Jak to tedy bylo s vaším původem?
Vyrůstal jsem u adoptivních rodičů, manželů Rakových, skvělých lidí, kteří se o mně celý život výtečně starali. Ale dokud žili, vlastně jsem se od nich o svém původu nic nedověděl. Až když maminka Raková umřela, dostal se mi do rukou dopis, který pro mně nechala u kamaráda. Napsala mi v něm jména mých skutečných rodičů. Fyzická maminka se jmenovala Slivková a byla tankistka Svobodovy armády. Pocházela stejně jako otec z Podkarpatské Rusi, ze vsi Šandrovo u Chustu. Podle data, které mám uvedeno v dokladech, jsem se narodil v Praze 8. srpna 1945 - tohle datum ale není jisté, možná mě do Prahy už přivezli. V každém případě jsem tu velmi těžce onemocněl, dostal jsem prý záškrt a museli mě nechat v nemocnici. Moje původní máma mě tru nechala jen po dobu nemoci, jako voják byla se svou jednotkou odvelena na Podkarpatskou Rus. Samozřejmě se pro mně chtěla vrátit, jenže mezitím Podkarpatskou Rus připojili k Sovětskému svazu a zavřeli hranice. Nemohla tedy hned přijet. A já, jako v podstatě opuštěné dítě, byl dán k adopci k Rakovým. Po nějakém čase máma přece jen přijela a chtěla si mě vzít zpátky, jenže to už jsem byl adoptovaný. Celé týdny chodila k Rakovým aby mě vrátili. Ale oni ji moc prosili, ať mě tu nechá. Byl jsem jejich jediné dítě...

Snažil jste se pátrat po příbuzných?
Jistě, a v hledání rodiny mi hodně pomohla i kamarádka Helena Dubničová z Českého rozhlasu, která má na Podkarpatské Rusi příbuzné. Díky tomu vím o matčině hrobě i o tom, že mám bratra a sestru. Těším se, že příští rok pojedu se svými syny na Podkarpatskou Rus, chci se pořádně seznámit nejen se zbytkem své původní rodiny ale poznat i své etnické kořeny, přírodu a hudbu té země. Stejně mám pocit, že z toho celý život vyrůstám...

Jak jste začínal s muzikou?
Oklikou. Studoval jsem na střední výtvarné škole, bylo to v dobách Semaforu, hit číslo jedna byl Pramínek vlasů, ale taky třeba Dajána a Armstongovy písně. Kluci dali dohromady kapelu, band klasického jazzu "armstrongovského" typu. Přemluvili mně, abych hrál kontrabas. Prý když jsem se učil na housle, určitě mi to půjde, vždyť basa jsou jen takové větší housle. Vyfasoval jsem tedy kontrabas a jezdil s ním skoro denně z domova v Radotíně do školy na Žižkov a zpátky. Ale pak jsem si na chmelové brigádě vydělal na první kytaru a začal se na ni učit. Ale že bych v sobě hned "objevil" kytaristu, to se říct nedá. Nejdřív mi to moc nešlo, kytara se mi jaksi vzpříčila, nelíbil jsem se jí. Tuhle svou zkušenost rád připomínám především proto, abych dodal sebedůvěru "starším" začátečníkům. Někteří si možná říkají - mně už je třináct nebo patnáct, už je pozdě začínat. Nikdy není pozdě! Vždyť například já byl při svých začátcích ještě starší.

Možná i dík svým nestandardním kytarovým začátkům se pořád vracíte k folku a dalším populárním žánrům...
Pravda, často se mě lidé ptají, proč jsem třeba natočil cédéčko s trampskými písničkami. No proč, hlavně proto, že jsem odkojený trampingem a trampskými kamarády. Oni mi dali první lekce kytary. Díky jim jsem po prvé viděl, jak to funguje, a přesvědčil se, že kytara si zaslouží lásku. Neznám trampa, který by se ke kytaře choval špatně. Byť je to poslední křapka na světě, když ji obejme a začne na ni hrát - je to jeho milá. Z trampingu může vyrůst spousta nových kytaristů. Vždycky to tak bylo a je to tak pořád. Možná i proto, že trampové mají velkou lásku k přírodě a k svobodě, což podle mne s hudbou hodně souvisí. Vzpomeňte si, že za minulého režimu byl tramping i výrazem protestu, nenásilného, ale o to silnějšího a vnitřnějšího. Žít po svém a nenechat si od nikoho nic vnucovat, touha po svobodě.

