herečka a bezvadný člověk.

Příběh vašeho vztahu s Václavem Vydrou působí jako pohádka s dobrým koncem.
Vašek byl mým spolužákem na konzervatoři a už tehdy se mi dvořil. Mě ale v té době zajímali spíš starší muži. On se později oženil a já se vdala. Za tři roky jsem ovdověla a za další dva roky nás osud spojil. Asi jsme si každý měli vyzkoušet manželství s někým jiným. Ale na konci snad ještě nejsme!

Je pro vás důležité rodinné zázemí?
Je pro mě velice podstatné. Oba sice dost pracujeme, ale na svoje koníčky a záliby si vždy najdeme čas. V našem vztahu je věčný pohyb. Na dovolenou třeba jezdíme na jachtu, protože Vašek by nevydržel ležet na pláži déle než tři dny. A když máme půl dne volna, tak hned jedeme na koně.

Myslíte, že ta duše dobrodruha ve vás zůstává z dob, kdy jste obdivovala indiány?
Myslím, že jsem se tak zkrátka narodila a mé "indiánské" období bylo prvním projevem. V minulém životě jsem možná byla indiánkou. Věřím na minulé životy. Až budeme úplně dokonalí, tak už se znovu nenarodíme. Rodíme se, abychom tady udělali další zkoušky.

Znám vás jako ženu neustále v poklusu s úsměvem na tváři. Kde berete tu pozitivní energii?
Snažím se na všechno dívat s humorem. Když se mi stane nějaká nepříjemná věc, říkám si, ať už je to za mnou a můžu o tom vyprávět a dělat si legraci.

Jaký humor máte ráda?
Asi každý. I černý. Líbí se mi poslední film Woodyho Allena Prokletí žlutozeleného škorpiona, francouzský film Amélie z Montmartru, humor pánů Voskovce, Wericha, Horníčka, Suchého. A v neposlední řadě si dokážu dělat legraci sama ze sebe.

Sama o sobě říkáte, že věříte na osud. Přivedly vás k tomu smutné okamžiky, které jste zažila?
Co se má stát, stane se. Když jsme přicházeli na tento svět, tak jsme podepsali jistou smlouvu. Teď jde jen o to, jestli se od té smlouvy moc nevzdalujeme nebo jestli na ni moc nezapomínáme. Všichni se máme ve svém životě něco naučit. Doufám, že když člověk nedělá špatné věci, tak je ani nepřitahuje.

Jak si potom vysvětlujete tragédii, která se stala vašemu manželovi Petru Svojtkovi?
Kdysi mně pan Lukavský řekl, že až časem pochopím, proč se to stalo. Měl pravdu, asi se to muselo stát. Tato krutá událost mně dala měřítko pro další život.

Prý jste pověrčivá.
Vždycky, když se musím vrátit domů, protože něco zapomenu, tak na prahu udělám třikrát tfuj tfuj, tfuj, aby moje cesta byla čistá. Obecně se nerada vracím a raději se dívám dopředu.

KATEŘINA ONDROUŠKOVÁ