Snad všichni zažíváme vedle relativně poklidného běhu života také zlomové momenty, které nás ovlivňují, mezní situace, které mnohdy změní náš dosavadní život. Co ovlivnilo nebo změnilo vás?
Těch okamžiků bylo hodně. Nejdůležitějším životním zlomem bylo moje rozhodnutí mít dítě. Téměř ve dvaačtyřiceti letech jsem porodila svého prvorozeného syna. Od té chvíle se mi zcela zásadně proměnil žebříček hodnot a bylo to to nejlepší, pro co jsem se kdy rozhodla.

Rozhodujete se snadno?
Přijde na to, jaká rozhodnutí činíte. Některá musíte udělat, ať chcete či nechcete, prostě tak konáte bez váhání, protože taková jste, nemůžete si pomoci. Mám na mysli taková rozhodnutí, o kterých víte, že si jimi ublížíte, ale stejně se tak zachováte. Většinou v takovém případě vaše jednání souvisí s občanským postojem, etikou, zásadami či osobitým názorem v profesi. Pak jsou rozhodnutí ostatní, kdy se rozhodnete pro určitý cíl, jdete vytčenou cestou, dokážete všechno dotáhnout do konce a vaše úsilí či snaha přinese výsledek. Ta jsou kupodivu snazší.

Člověk má spoustu představ, možná plánů a snů, jenže realita často bývá jiná... Dokázala jste si vždy jít za svým?
Smysl pro realitu mají většinou rodiče. Tak i mého tatínka pojala úzkost z mé cesty za divadlem. Nepochyboval tolik o mém talentu jako o mé povaze. Velmi dobře mě znal a tušil, co mě čeká. Měl samozřejmě pravdu. Umím se porvat s rolí, ale v zákulisním životě šlapu jako slon v porcelánu. Dělám chyby a jsem netaktická.

Může se člověk změnit, když ho život poučí?
Myslím si, že člověk se něčím už od dětství formuje, a mě velmi dala takzvaně do fazony moje rodina, moji nejbližší - rodiče. Když mi bylo patnáct či šestnáct let, byla jsem dost výrazná povaha a už tehdy jsem nešla životem tak hladce, protože jsem díky svým názorům občas narazila. Jsem přesvědčena, že pokud člověk žije intenzivně vnitřním životem, má své zásady, za něčím jde a něco naopak odmítá, pak jeho cesta není nijak jednoduchá, a pokud nějaké chyby udělá, pak je znovu opakuje, i když ví, co přinášejí a kolik ho to stojí.

Jsou to skutečně chyby?
Jistěže nejde o chyby v pravém slova smyslu, ale čím je člověk vyhraněnější, zásadovější, tím více má problémů a možná i střetů. Takové vlastnosti nepřináší absolutní profit. Vždycky je něco za něco a já bych řekla, že v tom bych se asi moc nezměnila, i kdyby mě třeba padesátkrát něco poučilo a i kdybych věděla, že zachovat se jinak bude znamenat výhodnější pozici.

Nastaly ve vašem životě takové situace?
Skutečně nevím. Mnohokrát jsem se snažila ovládat, ale nakonec marně. K stáru už leccos vím a skoro bych byla nakloněná teorii, která není dokazatelná - že se člověk životem učí. Určitě jsem se něco naučila, a možná kdybych žila znovu a znovu, určitě by to se mnou bylo lepší a lepší... Ale nevím, jestli je tato možnost člověku dána. Možná je to ve srovnání s tím, co jsem právě řekla, paradox, ale navíc si myslím, že člověk je nepoučitelný. Někdy ke škodě. Kdyby totiž lidstvo bylo poučitelné, nemohl by přece svět vypadat tak, jak vypadá. Při všech násilnostech a netoleranci, kterých jsme denně svědky, mám obavu, že se vracíme k barbarství, že nejdeme dopředu. Udivuje mě, na jak nádherné planetě žijeme a s jakou dávkou lidského sobectví si současně podřezáváme větev, na které sedíme. Trápí mě to, ale nevím, kudy vede cesta. Podle mého názoru je vždycky důležité udržet si určitou úroveň.

