8
vychází 11. 2. 2002

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika


CO PŘINÁŠÍ ČAS

Sny o napraveném světě

Nemohu si stěžovat, že bych trpěl nedostatkem styku s lidmi. I když se celoživotně zabývám především mezinárodními poměry, nicméně se kterýkoliv problém světa natolik obráží v našem českém životě, že konečný úsudek o věcech a lidech se vždycky nezbytně vrátí k nám domů.

Jen chci poprosit, aby si mne rozhlasoví posluchači nepletli s ombudsmanem či jakousi generální institucí, která může vyřešit cokoliv za jakýkoliv jiný státní či odborný orgán. Ale přesto mnozí chtějí, abych organizoval pátrání, sbírky, soudní procesy a jiné akce, na které jako jednotlivec prostě ani nemohu mít sílu. Novinář má především informovat, starat se o to, aby vyšly najevo souvislosti - to je jeho zásadní úloha, kterou musí jiní využívat.

Roky, které uběhly od chvíle, kdy byly z naší hranice odstraněny ostnaté dráty, znamenají mnoho. Jistěže jsme se ještě nestačili pořádně napřímit a stále se cítíme vůči západnímu světu jako chudí příbuzní, ale myšlenkově se mu plně vyrovnáme. Demokratické tradice předmnichovské doby nemohla tvrdá desetiletí hnědého a rudého diktátu zcela zlikvidovat, i když se dosud stále obecně pociťují jako koule na noze.

Když koncem ledna zemřela velká skandinávská autorka dětských knížek (tvůrkyně Pipi dlouhé punčochy), připomněl jsem si její krédo, že chce nejen těm nejmenším, ale všem lidem dostat do srdce ideu dobrého, přátelského světa, a těm, kterým se svět zdá už příliš pokřiveným - ideu světa aspoň trochu napraveného. Vím, a z toho pramení můj nenapravitelný optimismus, že tuto základní myšlenku sdílí mnoho lidí z nejrůznějších sociálních vrstev. Problém však je v tom, že pro dílčí odlišnosti profesní i konfesní k sobě těžko hledají cestu.

Hledat úspěšně spojence v imaginárním "Klubu snů o napraveném světě" je těžká práce. Většinou každý z nás o to stojí, ale ztroskotává to na praktické nešikovnosti. Někde se z toho viní televize. Nejen pro hrubé, kruté a často nadmíru vulgální programy. Ale hlavně proto, že lidé už nevystrčí večer nos ze svého pokoje a "pustí na sebe tu kulturu". Na někdejší kontakty se zapomíná. Zmizely taneční kavárny. Nahradily je diskokluby, mající už jinou povahu (řev, blikající polotma, kombinovaná se záblesky, které ničí oči i celkové vnímání, prostředí pro drogy; anglický básník Berry Jones mluví o disko-klubech jako o "hromadné samotě individuí" - a předvídá nutnost návratu k "antiagresivnímu vnímání okolí"; kéž by měl pravdu).

Často se mi zdá, že přišla doba, kdy stále jen reagujeme na negativní jevy. Kdyby to byla úplná pravda, bylo by to hodně smutné. Ale důležité je, že prostě se před takovými jevy nekrčíme. Nejvíc mnou v poslední době otřáslo to, co se stalo na starém židovském hřbitově v Uhříněvsi. Mladíci většinou ještě školou povinní řvali Sieg Heil! a vyvraceli a rozbíjeli pomníky. To, jak se tento případ vyřeší, může být ukázkou nejen naší snahy, ale především naší schopnosti obratu k civilizované společnosti.

Velice si vážím Petra Uhla, o jehož čestnosti a vrcholně poctivé snaze vše řešit tak humánně, jak je jen možné, vůbec nepochybuji. Kdyby se udílel titul "poslední spravedlivý na světě", neváhal bych mu dát svůj hlas. Ale nesouhlasím s ním, že by nebylo dobré snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti u mladistvých. Ti, kdož jsou schopni se organizovat ve věku kolem čtrnácti let k vandalským akcím - a ještě se u toho natočí na video (jako se to stalo v případě uhříněvského hřbitova) -, ti jsou taky plně schopni chápat dosah svých činů a musí být připraveni plně za to nést i odpovědnost. Snížení trestní hranice přece naprosto neublíží nevinným klukům a holkám. Právě naopak. Zvýší se jejich pocit odpovědnosti. Ba navíc - bude tu vznikat důležitá zábrana proti školní i mimoškolní šikaně, která celoevropsky narůstá právě v posledních deseti letech. V této souvislosti nemohu opominout skutečnost, že ve světě existuje asi na 35 milionů (odhad týdeníku Far Eastern Economic Review dokonce tvrdí, že přes 40 milionů) dětských vojáků. Války, kde se samopaly v rukou podnikají útoky děti desetileté či jen o málo starší, najdete v Asii, Africe i v Latinské Americe. Tam bude trvat dlouho, než se tak příšerný sociální jev vyřeší. Ale uvádím to proto, že česká mládež je propojená se světem mnohem víc, než si mnozí myslí. Hlavně ve městech naši mladí mají blízko k internetu, o videokazetách ani nemluvě. A znají vše, co se na našem glóbusu děje. Vyslechl jsem v tramvaji (v jedenáctce na Vinohradské třídě v Praze) tento rozhovor:

"Vole, v Mosambiku ukradli dva třináctiletí kamion s elektronikou, střelili to a za ty prachy odjeli do Jižní Afriky a odtud do Ameriky. Chtěli na zimní olympiádu, ale v Atlantě je chytli, protože si koupili břídilsky zfušovaný pasy."

"Takže to byli blbci. Na dobrej pas bych si dal bacha. Jak jsme byli loni s familií na Kanárech, tak tam se dal koupit americkej pas za tři sta doláčů - a kdybys ještě připlatil, tak by to bylo s tvojí fotkou. A z Kanárů můžeš dobře letět rovnou do Atlanty. Líp se do Ameriky dostat nemůžeš."

Prohlédl jsem si ty dva mladíky. Patnáct jim určitě nebylo. Případ s kamionem v Mosambiku byl ve zprávách o den dřív na celé síti zahraničních televizních stanic. Znovu jsem pochopil, jak rychle letí zprávy světem. Hlavně ty, co "inspirují" k všemožným nekalostem. Jak by bylo dobré snít o světě lepším, napravovaném. Ale obávám se, že spíš je v oblibě snění o světě, "kde se dá hodně co trhnout".

Nelze však propadat chmurnému vidění světa. Asi si založím ve svém archivu desky, na které si jako značku namaluji sluníčko. Tam bych v posledním období zařadil především zprávu, jak po letech stagnace opět začíná narůstat světové skautské hnutí. Nově doznává obliby v Indii, pak v muslimské Malajsii. V Africe vznikly jeho odbočky v Kongu i v Nigérii.

Kanada, Amerika, Evropa - tady všude mají skauti skvělou tradici. V Rusku teprve začínají. V mnohých oblastech vůbec ne špatně. Přitom třeba v Jihoafrické republice je skautská tradice už značná. A je i tou organizací, která se úspěšně vyrovnala s rasistickými tendencemi jak bílých, tak černých. Sny o napraveném světě nejsou na tom s vyhlídkami tak špatně, jak by se mohlo zdát. Jen to probouzení do reality a snahy něco dělat by nemělo být tak zdlouhavé.

JAN PETRÁNEK