Písničky Miroslava Žbirky nás provázejí od osmdesátých let a zvláště jeho starší skladby se v poslední době ozývají z rádií čím dál víc. Po módě hudby let šedesátých přichází retro let osmdesátých. Bylo by dost hloupé, kdybych chodil do studia nahrávat a neměl se za čím ohlédnout, říká k tomu zpěvák, kterého můžeme označit bez váhání za československého. Je Slovákem, za manželku má Češku, bydlí v Praze. Koncem roku vydal novou desku.

Najdeme na ní i duet Nespálme to krásne v nás, jehož prostřednictvím se na scénu populární hudby po dlouhých dvaceti letech vrací Marika Gombitová, někdejší Žbirkova kolegyně ze skupiny Modus. Přemluvit Mariku nebylo lehké. Ona je velký profík a ke své práci je hodně kritická. To pak provázejí různé pochybnosti, které mohou být i kontraproduktivní. Proto toho Marika vždycky udělala méně než jiní, vzpomíná Žbirka. Do poslední chvíle tak nebylo jisté, jestli duet spatří světlo světa a zda vůbec dá Gombitová povolení k jeho vydání. Ovšem zazpívala to krásně. Myslím si, že optimálně navázala na styl, který jsme u ní znali před dvaceti lety.

Nová deska Miroslava Žbirky se jmenuje Modrý album. To vzniklo velmi jednoduše, bez nějaké nosné story, vysvětluje zpěvák. Když jsem oslovil fotografa Romana Dietricha, aby udělal fotky na obal, už jsme s nahrávkou finišovali. Roman přišel do studia, vytvořil jakési modré pozadí, udělal spoustu fotografií a většina z nich měla právě modré pozadí. A proč je slovo "modrý" právě v této podobě? Často, hlavně v Praze, slýchávám, že je něco modrý. Přitom správně by se mělo říkat modré. Velice se mi líbí napětí mezi spisovnou a hovorovou češtinou. A k tomu všemu slovensky je gramaticky správně modrý. Takže už nikdo pořádně neví, jak to vlastně je!