Na profesionální prkna plzeňského divadla jste vstoupila už v pěti letech. Jaké byly vaše první herecké zážitky?
Jako dítě jsem vůbec netušila, co herectví obnáší. To byla absolutní romantika, když jsem stála na velkém jevišti a cítila jsem tu obrovskou černou propast hlediště a zelená světla a maminku v portále, která hlídala, abych náhodnou z jeviště neutekla. Účinkovala jsem v opeře coby lištička a vzpomínám si, jak jsem se bála lézt po schodech dolů, a tak jsem z opatrnosti lezla opačně a měla jsem obrovský aplaus.

Jak moc vás potom profese pohltila?
V různých obdobích různě.

Je v plejádě rolí ta, na kterou se nezapomíná?
Myslíte já, nebo diváci? Bylo dost takových rolí, které si pamatujete, ale každá z nich měla pro mou práci jiný význam. Nejdůležitější jsou ty role, které zůstaly v duších diváků. Přesto bych jednu jmenovala - byla to Celestina, role kuplířky, která měla radost, když se lidé milovali. Kuplířka, které nechyběl lidský rozměr. Kuplíře, kteří přišli po ní, zajímaly už jen peníze... Hřích začal nabývat jiných forem.

Bylo pro vás těžké skloubit rodinu a kariéru?
Nic není zadarmo, ale myslím, že bych rodinu nedokázala ohrozit kvůli povolání. Ovšem díky útlumu mé herecké kariéry v určitých letech si mne doma užili víc než obvykle. Ale naštěstí vždycky jsem měla ráda život jako takový a rodiče mně dali do vínku silný motor - mít ráda přírodu, zajímat se o normální běžné lidi. Navzdory všemu nedobrému okolo mě jsem měla v sobě mnoho pozitivního a hlavně jsem měla syna. Právě díky němu mě nic nezahubilo a dokázala jsem odpustit všechno možné.

Ovlivňovala jste jeho kroky?
Ne, v žádném případě. Snad jediné, čemu jsem nechtěla, aby se věnoval, bylo herectví, ale jinak jsem ho podporovala ve všem, co si vymyslel a co ho bavilo. Svoji profesi fotografa si sám zvolil a myslím, že udělal dobře. V mnohém je po mně. Nechce pracovat jen pro peníze, chce si držet svou kvalitu, svoji úroveň, a tak jeho cesta nebude vždycky jednoduchá.

Vyplácí se neuzavírat nedůstojné kompromisy, i když se zdají být výhodné?
Rozhodně ano, protože člověk je nějak bytostně geneticky stvořený a měl by žít především sám se sebou v harmonii, a jestliže jednáte sice ve svém zájmu, pro určitý prospěch, ale proti svému vnitřnímu uspořádání, myslím, že nemůžete být spokojená. Podle mého názoru takoví lidé začnou být nemocní nebo začnou nenávidět, něco se někde prostě musí zvrtnout, takový člověk třeba celý život proběduje.

Když se dostaví chmury, co vás z nich dostane? Po čem sáhnete?
Stáří samo o sobě není zrovna veselá věc. Mě udržuje stále příroda, nemluvě o rodině, o synově rodině, o vnoučatech. To je velká radost. A samozřejmě ke mně patří malování. Naštěstí mám aktivní povahu, snad odmalička musím stále něco dělat, a tak kdybych nemohla malovat, určitě bych si vymyslela něco jiného. Možná bych začala třeba lakovat ploty, co já vím... Jsem ráda za svoji činorodost, myslím, že je to vlastnost, se kterou se člověk narodí. Ale samozřejmě mám také chvíle propadů, a lék je jediný - prchat od toho a začít aspoň luxovat.

Je člověk díky své profesionalitě kritičtější vůči sobě i jiným, nebo naopak tolerantnější?
Protože jsem prostudovala tolik lidských povah vykreslených skvělými autory, nic lidského mi není cizí, ale nemusí to tak být, protože vzdělání nezaručuje či neznamená inteligenci. Herci mají ovšem určitou přednost ve schopnosti vciťování se a to je velmi užitečné. Někdy se zdá, že tahle dobrá vlastnost na světě hyne na úbytě.

