... a měli spolu početnou rodinu.
Měli. Co dělat, otec to měl zřejmě rád. Mám sedm sester a dva bratry, třetí bratr již zemřel. Tři z naší rodiny se dali na pedagogickou dráhu. Já jsem černá ovce - skončil jsem u divadla.

V čem spočívalo to vaše prvotní utrpení?
Měl jsem ohromnou trému. Vůbec jsem nevnímal, co dělám, hrál jsem více méně podvědomě.

Dnes už trému nemíváte?
Ne. Míval jsem takovou tu tvůrčí, ale i ta mě nakonec opustila. To jsme, ještě za socialismu, hráli takovou strašnou hru, víte, jaké hry se tenkrát hrály, a já jsem si řekl: Sakra, kvůli tomuto se mám přetvařovat?! A trému jsem ztratil.

Režírujete?
Ne. Režíroval jsem jenom jednou, to bylo ještě na vojně. Mám pocit, že režisérů je dost, kromě toho mám hodně herecké práce, takže mě režie neláká. I když někteří moji kolegové, třeba Martin Huba nebo Emil Horváth, se dali i na režii. A úspěšně.

Jakou nabídku na režii byste přijal?
Ve svém věku bych se už hodně rozmýšlel. Možná bych režíroval nějaké představení s ochotníky. Jinak asi žádnou.

Hrál jste v několika českých filmech. Účinkoval jste někdy i na české divadelní scéně?
Ano, jako host v Brně ve Feydeauově Broukovi v hlavě.

Měl jste problémy s češtinou?
Ani ne. Ta postava, to byl Španěl ve Francii a nemluvil úplně dobře. Jinak ale melodika češtiny a slovenštiny je úplně jiná a když mluvím česky, tak je to znát. Přestože mluvím česky dobře. Na automechanika jsem se učil dva roky v Čechách a taky mi pomohly české filmy. Dodnes je na Slovensku čeština slyšet poměrně často. Vedle vašich filmů jsou na soukromé televizi i některé české dabingy.

Takže to, že Slováci mluví plynně a se správným přízvukem cizími jazyky, je melodikou slovenštiny?
Myslím, že ano. Čím jiným by to mohlo být?

Třeba tím, že jsou Slováci chytřejší a šikovnější.
Kdepak, to vůbec ne!

Jak se od roku 1974 změnilo obsazení inscenace Na skle malované?
Dost. Prošla jí spousta herců, někteří již dokonce zemřeli. U tanečníků vystupuje už třetí generace. V historii slovenského divadla se nestalo, že by jedna hra měla tolik repríz jako Na skle malované. Příští rok už ale tahle inscenace skončí.

Změnil se za těch sedmadvacet let Jánošík?
Nezměnil. Řekl jsem si, že vůbec nesmím slevit z náročnosti, ať jde o tanec či o jevištní pohyb vůbec. Jinak ale samozřejmě ani dvě představení nejsou stejná. Mění se nálada, atmosféra, publikum.

Bývaly doby, kdy se Poláci (ostatně autoři muzikálu jsou právě Poláci), Slováci a Maďaři o Jánošíka přetahovali. Je to dnes už vyřešené?
Jánošík sice "sbíjal" na Slovensku, dokonce u Maďarů, a samozřejmě i na polské straně hor, ale je náš. Protože my jsme si ho oběsili. V Liptovském Mikuláši.

Zpátky do Česka. Hrál jste v několika českých filmech, nejznámější z nich jsou asi Adéla ještě nevečeřela a Tajemství hradu v Karpatech.
Na to rád a dnes už s nostalgií a sentimentem vzpomínám. Byla to velmi pěkná práce. Každý slovenský herec se vždy radoval, když byl obsazen do českého filmu. Barrandov - to pro nás bylo něco jako Hollywood. S režisérem Lipským se mi pracovalo moc dobře a na natáčení byl tenkrát přítomen i scenárista, pan Brdečka. Zpočátku jsem měl trochu problémy chytit ten správný akord své postavy, ale pak jsme si to vyjasnili. Oldřich Lipský mi jako vzor dával pana Fialu ve filmu Limonádový Joe.

V těchto dnech vzniká další český film, ve kterém hrajete: Perníková věž režiséra Milana Šteindlera. Ten si pochvaloval to, že jste se vůbec nepozastavoval nad kamerovými zkouškami. Herci vašeho formátu je odmítají?
V některých případech ano. Ostatně i já jsem někdy něco odmítl - ale to se týkalo dabingu animovaných filmů. Ten "konkurz", který tam probíhal, mi připadal směšný. Zahraniční producenti, kteří vůbec neznali herce a jejich schopnosti, si vybírali vlastně pouze podle barvy hlasu. Ale k vaší otázce - kamerové zkoušky jsou pro režiséra samozřejmostí a nutností. Režisér musí vidět, jak mu to všechno bude ladit, jestli postava je vizuálně taková, jakou si ji představoval.

V Perníkové věži hrajete se dvěma mladými začínajícími herci. Rozumíte si?
Dobře. Já jsem byl vždycky mile překvapen tím, že nastupující generace herců je v Česku velice silná. U nás to tak není. Ve středním věku máme dobré herce, ale u mladých je ta kvalita nízká. Svůj postřeh jsem si ověřil i v Perníkové věži.

Může to být dáno třeba i rozdílnou kvalitou DAMU v Praze a VŠMU v Bratislavě?
To nemůžu úplně posoudit, možná ano. Ale myslím si, že důležitější než škola je talent. U vás ho mladí herci mají.

Mnozí herci vašeho věku vyučují - ať už na konzervatoři, nebo na vysokých školách. Vy ne. Proč?
Jsem hodně vytížen tím, co dělám. Kromě toho si myslím, že věnovat se výchově mladých lidí vyžaduje celého člověka. Nehněvejte se, ale mít plný úvazek v divadle, hrát ve filmu a v televizi a vedle toho mít plný úvazek na škole - nezdá se vám, že je to blbost? Že se to nedá stihnout? Všechno je vždycky na úkor něčeho jiného. Být dobrým hercem zabere hodně času. A myslím si, že nemůžu být současně dobrým hercem a dobrým pedagogem.

Na Slovensku se, když to dobře dopadne, natočí jeden film za rok. Proti patnácti dvaceti v Česku je to žalostné.
Je, ale co se dá dělat? Koliba je zprivatizovaná, víme jak. Na Kolibě se už filmy nedělají, nabízejí tam pouze služby zahraničním filmařům. Filmy dělají soukromé agentury.

Takže problémy slovenského filmu jsou spíš v penězích a zázemí než v tvůrcích.
Myslím, že ano. Tvůrci existují, alespoň ve filmové branži jich pár je. V dramatické tvorbě je to daleko horší.

Na Filmovém festivalu v Karlových Varech si někteří slovenští filmoví producenti stěžovali, že u nich vymírají některá filmová řemesla, třeba dobrého osvětlovače aby tam člověk pohledal.
To víte, když se rozpadla Koliba a netočí se filmy, ti lidé si museli hledat zaměstnání jinde. Například filmové laboratoře v Bratislavě, které byly na vysoké úrovni, už neexistují.

U vašeho syna padlo jablko ne sice daleko, ale přece jenom kousek od stromu.
Můj syn je bendžista, myslím si, že nejlepší na Slovensku. Jeho kapela Belasí už ale pomalinku přestává hrát, protože se tím její členové nemohou uživit. Syn tak změnil obor a dal se na podnikání.

V čem podniká?
Vede bufet na Malé scéně našeho divadla. Pracuje tam i se svou ženou a vypadají spokojeně.

TOMÁŠ PILÁT