Nevadí vám, když mladší přezpívávají vaše písně?
Nevadí, písnička má žít dál a tentýž zpěvák ji už většinou nedokáže nazpívat jinak, takže novou podobu může dostat až tehdy, když ji nazpívá někdo mladší. Musí ji ale nazpívat vkusně. Ne všechny remaky mých písní se povedly.

Zpívat jste začal v dětském pěveckém sboru. Rozhodl jste se už tehdy pro dráhu zpěváka?
Ne, ale bylo důležité, že jsem se naučil respektovat ostatní. Ten, kdo zpívá ve sboru, se zákonitě naučí pokoře. Já jsem to tehdy nevěděl, ale v životě se mi to mnohokrát hodilo. Zpívat sólově totiž neznamená, že jsem jenom já a ostatní neexistují.

Směřoval jste vždy k populární hudbě, nebo jste uvažoval i o jiných žánrech?
Vždycky jsem snil o tom, že budu zpívat rokenrol. Jenže jsem nevěděl, že je to jen období dané módou, myslel jsem, že rokenrol je na celý život. Pak jsem došel k závěru, že nejen lehkou muzikou živ je člověk, a začal jsem studovat konzervatoř. Naučil jsem se zpívat klasicky, zdokonaloval se v teorii a znalosti různých žánrů, instrumentace a not.

Kdy jste pochopil, že je toho třeba?
Dost pozdě. Ale tohle člověk většinou neobjeví sám, řekne vám to někdo, kdo je vzdělanější, má víc zkušeností. Na tuto cestu mě navedl kolega, hudebně vzdělaný textař Pavel Žák. Vysvětlil mi třeba, jak poslouchat Mou vlast, jak se mám dívat na symfonické básně, jaké jsou hudební formy, co to je kontrapunkt. Pak jsem to všechno ve svých čtyřiceti letech objevil na škole, a dokonce jsem tam pak i učil. Dva roky jsem vyučoval interpretaci. Potom jsem si ale řekl, že bych měl spíš zpívat.

Studoval jste střední výtvarnou školu. Naučil jste se tam něco, co dodnes využíváte?
Já jsem tu školu bohužel nedostudoval, ale to, co jsem se naučil, je dnes k nezaplacení. Věnuji se totiž počítačové grafice. Učili jsme se třeba písmo tak, že jsme na šedesát stránek psali písmeno "a", na sedmdesát písmeno "b", bylo to jako za trest. Ale naučili jsme se, co je linka, kompozice, jak držet ruku a tah, kreslili jsme uhlem, třeba i akty. Ale pak přišel bigbít a byl silnější než já, v lavici se nedalo vydržet. Dneska mě to mrzí. Grafika mě ale moc baví, je to hobby spojené se zaměstnáním. Se synem Markem máme dvě umělecké agentury. Jedna zajišťuje program společenských večerů, ozvučení, propagaci, druhá se specializuje na country muziku, festivaly.

Od roku 1992, kdy jste v Bídnících zpíval v roli Jeana Valjeana, jste jedním z nejvytíženějších českých muzikálových herců. Účinkoval jste ve 451 stupních Fahrenheita, Evitě a nyní hrajete a zpíváte i v muzikálu Monte Christo. Co si vybavíte, když se řekne muzikál?
Muzikál jsou taková Sisyfova muka. V šest hodin máte pod kopcem balvan, vytlačíte ho nahoru, v jedenáct vám zahučí do údolí. Jdete spát a druhý den se vše opakuje. Mohl by se z toho dokonce stát stereotyp, naštěstí muzikál je týmová práce, je kolem ní legrace a já si tu práci navíc zpestřuji koncerty.

V době základní vojenské služby jste vystupoval s pány Šimkem a Grossmannem. Byl to pro vás základ k pozdějšímu účinkování v zábavných pořadech typu Možná přijde i kouzelník?
To ne, ale byl to pro mě základ ve zpívání. Vojna pro mě byla startem do šoubyznysu. Měl jsem krásné povolání, dělal jsem u filmu rekvizitáře a po vojně jsem byl rozhodnut se tam vrátit a plně se této profesi věnovat. Ale Miloslav Šimek mě přemluvil, že by bylo škoda zpívání nechat. Takže jsem sice několik let dělal na Barrandově výpravu filmů a ještě jsem zpíval, od roku 1969 jsem se ale začal zpěvu věnovat profesionálně.

Uvažujete po smrti Jiřího Wimmera o vystupování s jiným partnerem?
Nevěřím na partnerství z propočtu. Naše partnerství vzniklo náhodou a teprve potom jsme si dohodli naše role. Já budu za toho "pitomce" a on za toho "chytrého", protože komická dvojice na nějakém principu fungovat musí. Uvažovali jsme třeba o nějakém vystupování s Luďkem Sobotou, ale ono nejde říct "Pojď", půjdem spolu dělat legrační dvojici". To musí vzniknout. Navíc nestačí jen dva lidé, musí tomu ještě někdo třetí pomoci. Mně s Jirkou Wimmerem se to povedlo - velmi erudovaný člověk Franta Polák vymyslel dvojici zpěvák a herec v neobvyklých situacích. Ale nedovedu si představit, že bych dneska někoho přemlouval, aby šel se mnou dělat komickou dvojici.