Ten svůj "trampský" kompakt Teskně hučí Niagara mám rád, je totiž neobvyklý v tom, že nejslavnější trampské hity - Japonečka, Jižní eskadrona - Bílé skály a další - se tu nezpívají, ale jsou pojaty jako virtuózní sóla na kytaru. Tu desku mám spojenou s Jaroslavem Foglarem, kterého jsem měl moc rád. Písničky se mu zalíbily a možná i proto jsme s Fredem Strejčkem udělali pořad Písně ztraceného ráje, založený především na knížce Hoši od Bobří řeky. Když už byl pan Foglar těžce nemocný a ležel v Thomayerově nemocnici, nechal se občas od nás "ukrást" hrobníkovi z lopaty a jel s námi na některá naše vystoupení, jichž se aktivně zúčastňoval.

Málokdo si už vzpomene, že jste i autorem známých, téměř zlidovělých písní, které zpívá Jaroslav Hutka, například Litvínov nebo Cizinci.
S Jardou Hutkou jsem spolupracoval moc rád. Pamatuju se, jak jsme temperamentně diskutovali o každé písničce, přeli se o harmonii, zda tam dát f - dur nebo radši -d - moll. Vzpomínám taky na fascinující atmosféru, neskutečný kvas té doby. V narvané Lucerně byl tenkrát velký folkový festival, první a poslední ve své době, a já tam hrál jako člen Šafránu a s Jardou Litvínov i Cizince.

Proč jste své písničky nezpíval sám?
Jarda Hutka má tak svébytný a svérázný hlas i projev, že by to byla škoda. A myslím, že to tak chtělo i publikum. Mně stačilo, když jsem na koncertech či pro desky, třeba pro Stůj břízo zelená, vymýšlel všelijaké věci na kytaru.

Dlouhou dobu spolu vedli představitelé různých žánrů žabomyší vojny - folkaři s folkloristy,"trempíři" s folkaři, zastánci "čisté" vážné hudby s ostatními. Ale v poslední době si víc rozumějí, nezdá se vám?
Taky si myslím. To, že se nejrůznější hudební proudy dávají víc dohromady, je podle mne dáno i celkovým trendem světového vývoje: komunikační exploze poslední doby - od internetu po mobily - umožňuje daleko intenzivnější i plodnější vzájemné dialogy. Lidé jsou mnohem informovanější. Zasáhlo to pozitivně i hudební oblast. Dnes není problém si cokoliv sehnat, pustit, odpolouchat a čemukoliv se přiučit. Stačí jednou dvakrát támhle kliknout už to máte ve všech podobách. Možnost komunikace umožňuje přelévání žánrů, stylů a proudů. Spousta vážné muziky osciluje na různých dřív neprostupných hranicích. Beatová kapela je užita v symfonickém orchestru, populární písničku zahraje houslový virtuos nebo komorní soubor. Někteří skladatelé se v tomo pohybují jako ryba ve vodě. Třeba Iva Bittová hraje se své skladby se smyčcovým tělesem Nebo kytaristka Dáša Voňková - řekněte, kam vlastně žánrově zařadit její nádherné kytarové kreace? K lidovým písním? K vážné hudbě? K folku? Vlastně na tom ani nezáleží.

Přesto není úplně běžné, že světově uznávaný sólový kytarista a skladatel se dlouhodobě věnuje trampské hudbě.
Mám mezi trampy dlouholeté přátele, třeba Standu Kadlece a dodnes s ním spolupracuji. Píše krásné texty, dali jsme dohromady spoustu písniček. A ještě něco: Standa mi kdysi možná zachránil život. Já byl totiž slabý, podvyživený klouček s velkými zdravotními problémy, a Standa, který v radotínské cementárně pracoval s oběma mými adoptivními rodiči, se mně ujal, začal se mnou cvičit a vydržel to několik let. Podařilo se mu ze mně aspoň trošku udělat chlapa. Možná i proto se občas k těmhle žánrům vracím. A taky si myslím, že pro kumštýře je to výzva a svým způsobem i pokušení - umělecky se vyrovnat s populárními melodiemi. Nebo je dokonce skládat. Virtuózní úpravy dělali i takoví mistři, jako Paganini, Chopin nebo Rossini.

