Vaše cesta k mikrofonu?
Byla spíše dlouhá. Začínal jsem v roce 1978 na stanici Hvězda (dnes Radiožurnál) jako hudební redaktor Studia 7. A už tehdy jsem z režie vysílacího pracoviště tiše obdivoval moderátory, jak jim to jde. Po roce a půl jsem se zúčastnil konkurzu na místo hudebního režiséra malých hudebních žánrů a uspěl jsem. To jsem se vlastně poprvé dostal k mikrofonu. Pravda, jen k tomu režijnímu, jehož prostřednictvím "komandujete" zpěváky, že "c" mají nízko a "d" naopak vysoko. V roce 1984 mě osud zavál z Prahy do Ústí nad Labem. Až tady jsem pochopil, že to bez mikrofonu nepůjde. Ale to už bylo pozdě. Zachvátila mě panika a snažil jsem se mým tehdejším šéfům vysvětlit, že pronášet moudra do mikrofonu rozhodně není mým koníčkem, že to neumím a nikdy umět nebudu. Marně. A tak jsem si jednoho řekl: máte, co jste chtěli. Ještě dnes se zapotím, když si vzpomenu na svůj první čtený komentář k jakémusi hudebnímu pořadu. A to prosím nebylo "živé" vysílání. K tomu jsem se dostal až mnohem později. Časem si prostě člověk zvykne na všechno. U mě je to jako se sportem. Jsem sice nemehlo, ale baví mě to. I po letech obdivuji kolegy moderátory a dost dobře nechápu, jak může někdo "na červenou" spustit lavinu slov bez jediného breptu či zaváhání.

Vaše rozhlasové "nej"?
Každé živé vysílání, které přežiji ve zdraví a bez psychické újmy.

Co vás drží nad vodou?
Archimédův zákon.