Nepřepadne vás někdy při práci pocit skepse? Každá zpráva je svým způsobem interpretace a ta může být od toho, co se skutečně stalo, hodně vzdálená...
Samozřejmě. Každý člověk si dělá svůj vlastní obraz světa. I novinář. Jenomže ten má neskonale větší odpovědnost. K tomu, aby spoluutvářel názory druhých, by měl podle mého názoru znát souvislosti. Pokud je nemá, je to špatné: pro něj i pro jeho publikum. Když zůstanu u žhavého tématu, znám projevy islámu v arabských i afrických zemích, ale hlavně vím, co to je takzvaný třetí svět. Poměřovat ho našimi měřítky jednoduše nelze. Obyčejní Afghánci vůbec nevědí, co to je Amerika. To je pojem mimo jejich obzor. Žijí z toho, co si vypěstují, víc nepotřebují. Ale když se s nimi sblížíte, zapomenete na to, že jste se narodili jinde, že vaše životní úroveň je vyšší, že si můžete dovolit víc jídla, oblečení, pohodlí: místo toho zjistíte, že jsou to lidé jako vy, jako vaši sousedé v ulici; stejně se chovají ke svým dětem, k jídlu, ke krásným věcem... Poznáváte v nich své bližní. A není možné je ignorovat, myslet si, že jejich bolest je menší než naše, že jejich hlad je menší než náš. To není otázka humanismu. Prostě je to náš svět. Je to stejné, jako kdyby někdo odmítal vyjít ze svého domu na ulici, protože to, co se tam děje, se ho netýká. On si to může myslet, ale nemá pravdu a jednoho dne to zjistí.

A jsme znovu u těch souvislostí. Z hlediska mé profese není nic důležitějšího. A tady nastupuje velké nebezpečí, které je dáno právě vztahem novináře k publiku. Jeho úkolem je pobavit, zaujmout, nenudit. Zkratky, štěky, flashe... Dřív trvalo týdny, než zpráva z Ameriky dorazila do Evropy. Dnes už je blamáž, když to trvá déle než půl minuty. Syntetický materiál, který by šel pod povrch, se v této koncepci novinařiny těžko prosadí. Není na něj čas. Zpravodajství se stále zplošťuje, místo souvislostí se opakuje již stokrát řečené. A tak se pozvolna snižuje vzdělanost. Velice se mě dotklo, když jeden politik okřikoval moderátora, aby vedl debatu jen k tomu, co se děje zrovna teď, a nepouštěl se do komplikovaných souvislostí. To mě rozčililo, protože on tím vlastně říkal: "Nepleťte těm lidem hlavu." Já vím, že lidé mají svých starostí dost, jsou unavení, chtějí si odpočinout a nepřejí si být zatěžováni nad nutnou mez. Ale přece jenom - žijeme ve světě, který bychom měli znát.

A přesto vás novinářská profese pořád baví. Proč?
Novinařina je trochu jako droga. Zkuste sledovat v redakci agenturní zprávy, které se valí každou minutu, každou vteřinu, a každá z nich může obsahovat zásadní informaci, která změní svět. Každý, kdo pracuje se zprávami, zvlášť v tak vypjatých chvílích, jako jsou tyto, tomu pocitu do určité míry podléhá. To je subjektivní hledisko. Pak je tu ale druhá strana věci, a sice to, jak moje práce působí na veřejnosti. Někde jsem slyšela, že výstupem naší práce je zboží a my je tak musíme prezentovat. Zprávy mají upoutat lidi. Bezpochyby je to druh zábavy, druh vzrušení. A všimněte si, že novináři se tak skutečně chovají, vypichují věci, o kterých si myslí, že lidi budou bavit a vzrušovat. Právě po takových věcech jdou. Svým způsobem ze zpráv děláme drogu i pro posluchače a čtenáře.

