V celém cyklu jste se tak trochu upozadil. Proč?
Snažil jsem se hovořit o podstatných věcech a lidech, které jsem poznal; co se mě týče, já ani pro sebe nejsem moc zajímavý člověk. Od začátku jsem říkal autorkám, že podle mě je u nás řada mnohem zajímavějších lidí než já, ať točí něco s nimi.

Význam tohoto cyklu není jen v tom, že představuje zajímavé osobnosti vaší rodiny, ale posiluje i úctyhodnost a vážnost rodinných tradic vůbec. V širším smyslu možná i národní sebevědomí...
Rodinné kroniky jsou vždycky zajímavé, především pro historiky. I když je musíme číst opatrně. Vždyť ani já sám si nejsem jist, jestli všechno bylo přesně tak, jak to vypravuju, nebo jestli říkám spíš své představy. Ale jsou určité oblasti historie, kde to bez osobních vzpomínek a kronik vůbec nejde. Třeba pro historika Pekaře byla velkým zdrojem informací Vavákova kronika. Pokud cyklus pomůže cosi posílit, budu rád. Ale myslím, že sebevědomí národa by nemělo být závislé na takových věcech. Je spousta lidí, kteří nemají v rodině známého malíře ani spisovatele, přesto v nich je hlubinná jistota a bezpečí existence tohoto národa a jeho zdravého myšlení.

Kdybyste se měl charakterizovat, co byste o sobě řekl?
Posuzovat by mě měli spíš jiní, sám mohu říct jen tolik: mám čím dál větší pocit, že jsem v mládí začal s řadou různých představ a ideálů, ale skoro nic se mi nepovedlo. Zato se mi snad povedly jiné, původně neplánované věci, k nimž jsem se v životě dostal. A že jsem se jich chytil, je snad dokladem toho, že mám v sobě určitou přizpůsobivost. Chcete-li stručnou charakteristiku, tedy - jsem flexibilní.

Ale vy vůbec nevypadáte, že vám nevyšly životní plány. Nesvědčí o tom vaše dobrá nálada, pohoda, nadhled a humor. Skutečně jste takový pohodový člověk?
Asi ano. Většinou mám dobrou náladu už poránu, je to věc habitu a nikoliv přesvědčení. Rád se směju, především sám sobě.

Optimistický přístup ke světu a pohodovost, to ovšem není příliš česká vlastnost. Spíš naříkáme nebo si stěžujeme, nezdá se vám?
To je pravda. Kdykoliv se sem vracím - což je často, protože často jezdím do Rakouska a zpět -, mám pocit, že přijíždím do země, která je naplněna především lidmi smutnými, skeptickými, závistivými, neklidnými, tvářícími se bůhvíproč uraženě a lítostivě. Tuhle vlastnost naštěstí nemám. Myslím si, že v životě je spousta pozitivních věcí, a pokud je člověk schopen je vidět, nemůže mít pořád pocity uraženosti. Jak se potom bude tvářit v situacích, kdy opravdu o něco vážného jde, kdy je skutečně zapotřebí nějakým způsobem se vzepnout?

Od dětství vaši rodinu obklopovala velká a různorodá společenství lidí, hodně přátel. Zůstalo vám to?
Už u rodičů jsme s bratrem Mikulášem vnímali, že k nám chodila spousta lidí různých vrstev i názorů. Takže pak v dospělosti, kdy jsme dlouho, až do konce šedesátých let, bydleli s bratrem a našimi rodinami společně, se kolem nás tvořily skupiny lidí "našich" oborů. Bratr kamarádil s výtvarníky, já převážně s muzikanty, mnohé přátele jsme měli společné. U nás bylo pořád plno. Někteří si pochvalovali, že umím dávat dohromady lidi různých názorů, což mě samozřejmě těšilo.

Vaše tehdejší mladá kumštýřská parta měla velmi dobrou pověst; jedna známá mi například nedávno svěřila, že jí - tenkrát velmi mladé dívce - pomohla přežít těžké trauma návratu z nacistického lágru...
Nejsem si vědom, že bychom na někoho zvlášť pozitivně působili. Jestli nás přátelé k něčemu potřebovali, to nevím, ale vím bezpečně, že my jsme potřebovali je.