Připomněl jste svou spolupráci i přátelství s hercem a recitátorem Alfredem Strejčkem, znáte se už dlouho?
Po prvé jsme se sešli tuším před dvanácti lety v jednom televizním hudebním pořadu. Tam nás poprosili, abychom spolu "udělali" báseň s doprovodem kytary. Jakoukoliv. Napadly nás Nezvalovy Sloky o Praze, Fred je uměl nazpaměť - on si pamatuje snad všechno, co kdy přečetl, neřkuli se naučil - zkusili jsme to a hned napoprvé to vyšlo. Od té doby často funguje naše spolupráce tak, že než se sejdeme na pódiu, řeknou nám - "potřebujeme udělat třicet pět minut". A Fred má hned v hlavě text na těch pětatřicet minut jasnejch, jako kdyby měl v mozku budíka. Neřekneme si slovo, on recituje, já mu k tomu improvizuju. Pak nám nikdo nevěří, že celý pořad vznikl na pódiu. Samozřejmě máme spoustu předem připravených, komponovaných, pořadů, například Vivat Comenius, založený na Komenského díle Obecná porada o nápravě věcí lidských, Starý zákon, Biblická rozjímání, Máchovu Márinku, Foglara, vánoční koncerty s melodramy Vodník, a Štědrý den. Teď jsme dokončili další projekt - Koncert pro Mistra Jana, na který se moc těším.

Hodně spolu cestujete po světě. Ale často balíte kufry i sám.
Cest po světě jsou opravdu mraky, jen s Komenským jsme projeli bezmála třicet zemí. A taky já sám stále cestuji. Trvá to už od roku 1975, kdy jsem se dostal na pět let do Finska jako kytarový pedagog na konzervatoři.

Právě jste se s Fredem Strejčkem vrátili z Mexika. Jaké zážitky jste si odtud přivezli?
Fantastické! Na našeho Komenského přišlo 800 i 1000 posluchačů a víceméně všude se konaly ovace vestoje, což je vlastně nejvyšší ocenění. Všech osm koncertů mělo úžasnou atnmosféru a Komenského poslelství znovu slavilo triumf. Kéž by byl takto přijímán i ve své vlasti!

Nezanedbáváte kvůli svým cestám trochu domácí pódia?
Možná to tak opravdu někdy vypadá, šestkrát jsem navštívil Austrálii, ale přitom třeba na Kladně jsem ještě neměl sólový koncert. Je spousta míst v republice, kde jsem dosud nevystupoval. Ale teď se to už mění. Díky mé manažerce Lindě roste počet domácích koncertů. Jsem rád. Ale na druhé straně musím spravedlivě říct, že cesty po světě mě hodně ovlivňují jako skladatele. Napsal jsem řadu skladeb věnovaných různým místům, kde jsem byl.

Je nějaké místo, kde jste ještě neúčinkoval a kde byste chtěl hrát?
To je jednoznačné: dosud jsem nevystoupil na Pražském jaru. Přiznám se, moc o to stojím. Bude to už dvacet let, kdy jsem začal učit kytaru na vysoké škole, snad by to mohl být dostatečný důvod...

Svěřujete své skladby pro sólovou kytaru svým žákům?
Necítil bych se dobře, kdybych měl svým žákům říkat - tady máš mou skladbu, zahraj ji. Možná bych na to měl jako pedagog třeba i právo, ale zásadně to nedělám. Skladba, kterou napíšu, je mé poselství, které posílám do světa, a jsem šťasten, když se někomu líbí natolik, že si ji vezme do svého repertoáru sám. A což teprve, když ji dobře zahraje! Mám například radost, že Pražské kytarové kvarteto, z jehož členů jsou tři mými absolventy, natočilo desku napůl složenou z mých skladeb. Elegii a Variace na Johna Douarta hraje skvěle Petr Fiala, některé skladby interpretuje i Pavel Steidl, vítěz pařížské soutěže Radio France, má je ve svém repertoáru taky můj spolužák na konzervatoři Vladimír Mikulka. On byl vůbec prvním kytaristou, který hrál mé kompozice a jezdil s nimi po světě. Pomohl mi do světa a jsem mu za to vděčný. Z mých posledních žáků bych rád vzpomněl na výtečného kytaristu Martina Carvana ze skupiny Jablkoň.

