číslo 47/2001
vychází 12. listopadu

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Velké sousto

Původní dokumenty bývají považovány za reprezentativní příklad plnění veřejnoprávního zadání České televize. Zejména v případě témat představujících méně známá a opomíjená fakta z naší historie. Diplomaticky "přehlédnuta" přitom bývá skutečnost, že originalitě a objevnosti námětu zůstává samotný dokument často dost dlužen - viz nedávná konvenční faktografická přehlídka životních osudů významné osobnosti první republiky s názvem Zmizení bankéře Preisse. Na vině však nemusí vždy být přímočaré spolehnutí na autentickou atraktivitu osobnosti, události či instituce. Stejný efekt mohou mít i přílišné ambice a špatný odhad tvůrců.

První listopadovou sobotu večer uvedl druhý program České televize dokument Laterna magika - život se snem. Scenárista a režisér Petr Kaňka se zjevně rozhodl podat v něm souhrnné svědectví o vzniku a historických peripetiích tohoto "světového fenoménu v oblasti scénického umění". Už prostý výčet osobností, které během čtyřiceti let s Laternou magikou spolupracovaly, však dává tušit základní problém podobného přístupu: Nejen vlastní osudy, ale i konkrétní podíl každého z nich na podobě "kouzelné lucerny" - počínaje zakladatelem Alfredem Radokem a konče Evaldem Schormem, tvůrcem poslední významné epochy - by bohatě vystačily na samostatný dokument. Stejně náročná na čas a prostor je i potřeba zevrubně zdokumentovat a zhodnotit četné dramatické proměny politického a společenského kontextu. Právě ony nejen zásadně spoluovlivňovaly vývoj scény (od původního určení výkladní skříně pro demonstraci úspěchů budování socialismu, přes konstituování osobité umělecké formy střídané jejím duchaprázdným rozmělňováním, až po postupnou proměnu v petrifikovanou instituci), ale poznamenávaly i životy a charaktery jednotlivých tvůrců. Na ploše jedné hodiny však mohl Petr Kaňka stěží nabídnout divákům víc než standardní televizní inventuru nivelizovaných korálků osobních vzpomínek volně navěšených na niti času. Efektní formální připodobnění obrazové složky principu polyekranu použité k "rekonstrukci" inscenací a často i přiaranžování "mluvících hlav" celkový dojem nenaplněných ambicí jen podtrhlo.

JAN SVAČINA