Jezdíte s mikrofonem do takových končin, kam se většina z nás nepodívá. Myslíte si, že můžeme vnímat vaše informace tak, jak jste je zamýšlela? Můžete na nás přenést to, co se tam odehrává?
O nic jiného v novinářské práci vlastně nejde. Aspoň já se o to, věřte mi, ze všech sil snažím. Když připravuji jakoukoli informaci, neustále myslím na lidi, které osobně znám, vážím si jich, ale vím, že prostě nemají takové informační zázemí, které mám k dispozici já. A chtěla bych, aby tomu problému, kvůli kterému jsem jela na druhý konec světa, porozuměli. To je moje celoživotní moto: vždycky jsem se snažila předávat to, co sama poznávám, chci být zrcadlem, odleskem těch událostí. A strašně mě zlobí, když tu možnost nemám, tedy když musím celou věc kvůli nedostatku prostoru zploštit, zjednodušit. Vlastně proto píšu knížky.

Považujete je za pokračování novinářské práce?
Ano. Mám v nich víc prostoru a možností. Jsem totiž paní učitelka. Snažím se lidem dát co nejvíc z toho, co sama vím. Ty knížky pro mě nejsou krokem stranou, ale dál v cestě za ideálem novinářské práce.

Zatím všechny vaše knížky jsou o exotických místech: píšete v nich o afrických a arabských zemích. Nechcete jednou napsat knížku o místě, kde jste doma?
A jak ráda! Chtěla bych ztvárnit náměty, které si shromažďuji. Ale je to těžší, aspoň v té podobě, jakou bych si představovala. Myslím totiž v této souvislosti spíš na beletrii. Dokonce mám už pár povídek napsaných. Vždycky to ale skončí na mých pochybnostech. Když čtu někoho, kdo skutečně umí psát, vidím ten rozdíl a učím se u něj. Nebo se o to aspoň snažím.

Vaše zatím poslední knížka o Egyptu je ale svým způsobem také experiment: napsala jste ji společně se svým přítelem Jiřím Hůlou. (Jiří Hůla se zabývá výtvarným uměním, ale sám sebe označuje za moderního básníka. Se svým bratrem založil za totality neformální Galerii H, kde vystavovala řada významných umělců. Při té příležitosti vznikl obrovský archiv, který Jiří Hůla též spravuje.) Přitom jste nešli cestou, kterou před vámi vyzkoušeli třeba Hanzelka a Zikmund, nýbrž vedete současně dvě samostatné textové linie, které se vzájemně doplňují. Proč?
Po Egyptě jsem cestovali spolu a mě přirozeně zajímaly jeho poznámky, které si psal za zcela jiným účelem. Přitom jsem zjistila, že řada věcí by se hodila do mé knížky, a snažila jsem se je do ní začlenit. Ale nešlo to, protože on přece jen uvažuje jinak, jinak se také vyjadřuje. Když jsem jeho texty začala přepracovávat a přizpůsobovat mému stylu, začala jsem to kazit, vznikal z toho jakýsi hybrid. Proto jsem začala uvažovat o tom, že bych v knize ponechala jeho pasáže, ale tak, aby se s těmi mými nerušily, ale tvořily jednotný celek. Tak vznikla celá kniha. Nebylo to vůbec jednoduché. Známe se sice jedenáct let a máme na spoustu věcí podobný názor, zajímají nás podobné věci, ale odlišnosti tu jsou a ty jsme si vyčítali: já jemu zdlouhavost, on mně nepřesnost... Ale výsledek se, myslím, povedl. Mimochodem, úspěch knihy tohoto typu dost závisí na fotografiích. A to je v tomto případě zásluha Jiřího Hůly.

Když se řekne Egypt, představíme si pyramidy. Na obálce ale máte rušnou káhirskou ulici.
Návštěva Egypta má pro mě několik rovin. Historické památky jsou naprosto fascinující. Doporučuji každému, aby se do Egypta jel podívat, je to bez nadsázky kolébka civilizace. Nechci to zde rozvádět, jen konstatuji své naprosté ohromení. Další záležitostí je zcela specifický ráz země - tenká zelená nitka na březích Nilu obklopená pouští. To je také něco nebývalého a dokud tento pro nás nepředstavitelný rozměr existence neprožijete na vlastní kůži, nepochopíte jej. A třetím faktorem je přítomnost: při pohledu na způsob života tamních obyvatel, především samozřejmě venkovských, zjistíte, že za ta tisíciletí se v řadě věcí příliš nezměnil. Znalci dokonce tvrdí, že místní obyvatelé, snad v konfrontaci s přítomností historie, která je pro ně stejně nepochopitelná jako pro nás, údajně zcela nevstřebali islám. Ale i když si dáte dohromady všechny tři roviny, tok času v této zemi je tak nekonečný a věci jsou tak neměnné, že psát o tom je obtížné. Možná i proto jsem přijala fakt, že se na knížce tentokrát budeme podílet dva, jako výhodu.