Která z vašich kompozic má ve vašem životě mimořádné místo?
Určitě Dvacet tisíc mil pod mořem. Touhle skladbou jsem si splnil svůj dětský sen. Inspirovala mně Verneova kniha, vždycky jsem se chtěl s tím tématem umělecky vyrovnat, nejdřív jako malíř, pak jako muzikant, Premiéra proběhla ve zvláštní atmosféře - 24. srpna 2000 na Mezinárodním hudebním festivalu v Českém Krumlově; představte si, že právě na toto datum vyhlásil prezident Putin den smutku za utonulé námořníky z ponorky Kursk. A když jsem si uvědomil, že část mé skladby je o tom, jak námořníci pohřbívají na dně moře své druhy, běhal mi mráz po zádech. Na koncertě jsem se rozhodl, že tuto skladbu věnuji památce obětí z Kursku.

Koncerty, komponování, pedagogická činnost, cesty po světě - jak to všechno stíháte?
Tak tuhle otázku mám zvlášť rád. Co vlastně stíhám? Když si člověk uvědomí, že Komenský neměl k dispozici mobil ani počítač, auto či letadlo a přesto procestoval tolik zemí a tolik toho stačil. Je vidět, že to jde. Já všechny tyto vymoženosti mám, přesto toho mnozí naši předkové stihli víc. Mrzí mně, jak málo toho stačím.

Přece jen jste ale na něco hrdý, ne?
Nejvíc asi na své syny. Oba se narodili ve Finsku, které bylo v té době tak čisté a krásné. A já věřím, že tuhle čistotu mají kluci v sobě a že jim obrovsky pomáhá.- I když na druhé straně, jim to trochu komplikuje život, prože jsou nezáludní, nezákeřní a budou to mít vždyvcky těžší, protože nepatří k dravé mladé generaci. Ale zato snad mají jiné devizy, které jim pomohou v životní orientaci...

Kde hrajete nejraději?
Hodně koncertů mám v posledních letech po kostelíčkách, často to jsou charitativní akce, kdy sám či s Alfredem Strejčkem pomáháme zachraňovat zchátralé stavby nebo přispíváme na projekty pro handicapované. Tahle se nám třeba podařilo podstatnou měrou zachránit hřbitovní kostel v Sušici. Vůbec děláme rádi koncerty v kostelích. Máme totiž zkušenost, že kostel je snad pokaždé plný, lidi sem vždycky přijdou, zatímco v kulturním domě to bývá horší. Sváteční prostředí zkrátka dělá své. Když máme koncert v dědině se stopadesáti obyvateli, přijdou i tři stovky posluchačů z místa i okolí. To mám moc rád. Ne, že bych dřív nehrál s radostí, ale poslední dobou si nějak víc uvědomuju, jaké mám štěstí, že vůbec můžu něco takového dělat. Jsem vděčný lidem, že přijdou na můj koncert a pociťuji obrovskou pokoru a vděk. Vždycky se skoro rozbrečím, když vidím, že je plný sál, protože cítím, že jsme asi všichni naladěni na tutéž strunu - všem nám jde o to prožít něco neopakovatelného, nádherného, na co budeme rádi vzpomínat. Často ani předem přesně nevím, co budu hrát, nechávám se vést tím, co cítím z atmosféry v sále. Podle toho volím program. Věřím, že inspirace přijde, že tam s námi je.

Koncerty jsou tedy zřejmě pro vás o něco víc než komponování. Kdyby jich nebylo, možná byste ani neměl proč skládat hudbu ne?
Myslím, že to je pro mně alfa a omega života.

AGÁTA PILÁTOVÁ