číslo 46/2001
vychází 5. listopadu

Tipy ČRo

Staří, ale dobří s Jaroslavem Hutkou

Písnička Slunečnice vznikla v Olomouci a je to dneska až čítankový model po těch třiatřiceti čtyřiatřiceti letech, co jsem tu písničku napsal. Někdy k ránu, tuším, že to byla neděle, jsem se coural po Olomouci, v jedné boční uličce u náměstí jsem vešel do čtvrti, kterou bourali, pitomci. Byla to krásná čtvrť, už se nikdy nedá nahradit, no prostě vražda. Byly tam ještě kusy zbouraných domů. Za svítání jsem to tam se steskem, že ta stará čtvrť odchází, prohlížel a na jedné vnitřní stěně domu bylo ještě vidět, kde byla koupelna, kde obývák, kde stál stůl. A když jsem šel pohledem nahoru ke zbytku okna, tak jsem viděl, že tam vyrostla krásná slunečnice. To bylo strašně silné. Než jsem došel domů, měl jsem všechny sloky sepsané. Cestou jsem se zastavoval a veršoval do sešíiku. Později mi někdo říkal, že jsem to téma, ne že bych ho ukradl, ale že jsem se snažil vyrovnat Ginsbergovi, protože on má taky báseň Slunečnice. Já jsem v tu dobu jeho báseň neznal, to byla shoda okolností. Později jsem poznal, že moje Slunečnice je o kousek dál než jeho, která je moc technologická.. Tato slova pronesl pro pořad Jiřího Kasala a Richarda Lhotského, který se bude vysílat o památném 17. listopadu, za několik měsíců pětapadesátiletý písničkář Jaroslav Hutka, jenž leckomu může vracet vzpomínku na listopad 1989. S jistou dávkou nadsázky lze napsat, že zachránil revoluci v nenásilné podobě, když na Letné před mohutnými davy zahrál všeobjímající Náměšť, po níž podle jeho slov padl na všechny jakýsi klid a mír, že už nebylo možné střílet. To prý povídal i prezident Václav Havel senátorovi Kennedymu v Americe. Od té doby uplynulo téměř dvanáct roků, mnoho se změnilo v české společnosti a přirozeně i v životě olomouckého rodáka Jaroslava Hutky. Proto může být zajímavé seznámit se s některými současnými názory muže, o němž lze napsat dosti pěkných vět. Třeba to, že si nikdy nezadal s mocnými tohoto světa.

(jk)