Ty verše jsou vám pravděpodobně povědomé; možná si řeknete, že je ale znáte jinak. Ano, jde o první sloku nejznámější balady, kterou proslul Francois Villon právě tak jako svým nespoutaným životem básníka a buřiče, který spíše než v salonu byl doma v krčmě mezi děvkami a rváči. Zúčastnil se však básnické soutěže na vévodském dvoře; zadání znělo: "Umírám žízní vedle pramene" - a jedním ze soutěžících byl i Charles d´Orléans. Vévoda Orleánský, Villonův příznivec a sám znamenitý básník.

Ani on, ač synovec krále Karla VI., neprožil život v bavlnce. Narodil se v roce 1394. Jeho otec byl zavražděn nájemným vrahem burgundského vévody Jana Nebojácného. Mladý Charles osnuje pomstu, zprvu dokonce vítězí, ale po porážce u Azincourtu je zajat a vězněn v Anglii celých čtyřiadvacet let. Mostem, jímž je spojen s vlastí, jsou vzpomínky a poezie.

Skvělý překladatel Gustav Francl v úvodu ke svému výboru z veršů vévody Orleánského říká: "Tak jako vzpomínky i jeho poezie byla zahleděna do minulosti, žila v zajetí kurtoázního životního stylu, soustředěná na drobné, přesně cizelované formy. Nicméně jeho ronda a balady prozrazují, že artistní struktura byla mnohokrát narušována pronikáním neradostné reality, kterou musel vévoda žít. A tato okolnost dodává jeho poezii velmi příjemný odstín individuálních prožitků, jež tyto verše přibližují i dobám mnohem pozdějším.

Půlhodinové pásmo veršů nastudoval režisér Dimitrij Dudík.