Máte ještě nějaký cestovatelský cíl? Co byste pro sebe ráda objevila?
Takových cílů mám stále více. Myslím na ně s vědomím, že bych konečně chtěla napsat pořádnou knížku. Když nějakou dokončím, říkám si, že příště ji udělám jinak, lépe. Teď chci být co nejdéle v Indii a napsat o ní. Ten pocit znají fotografové. Teprve když nějaké místo poznáte pořádně, můžete je dobře nafotit.

Myslím, že nebude od věci, když se zeptám zrovna vás, v čem vidíte kořeny současné světové krize.
Je to komplikovaná věc, kterou v tomto rozhovoru určitě nerozebereme. Mě zajímá, na co si lidé stěžují, po čem touží, jaké mají sny. Lidé takzvaného třetího světa si chtějí sáhnout na ty krásné věci, které vidí v televizi. To jistě. Ale to není to hlavní. Především by chtěli žít v určité důstojnosti, v harmonii se sebou, se světem. A tohle jim slibují islámští fundamentalisté. Ti totiž dokáží označit viníka, který jim brání v dosažení oněch krásných, ušlechtilých cílů.

V konfliktu, který teď probíhá, je základem spor Severu proti Jihu. Nevystupují v něm lidé hodní a zlí, navíc nelze ani přiřadit osobní charakterové vlastnosti k sociálnímu postavení tak, jak se to dělá v pohádkách: každý chuďas není automaticky dobrý a každý boháč zlý. Platí jiná rovnice: chudý je bezmocný a boháč je mocný. To nemá ovšem co dělat s jejich vlastnostmi. Prohlubující se rozdíl mezi světem bohatých a chudých, to je podle mého názoru podstata tohoto konfliktu. Proto pořád píšu o rozvojových zemích. Kořeny násilí hledejme v jejich bezmocnosti. Terorismus ovšem nelze jakkoli ospravedlnit, ten je ničivý pro všechny, ale nejvíc pro ty, kdo ho provozují. To oni zaprodali svou duši ďáblu.

Kromě tohoto globalizovaného terorismu existuje ale ještě terorismus státní: na světě je hodně států, které likvidují své menšiny, svou opozici. Ale o tom se nemluví, protože to je věcí státního a diplomatického zájmu. A přitom si počínají velice krutě, navíc vůči vlastním občanům. Jde o statisíce, o miliony lidí. Takže když odsuzujeme terorismus, neměli bychom tak činit pouze tehdy, když jsme zděšeni hroznými činy jedinců, ale stejně tak bychom měli vidět násilí, které si přivlastňují celé státy.

Váš syn Martin zdědil novinářský talent po vás. A stejně jako vy si vybírá nebezpečná místa. Jste na něj hrdá, bojíte se o něj?
On má novinářský talent hlavně po svém otci. To je velice chytrý člověk a velice dobrý novinář. Teď působí v irácké části Kurdistánu, nad kterou leží bezpečná bezletová zóna chráněná OSN, a stala se z něj emblematická postava irácké opozice proti Saddámu Husajnovi. Martin nejen že zdědil vlastnosti svého otce, dokonce stejně vypadá. Je nadaný, ale ještě moc mladý, takže mnoho jeho názorů se mi zdá nezralých. Když jsem se dozvěděla, že je na severu Afghánistánu, lehko mi nebylo, ale je to jeho profese stejně jako moje. A to, že si vybírá místa, kde se něco děje, chápu: zajímá ho stejně jako mě možnost vidět přímo, bez zprostředkovatele, jak se věci mají, utvořit si názor sám.

Váš druhý syn, pokud vím, není novinář, ale obchodník.
Ano, prodává krásné původní koberce přímo od afghánských kočovníků. Teď právě je na cestě do republiky zásilka koberců přímo z Péšáváru. Takže bych se teoreticky s oběma syny mohla setkat na afghánsko-pákistánských hranicích. Zvláštní shoda okolností.

MILAN POKORNÝ