Jaký význam má partnerství - na jevišti, v životě?
Když se mi stalo, že mi profesionální partnerství proniklo do soukromí, nebyla jsem příliš nadšená. Zrovna tak jako nepiju alkohol před hereckým výkonem, mám ráda čistou hlavu i v tomhle ohledu. Vždycky jsem říkávala rodičům, že člověk nemůže mít všechno, a když se mi daří v kumštu, nemám tolik štěstí v soukromí - a doopravdy to tak nějak vycházelo. Stejně to zavinili oni tím, že mne vychovali jako skromného člověka. Jsem jim za to vděčná. Na druhou stranu mi tahle zvláštní rovnováha pomohla leccos ve zdraví překonat.

Platí podle vás, že "člověk nemá přátele, to jenom jeho úspěchy je mají"?
Nemám čas na mnoho přátel, ale těm, které mám, věřím. Jsem přesvědčená, že by mi pomohli, kdybych je potřebovala, a totéž jsem připravena udělat vůči nim. Po tatínkovi jsem sice samotář, ale naopak po mamince snadno komunikuju, takže před lidmi neprchám, jsem mezi nimi den co den. Kromě toho bydlím na takovém místě, kde se ještě lidé vzájemně zdraví, a to je moc příjemné. Těší mne, že mohu poznat alespoň něco z jejich radostí či trápení. Cítím v sobě takovou zvláštní něžnost. Všichni jsme spojeni jedním hořkým údělem - nevíme, kdy náš život skončí, a mělo by nás to nabádat k laskavosti.

Další citát říká: "Kdybych žil ještě jednou, dopustil bych se stejných hloupostí, jenom bych se je snažil udělat dříve"....
Těšila jsem se, že stářím zmoudřím, ale teď vím, jak mnoho toho vlastně nevím, a když chci něco tvrdit, ukáže se, že to může být relativní. Nikdy jsem netoužila být takzvaně ve vajíčku, i když jsem k tomu měla příležitost. I dnes mi připadá plýtvání mým drahocenným lidským časem vytloukat všelijaké rauty. Na druhou stranu se nosí se vším obchodovat. Takže herec se má ukazovat a sebeinzerovat. Asi to k téhle profesi patří, ale připadá mi, že pokud jde o mě, nestojí za to měnit své zvyky.

Co by si člověk měl uvědomit - nad čím mávnout rukou a na čem naopak lpět?
Měl by si uvědomit, bez čeho se opravdu může obejít, ale neměl by se vzdávat lásky a zodpovědnosti.

Co vás nenechá lhostejnou?
Když se někomu křivdí. Spojila se u mě herecká schopnost vcítit se do osudů jiných a to, jaká jsem já sama. Už jako dítě jsem byla vybavená velmi silným sociálním cítěním. Spousta věcí mě rozčiluje, dotýká se mě, nedokážu být lhostejná, hodně věci prožívám, trápím se jimi, nespím, byť se nedějí přímo mně.

Podléháte občas sentimentu?
Sentimentu a iluzím se bráním zuby nehty, i když samozřejmě imunní nejsem. Občas si připomenu, že si nemám lhát do vlastní kapsy.

Čím je pro vás dnes herectví?
Herectví jsem dala život. A je mi teď líto, že jsem ho nerozdělila aspoň na pět dílů.

Dokázala jste v životě využít ty pravé chvíle? Byly takové?
Moje generace nemůže říct, že směla být v pravý čas na správném místě, ale přesto jsem si připadala svobodná. Samozřejmě nikdy to není zadarmo. Vždycky platíte - buď samotným životem, nebo jinou újmou, kariérou, penězi... Myslím ale, že pro zdraví člověka je důležité žít v harmonii sám se sebou, nebo se o to alespoň snažit. Ono se to nakonec přece jen vyplatí.

JITKA KOMÁNKOVÁ