Zpráv o nepříjemných událostech je kolem nás taková spousta, že bych se chtěl úvodem zmínit o jednom zážitku sympatickém, i když nebyl dějinotvorný.

Možná i vy jste před časem stejně jako já fandili u obrazovek nevidomé vysokoškolačce Janě Moravcové, která soutěžila v pořadu Chcete být milionářem? Jak prohlásila, jejím hlavním motivem bylo získat prostředky pro opravu rodinné střechy. Vedla si výtečně až k částce 80 000, jenže pak ji čekala otázka zkoumající, která ze čtyř předestřených čirůvek je jedovatá. Myslím, že Jana nebyla zdaleka jediná, kdo si nebyl jistý odpovědí, i když následně se ukázalo, že její jazykový cit ji přivedl k hádání, že to bude asi čirůvka sírožlutá. Soutěžící Jana Moravcová prokázala i v tu chvíli sympatický smysl pro humor a pro nadhled, takže odešla nejen jako vítězka 80 000 korun, ale i jako vítězka v daleko širším slova smyslu.

Ocenil jsem i moderátorovo chování. Vladimír Čech osvědčil jemný takt. Přitom si zároveň neodpustil patřičné zavádějící a matoucí poznámky; bral nevidomou mladou soutěžící podobně jako soutěžící ostatní. A bylo to tak určitě správné, protože zdravotně postiženým lidem je máloco tak proti mysli, jako když se někdo snaží s nimi jednat jako s méněcennými. A už vůbec nejsou namístě nějaké okázalé projevy lítosti. Daleko užitečnější je jakákoliv pomoc praktická. Jako například ta, kterou letos prokázalo oddělení prevence Městské policie v Praze: strážníci rozdali nevidomým několik set řetízků na dveře. I když jde o zdánlivou maličkost, je to pro nevidomého užitečné pomocné bezpečnostní opatření, protože neví, komu otvírá - a takto se může aspoň trochu více věnovat jeho identifikaci.

O tom, jak bychom se měli chovat ke zrakově postiženým, se hodně hovořilo i v jednom z říjnových pondělí na vlnách Českého rozhlasu. Včetně zasvěcených slov redaktorky Jindry Jarošové, která má u nevidomých posluchačů značnou autoritu. Bylo to v den, kdy nadační fond Českého rozhlasu uspořádal na pomoc nevidomým záslužnou sbírku s doprovodným symbolem bílé pastelky. Shodou okolností právě v to pondělí ráno jsem si šel do vinohradské rozhlasové budovy pro posluchačské dopisy, takže jsem měl možnost být svědkem potěšujícího zájmu veřejnosti o tuto sbírku. A jsem rád, že jednu z těch pastelek jsem mohl také získat.

V rámci akcí kolem Bílé pastelky měli někteří lidé se zdravým zrakem možnost si vyzkoušet na vlastní kůži, co to obnáší, když člověk nevidí a pohybuje se v pravém slova smyslu poslepu. Při takové zkoušce si určitě leckdo uvědomil, jak povrchně a spěšně vnímáme prostředí, v němž se běžně pohybujeme. Ne každý je tak vnímavý a citlivý, jako bývají děti - v tomto smyslu stojí za zmínku dopis posluchačky paní Pavly Říhové z Prahy, která na takové vnímání vzpomíná v souvislosti s tím, že jezdívala s rodiči po silnici z Nejdku do Karlových Varů. A jednou v neděli ráno po probuzení se rozhodla spočítat počet zatáček na té trase a dospěla k číslu 31.

Taková vnímavost je dost vzácná, kdežto pro nevidomé jde o podmínku jejich všedních dnů. Jsou na to odkázáni. Ovšem i na pomoc nás zdravých, ale i pomáhat se musí umět, jak mi naznačila nevidomá slečna Hanka při vysílání jednoho přímého přenosu z rozhlasového atria v nových prostorách Českého rozhlasu. Požádala mě, abych v některém ze svých pátečních dopoledních hodinek na stanici Praha upozornil veřejnost na to, že ne každá pomoc nevidomým je pomocí, a to navzdory tomu, že zamýšlená služba může být vedena těmi nejlepšími úmysly. Konkrétně se zmiňovala o převádění přes silnici, kdy pro zrakově postiženého je nepraktické až riskantní, když ho v dobré vůli začne někdo zezadu tlačit a sunout ho do vozovky. Nevidomý pak nemá žádnou šanci rychle reagovat na změněnou dopravní situaci - a je vystaven průběžnému nebezpečí.

Zrakově postižení patří k nejvděčnějším a nejpozornějším posluchačům Českého rozhlasu, a tak mi zvlášť záleželo na tom, abych tazatelce co nejdříve splnil svůj slib. Pokládám za šťastnou souhru náhod, že se mi posléze dostala do rukou Mladá fronta Dnes, v níž byl zveřejněn velice zajímavý článek nevidomého Radka Seiferta, který pracuje na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT jako odborník na speciální výpočetní techniku. Jeho rady jsem pak vzápětí tlumočil do éteru.

Jako jedno z nejspolehlivějších spojení pro pohybovou komunikaci s nevidomými doporučuje při převádění přes silnici buď držení za předloktí, nebo přímo spojení rukou. K tomu ovšem dodává, že podání dlaní bývá od nepaměti vnímáno jako cosi intimního, jenže zde jde o něco jiného. A to o jeden z nejpraktičtějších způsobů vedení člověka.

Ovšemže pomoc nevidomým není dána jen podáním ruky. Autor uvedené rady to ví velmi dobře - ostatně je to on, kdo na výše zmíněné fakultě v Praze spolu s kolegou vybudoval studovnu určenou zrakově handicapovaným studentům na vysokých školách. Speciálně upravené počítače mluví a zobrazují informace v Braillově písmu, jak uvedl v Mladé frontě Dnes.

Když se sejde lidská vstřícnost spolu technickými možnostmi a náležitým servisem, tak výsledně pak může dojít i k tomu, co se odehrálo letos ve Velké Británii, kde bylo zrušeno ustanovení zakazující v justici působit nevidomým v roli soudců. A hned vzápětí britský ministr spravedlnosti jmenoval devět takovýchto soudců - a jistě nemůže být pochyb o tom, že byly zváženy všechny okolnosti. K tomu je namístě ještě doplnit informaci, že i v současné vládě Tonyho Blaira působí jeden nevidomý ministr.

A teď ještě jednou krátce zpět k doporučení, abychom se neostýchali podat nevidomému ruku. Kromě výzvy symbolické jde i o doporučení faktické, k němuž pan Radek Seifert dodává, že už nežijeme ve středověku a že za ruku se dnes vodí kde kdo. A že takové setkání dlaní může leckdy napomoci vzájemnému lidskému sblížení více než nastudování učených textů brožur nebo pětileté studium sociální péče.