Vystoupil byste jako komik v zábavném pořadu v dnešní době?
Dneska je většina televizních pořadů založeno na tom, že se zpěváci převlíkají za herce a herci ze sebe dělají zpěváky. Jednoduše řečeno ze sebe občas děláme kašpary. Autoři těch pořadů už nevědí, co by z umělců udělali, jestli je mají převléct za psa nebo za žirafu. My jsme s Jirkou Wimmerem dělali situační humor - žádné kostýmy, žádné velké rekvizity, dělali jsme si srandu ze sebe, z lidí, z života.

Jak reagujete na to, že vás někteří kritici označují za "normalizačního zpěváka"?
To jsou ti neinformovaní chytráci, kteří o tom skoro nic neví. Došli prostě k závěru, že kdysi existovala jakási Bratislavská lyra, kterou jsem kdysi vyhrál, a když pak přišla normalizace, podle nich jsem "přilezl ke křížku, posypal si hlavu popelem" a Lyru vrátil. O tom, jak to bylo doopravdy, by se asi muselo popsat hodně stránek a nakonec by to možná vydalo i na knihu. Šest let zákazu vystupování. Ale proč psát knihu, když ji dnes píše každý? Koho to zajímá!

Možná především mladší generaci... I tu se přece svými písničkami snažíte oslovovat. Nebo ne?
To víte, že se snažím. Ale největší legrace je, že ji oslovuji spíš svými starými písničkami. Nastala mánie, že mladí lidé nostalgicky poslouchají staré desky a říkají si, jaká to byla krásná doba. Nebyla. Ale tehdy šoubyznys fungoval tak, že někdo přišel, zeptal se: Nemáš nějakou písničku? Počkej, tak já něco zahraju. A písnička byla hotová. Pak někdo další řekl: Tak já na to napíšu text. A kde to budeme hrát? Dáme to zítra na tancovačce. Nic nebylo cílené, všechno mělo samospád. V tom ta doba hezká byla. Dnes se objeví zpěvák nebo zpěvačka, ještě ani nezazpívá Hoří a už kouká, kde by podepsal(a) smlouvu. Tehdy smlouvy nebyly, někdo řekl: Vydáme tu písničku na desku. A dostanete za to peníze. Fakt jo? A kolik? Pět tisíc. Pět tisíc, tolik? To bych si snad mohl koupit auto. Nebylo to tak, jak popisují filmy, třeba Šakalí léta. Všechno bylo záludnější a nepřálo se muzice tohoto typu, na druhou stranu spousta věcí komunistům unikla, takže jsme vlastně mohli existovat.

Jak se dnes ztotožňujete se zpěváky, kteří jsou vám generačně blízcí, a jak s těmi mladšími?
S těmi generačně blízkými až na pár výjimek nemám problémy. Přirovnal bych to k pocitu válečníků, kteří bojovali na stejné frontě. Někteří to vzdali, já sám se počítám mezi ty, kteří se snaží ještě pořád fungovat, mám pocit, že musím neustále něco dělat. Ale dokázat se srovnat s těmi mladšími, to už je trochu složitější. Přesto se s většinou z nich velmi dobře snáším. Výborně se mi spolupracuje s těmi nejmladšími zpěváky i v muzikálu, jen mě někdy zaráží, že mi někteří z nich vykají. Jsme přece jedna rodina. Namyšleně se chovají většinou jen ti, kteří toho ještě moc neumějí. Bohužel nevědí, že je čeká velmi vrtkavý muzikantský osud.

Nedávno jste vydal nové cédéčko. Jak jste s ním byl spokojen?
Bylo to vánoční cédéčko, které mnoho lidí ohodnotilo kladně, ale bohužel distribuce nezapracovala tak, jak měla. Naštěstí vánoční CD je věcí průběžnou a může se prodávat i příští rok. Předtím jsme jako vzpomínku na Jirku Wimmera vydali na cédéčku naše společné scénky, protože 25. ledna uplyne rok od jeho tragické smrti. Mám několik dalších nápadů. Myslím si, že v současných písničkách chybí legrace, občas se tam objevuje, ale jen v surové, vulgární podobě. Takový legrační text ještě neznamená, že se povede humorná písnička. Mám několik nápadů a písniček a chtěl bych se v tomto projektu spojit s kamarády Palečkem a Janíkem. Taky bych rád vydal cédéčko s moderní country hudbou a jako někteří mí kolegové i nové verze svých starších hitů s moderním zvukem.

MIRKA ŠTÍPKOVÁ