Kdyby měl cyklus Medkové pokračování - druhou část, která by se třeba jmenovala Moji přátelé, o kom byste nejspíš vyprávěl?
Asi o lidech, kteří se v šedesátých letech začali vracet z komunistického vězení. Byli totiž obdivuhodní. Aspoň jeden příklad za mnohé - katolický kněz Áťa Mandl, mimochodem bratranec Adiny Mandlové. Přišel ke mně v den propuštění z kriminálu, kde strávil patnáct let; holohlavý, hubený chlapík v obleku dávno vyšlém z módy, v němž ho v padesátých letech zatkli. Tvářil se vesele a měl jedinou prosbu: abych mu pomohl dostat se na koncert České filharmonie. "Dověděl jsem se, že dnes hrají Stravinského, a toho mám moc rád," řekl. Já byl koncertním jednatelem filharmonie, snadno jsem to zařídil. Pak jsme spolu chodili po ulicích skoro až do rána. Vysvětlil mi, že zatím nemá kde spát, protože mu chybí postel. Když ho zavřeli, maminka musela z nouze prodat všechen nábytek a teprve mu postel shání. Zůstali jsme přáteli až do konce jeho života. Umřel brzy, zdraví měl podlomené kriminálem...

Čím vás vlastně zaujal? Zájmem o hudbu?
Zdaleka nejen tím. Byl jedním z mnoha nevinných, kteří prošli těžkými komunistickými kriminály, ale na jejich náladě a chování to vůbec nebylo znát. Byl vzdělaný, běžně četl latinské i řecké originální texty. Také ostatní navrátilci, které jsem poznal, byli veselí, vyrovnaní, a stejně jako on vysoce vzdělaní. Během věznění se vzdělávali vzájemně, kdo něco uměl, učil druhé. A u těchto přátel je ještě jedna zajímavá věc, možná svým způsobem charakteristická pro naši společnost. Ti, kteří se vrátili po dlouhé době z kriminálů, stáli před ostatními, kteří v těch kriminálech nebyli, jakoby trochu se studem. Ostatní jim totiž občas dali nepřímo najevo: moc se na nás vytahujete, nemyslete si, že když jste byli vězněni, že jste lepší. Přitom ty navrátilce vůbec nenapadlo "vytahovat se". To jen ti druzí se na ně dívali s určitým podezřením. Napadá mě přitom historka o jednom komunistickém funkcionáři, který říkal židům, co se vrátili po válce z lágru: "Uznávám, že to bylo v koncentráku zlý, ale vy si vůbec neumíte představit, jak my jsme trpěli v emigraci!"

Tento postoj má i novodobější variantu - někteří z těch, co nezažili exil, se taky dívají na navrátilce ze zahraničí s podezřením i výčitkou: My jsme tady museli za totality trpět, zatímco vy jste si žili...
Ano, i já se s tím občas setkávám. Navíc se na nás, kteří jsme se vrátili z emigrace, mnozí lidé dívají s odstupem. Pokud si nemyslí, že jsme jeli do světa zbohatnout, jsou aspoň většinou přesvědčeni, že jsme tam opravdu zbohatli. A tiše nám to zazlívají. Což je velice naivní a neinformované.

Také se vám zdá, že mentalita lidí v naší společnosti prošla spoustou proměn a že se na ní hodně podepsaly dějinné zvraty a převraty?
Je nesporné, že atmosféra první republiky byla svobodná - všichni mohli volně vyslovovat i psát své názory. Neudávalo se. Znemožňovalo to ostatně i zákonodárství. Pak přišel 15. březen, nacisté, a to už mezi lidmi propukla určitá nejistota, která vyvrcholila za heydrichiády. Málo se ví, že v té době přišly gestapu desetitisíce udání - od Čechů na Čechy. A po únoru čtyřicet osm se stalo udávání skoro denním chlebem. Lidé se začali bát jeden druhého. Co je taky strašně důležité - změnila se nálada v hospodách. Už podruhé byla přervána kontinuita vývoje. A to společnost strašně poznamenalo. Vy přece musíte mít pocit nepřetržité svobody! Svoboda přitom tkví v tom, že se člověk nebojí. Jakmile se začnete bát, jste nesvobodný. Když si zachováte vnitřní svobodu, můžete se cítit svobodným třeba i v kriminále.

Před několika dny uplynulo čtvrt století od vzniku Charty 77. Hodně se o ní teď mluví a píše; jedni říkají, že nic neznamenala, jiní mají opačný názor. Co si o tom myslíte vy - jako jeden z prvních signatářů?
Zcela subjektivně řeknu, proč jsem ji podepsal já. V prosinci 1976 mi přinesl text Charty Jiří Němec do kavárny U Nováků a já stál před otázkou, zda podepsat, nebo ne. Bylo mi jasné, že když se k Chartě přihlásím, vezmu na sebe celou řadu rizik. Je to přece otevřené slovo proti režimu, říká, že představitelé tohoto státu sice podepsali mezinárodní pakty, ale nedodržují je a nehodlají je dodržovat. K tomu musíme říct své, i kdyby nás bylo pět. Neboť otázka nestojí, kolik nás je, ale zda v takové situaci má člověk říct, mně to je jedno, nemá to smysl. Jenže když tohle nemá smysl, co potom smysl má? Stavět se do role člověka, který sice nesouhlasí s režimem, ale nebude proti němu nic dělat, protože to je údajně zbytečné? Nikdy to není zbytečné, když jde o podstatnou věc. Rozhodl sem se, že riziko podstoupím. Měl jsem taky pocit, že se mnou podepisuje spousta mých lidí - dodnes věřím, že kdyby byl naživu můj bratr, táta a maminka, určitě by to podepsali. Charta měla navíc další nesporně pozitivní dopad: v mezinárodním měřítku vyvedla českou společnost z politického hrobu zpět na veřejnou scénu. Dosud měla československá společnost horší pověst než Bulhaři - naprosté mrtvo, tvrdili komentátoři. Poté se o naší zemi začalo mluvit zcela jinak.

Charta, přesněji hysterická reakce tehdejších vládců v podobě anticharty, je i dvanáct let po revoluci citlivým bodem svědomí společnosti. Viz nedávný soudní spor Vondráčková?Rejžek. Má dnes smysl dělit lidi na ty, co podepsali antichartu, a na ty, co odmítli?
Ne, myslím, že to je špatně. Nevím, zda paní Vondráčková antichartu podepsala, nebo ne, a je mi to jedno, podepsala ji řada mých dobrých přátel. A já to nikomu nevyčítám, protože vyžadovat od kohokoliv, aby v tehdejší mocenské situaci byl hrdinou, aby rezignoval na existenci, rodinu, na svou práci - to není možné. Anticharta není ostuda těch, kteří ji podepsali, je to ostuda režimu, který je k tomu dohnal.

Jako komentátor Hlasu Ameriky a potom i hradní úředník jste musel většinou vystupovat nestranně a objektivně. Jste takový skutečně?
Nevím, nestranný ani nadstranický spíš nejsem. Velmi jsem neměl rád fašisty, velmi nemám rád komunistickou stranu, velmi nemám rád populisty. A to zcela otevřeně. Ale jinak jsem ochoten slyšet i přijímat jiné názory. I na Hradě jsem říkal prezidentovi, že by se měl stýkat s takovými lidmi, kteří mohou přinést cokoliv pozitivního, i když to bude velmi odlišné od toho, co si myslí on.

Nejosobnějším sdělením, které jste v cyklu Medkové o sobě řekl, byla věta o víře v Boha. Je tedy pro vás hodně důležitá?
Je. Ze všech darů, které jsem - patrně nezaslouženě - dostal, nejvíc děkuju za dar víry v Boha. Tento dar si člověk nevymyslí, nevyšpekuluje. Je to výsledek určitého poznání, k němuž dojde každý jinak - podle způsobu myšlení a podle toho, co ví o věcech kolem sebe, nebo co je schopen a ochoten se dodatečně dozvědět. Já k víře konvertoval, jako malé dítě jsem byl sice pokřtěn, ale rodiče mě nevychovávali k náboženství, i když byli věřící. Dostal jsem se k víře oklikou - studiem českých dějin, poznáním, co víra v našich dějinách znamenala. Později také četbou několika velmi suchých, nijak emotivních knih. Četl jsem například jeden faktografický životopis Ježíše Krista, knížku bez jakýchkoliv propagandistických podtextů. Tehdy jsme si řekl - jestli tohle je pravda, tak to pro mne znamená moc.

Myslíte si, že je mezi námi málo víry?
To není úplně přesné. Klesá počet těch, kdo se hlásí ke konkrétní církvi. Kdyby byla otázka položena jinak, kdyby bylo možné se lidí ptát trošku intimněji: jestli věří, v něco, co je mimo ně, ne v něco tajemného, ale v něco, co vytváří kritéria pro lidské myšlení konání - pravděpodobně by bylo mnohem víc pozitivních odpovědí. Protože to je trošku něco jiného. Vědomí, že já sám nejsem mírou všech věcí a hodnot, že existuje něco, co je kritériem pro mé myšlení, je podle mého soudu podstatné. Já sám se přece nemohu považovat za poslední osu všech věcí. A vůbec si nemohu myslet, že z mého jednání vyplývají nějaké morální závěry. Já musím ty závěry mít v sobě předem. Odněkud. Každému mému činu musí předcházet étos. Teprve tehdy, je-li naplněn étos, může být čin etický.

AGÁTA PILÁTOVÁ